Nedávno se mě zeptala Nena, zda bych chtěla darovat život. Abych to upřesnila - ne můj vlastní, ale zachránit život jednomu krásnému kohoutímu mládenci. A já, holka měkkosrdcatá,  jsem se rozhodla, že ten dobrý skutek udělám a  toho junáka mezi své slípky vezmu. A pošetile jsme se domnívala, že "zabiju dvě mouchy jednou ranou", když  za něj na polévku nabídnu dvě vynešené slepičky. "Děkuju, nechci , u nás to nikdo vytloukat nechce, u nás slípky dožívají, a uděláš mi velkou radost když si kohoutka vezmeš, je z loňských kuřátek co vyseděla Bělka. Je mi ho líto, kohouta už máme a ten ho stále odhání." Tak co já s těmi slípkami udělám, no řekněte, stejné je to u nás, nikdo jim hlavičku na špalku neutne, nikdo spařené peří neoškube, nikdo nevykuchá a nikdo z domácí slípky polévku neuvaří, při tom pomyšlení každého chuť přejde. Už vím, daruju  je Dáše, ale ještě živé a jejich osud bude zpečetěn, já to neuvidím, ale oni prý slepičí polévku mají rádi... Cestou k Neně povídám Terce -   budeme mu říkat Lojza, co ty na to? "Jo,jo, Lojzík" raduje se vnučka. A to jsme obě ani nevěděly, že už tohle jméno mu Nena nejspíš dala, jinak by neříkala - "tak Lojzo pojď" - když ho v přítmí chlívku chytila a strkala do pytle.

A Lojzík si v novém prostředí zvykl bez problémů a s těmi sedmi slípkami se seznámil a už jim jasně najevo dává - já jsem váš pán. A holky ho poslouchají a jsou v pohodě. Jen jedno mě maličko tíží, budou mít radost sousedé? Vztahy sousedské máme velice, velice dobré, snad zvyknou si na časné ranní kokrhání - vstávejte lidičky, budí se den !

A na jaře starost Lojzovi přibude, dostane pár mladých společnic , černých Horalek, barvou budou společně ladit, to bude krásná rodinka opeřenců !