Den za dnem běží , zdá se mi, že rychleji než bych chtěla...A já jsem den za dnem pomalejší, než bych chtěla... Co mne " v rozletu " brzdí nebudu rozvádět,  kdo mě zná, ten pochopí... Babí léto je pryč, mám pocit, že jsem si krásných dní příliš neužila a když se právě teď z okna podívám, žádnou krásu tam nevidím, jen šedivou deku tam nahoře, všechno je nějak posmutnělé a chladem se chvěje příroda... Veselejší by byla modrá nad hlavou, zrovna taková, ta byla v jednom nedávném dni, co je tu na obrázku. Ale nechci být pesimista, i takový čas na podzim bývá, tak jak samotný život není jen veselý. Ty běžné úvahy odlehčím a ohlédnu se za posledními dny zpátky,  jen tak, v mých fotozáběrech.

 

Tady je mrkev ze záhonu, moc péče jsem jí nedala, přesto narostla.

V našem jezírku rybky mého muže, o ně jsem péči už převzala...

Také na houbách jsem byla, i když samí "prckové", ale v lese jsem byla moc ráda.

Na zahradě se mi švestky neurodily, když odkvetly, pomrzly, tak z koupených švestkový koláč jednou byl, a ještě švestkové knedlíky z bramborovotvarohového těsta, mákem sypané, na těch jsem si opravdu moc pochutnala i s nejmladším synkem u stolu.

Tady slzy deště na listech bobkovišně.

A listy hortenzie malíř podzimu už také přebarvil.

A tady té přebarvil zas květy, z bílé do lila.

Ještěv neděli  květy jiřinek takhle zářily....

A takhle smutně včera ráno skončily, když  je přes tváře šlehnul noční mráz.

I přes ten mrazík něco ještě zbylo nedotknuté,  drobné "kateřinky".