Z dvacátého ledna v roce 1947 si mlhavě pamatuju bolestný maminčin pláč nad malým uzlíčkem v bílé zavinovačce, tehdy jsem byla příliš malá, abych tu chvíli chápala. Ale do paměti se mi to nesmazatelně vrylo, ztratila jsem bratříčka. Později, v dospělosti jsem mnohdy přemýšlela, jaký by Pepíček asi byl bráška, i když jednoho staršího než jsem já  jsem přece  měla, a že by nás bylo pět sourozenců, i když holky jsou v převaze.

Uběhla další dlouhá léta a přišel rok 1997 a bylo pondělí -  v lednu, dvacátého. V ten den  tam, za malým Pepíčkem, nám odešla i maminka.