Kdo ? No přece letité stromy, které dlouhá léta nad krajinou mlčky drží stráž a ať se v lidské společnosti děje cokoliv, přežívají dál...Ty stromy -  větrem ošlehané, suchem žíznivé, jindy zas deštěm bičované, v zimě mrazem a sněhem spoutané, ty stromy se nevzdávají a přežívají dál...Snad jenom necitlivá lidská ruka, z nebe blesk a ničivá vichřice jim může ublížit.... Stromy mám ráda, v přírodě na každém kroku jsou tu s námi, v slunečním žáru nabídnou příjemný stín a když ve větvích nad hlavou lehounký vánek ševelí, tak jen ten, kdo chce, řeči stromů porozumí... Znám jednu letitou alej, kdysi dávno převážně lipovou, některé stromy už jsou pryč, život z nich vyprchal stářím či pohromou, alej však zůstala a žije dál. V nedělním odpoledni jsem ji šla pozdravit a že si tam něco nafotím. Malého vnoučka vzala jsem sebou, ale Kryštůfek je opravdu neposeda, oboje zvládnout nějak se nedalo....Ale i tak pár obrázků mám.... 

Kryštof pelášil kupředu a tak jsme si hráli na honěnou...

Alej tu dožívá bez nějakých zásahů lidské ruky, zůstává taková, jaká je...

Minuli jsme se s krásnými bělouši, chtěla jsem obrázek zepředu, zblízka, ale s Kryštofem na rukou? Prostě to nešlo...

Babičko pojď už, nebo ti zase uteču dál...

Než si to vyfotíš tak klacek si najdu, jsem přece kluk...

Pod stromy dolů z cesty to prcka lákalo, já nevěděla kam koukat dřív, tak fotit jen tak, cvak, cvak .....

Obrázek se sice nepovedl, ale zaujalo mě to semknutí-jako když matka své děti u sebe drží...

A jéje,Kryštůfek objevil žebřík nahoru a ne ne jít dál...

Musím tam vylézt, jsem přece kluk, dával mi jasně najevo....

Tak ty neposedo a dost! Dál už tě nepustím, rozumíš? To bylo křiku, držel se žebříku jako to klíště a šplhat chtěl ještě výš,ale babička takticky zvítězila !

Tak ještě jedno ohlédnutí, je už čas jít.......