Svatováclavský den mi přinesl potěšení, když jsem se po mnoha letech prošla místy spojenými s hezkými vzpomínkami. Kam se poděly bezstarostné dny prázdnin tak dávno prožitých u babičky,  na počátku padesátých let minulého století ? Asi jsem dětinská,  při každé zmínce mě do svých vln vtáhne nostalgie a já se nechám do minulosti unášet... Aspoň na malou chvíli se vrátit do toho času a vidět ta místa taková jak je pamatuju, jenže od těch dob se mnoho změnilo. Už zmizela pěšinka za plotem Turkových, vinoucí se podle zlátnoucí pšenice, svažující se kolem malé stráňky dolů k řece. Změnila tvář ta prosluněná stráňka,  zmizely polštářky vonící mateřídoušky,  zmizeli modrásci a trsy malých kvítků hvozdíku kartouzku, zmizelo co bylo mi milé...Jen úlomky vzpomínek  zůstávají a já teď jdu a dívám se, dívám...

Tato cesta prašná tenkrát byla, když jsme s bráchou o prázdninách  na pastvu k řece husy honili.

Tady u rozcestí velká hrušeň "muškatelka" plná sladkých plodů bývala. Babička spadané hruštičky pod stromem sbírala, v troubě kachlových kamen sušila a pak na pracharandu strouhala. Znáte šusterky ? Prosté jídlo, ale pracharandou posypané a máslem polité, jéé, to byla mňamka ! Zmizely ovocné stromy podle té cesty, dnes je břízkami lemovaná.

Tato odbočka k silnici vedoucí k Štěpánovu je dnes asfaltem uhlazená. Tenkrát byla pokrytá  tak jemným pískem,  to se mi moc líbilo.

Došli jsme k řece Doubravce a jen tady nahoře zdá se, je to jako dříve, co jsme se tu tenkrát nadováděli !

Chtěli jsme se u řeky rozhlédnout více ale náhle nás přepadl nečekaný déšť. Tak aspoň jeden obrázek ...

Sotva znatelnou pěšinou jsme se mokří prodrali na mostek přes Cerhovku, která se do Doubravky vlévá.

Ještě chvilku počkat pod korunami stromů než ustane déšť, tak aspoň jeden pohled na Cerhovku.

Už je po dešti, vracíme se do vsi.

Zašli jsme položit květiny ke hrobům prarodičů a příbuzných.

Malá zastávka na libickém náměstíčku, na které shlíží kostelík. Je ve stejné barvě jak si ho pamatuju a také svědkem proměn dřívějšího rynku. Mají to tu opravdu pěkně upravené. Stojím a dívám se na baňatou věž a jako bych slyšela ten kostelní zvon  -bim, bam, bim, bam... a také babičku jak nám přikazuje - jak uslyšíte zvon,  to se večer  hlásí Klekánice, tak musíte rychle domů... snad jsem tomu i věřila, že  kdybych někdy neposlechla, že by si mě vzala.

Do současnosti to naskok bylo,  vzpomínky si zpátky schovám, asi to tak bývá, že se do paměti  vryje, co  se  jenom hezké zdálo...