Přiznám, že jsem ráda, že žiju na venkově a že máme zahradu. Bydlet ve městě jsem nikdy netoužila i když město je tak blízko, blizoučko, jen co by dohodil kamenem...A právě teď, v té napjaté době si to uvědomuju ještě víc, že i ta  nejobyčenější zahrada je oázou klidu. Není to o tom, že by  člověk na ní jen odpočíval, záleží na tom, jestli je lenošný nebo naopak činorodý, je to i o tom, jak ji má zarytou pod kůží a jak ji má rád....

V tomto týdnu, díky krásnému počasí, pro mne byly  na zahradě dva dny  přímo ukázkové. Od těch všech zpráv okolo zákeřného viru jsem se oprostila, tam jsem se cítila v naprostém bezpečí. Sluníčko hřálo, s vervou  ťukalo jaro na dveře, že i náš kocour si liboval, jaro, jaro je tu ! Zahlédla jsem prvního čmeláka brundibára, a sluníčko sedmitečné jak se nehybně na dřevu usadilo, a když jsem se na chvilku pod altánem usadila i já a k zemi se zadívala, to bylo hemžení ! Tu po dlažbě běžel mravenec,  za ním hned druhý, kdoví kam měli namířeno a jak hbitě se všem skulinám vyhýbali. A pak v červeném kabátku ploštice a kousek od ní se  vynořila druhá, to když jsem malý kámen odvalila. Vidím je tu poprvé, nejsem nepřejícná, ale ať se raději stěhují jinam, mít jich tu celou kolonii, to bych  nechtěla.... Pak jsem vzadu hrabala v trávníku plném mechu - anglický trávník u nás nefrčí, a navíc, za plotem u sousedů jsou vysoké vzrostlé smrky, tak není divu, že se tam mechu daří. Můj pohled zabrousil ke kompostu a co nevidím ? On vám tam ležel ježek v takové poloze, zdálo se, jako by nebyl živý. Ležel na boku, jednu zadní nožku vystrčenou, jako by si ji protahoval, čumáček schovaný a nehýbal se. Jejda, jestli on není mrtvý, že se ani nepohne !  Jen maličko jsem do něj šťouchla hráběmi a hned z něj byla ztrnulá  pichlavá kulička. Nechám ho být, podívám se později...Když jsem k místu přišla odpoledne ježek byl v tahu. Svůj byteček má asi nedaleko, to je jasné, protože co slípky do večera nevyklovou ze svého pekáče tak v noci ježek zbaští. To není výmysl, to je skutečnost. A  také zkušenost, že se ježkům v naší oáze klidu líbí a daří, jinak by tu každý rok nebyli. Škoda, že jsem neměla foťák zrovna po ruce a domů se mi pro něj  zrovna jít nechtělo, odpoledne bylo už pozdě, když z dohledu někam zmizel. Tak místo ježečka aspoň pár kvítků z  té naší oázy klidu. Já vím, pořád si sem cpu  kytičky, ale mám je ráda, a když si někdy své niterní výlevy zpětně na svém blogu přečtu, tak mi dané chvíle mého zpovídání živě připomenou  připojené  obrázky.

Fialky kvetou a těch poupátek co na to čeká, kvítků je přímo záplava.

A jeden z více trsů narcisek, teď slibuju sama sobě, že pro letos je sem dávám naposledy. Ať mi ruka upadne, když to nedodržím....