Domů jsme se vrátili před půl desátou večer a já ještě nevychladla a jak jsem zážitků plná  nechce se mi spát, začerstva to sem hodím... "Mohli bychom se projet, co říkáš?" zeptala jsem se vnuka. Věděla jsem že se chytne, když mu mamka na jízdu půjčí  elektrokoloběžku a já tak uvítám doprovod. Shodli  jsme se oba, že se pokusíme dojet na Výpřež, Polovinu cesty lesem k rozcestníku jsme už prozkoumali v minulém týdnu, ta byla v pohodě. Co nás čeká za rozcestníkem na odbočce k Ještědu, bylo tak trochu neznámé. I když jsem po ní šla naposledy  před pár lety, nebylo jisté jestli dnes  bude pro Bertičku sjízdná . Ještě teď se musím usmívat, nad tou mou bláznivou jízdou plnou adrenalinu. Jak Bertička s mou zátěží hopsala místy přes kamení a jak mě děsily všechny ty stružky o  průměru zhruba 10 cm, a že jich v jednom úseku bylo v krátkých rozmezích jak jsme počítali rovných  dvacet ! Cestou jsme potkali právě u těch rigolů dva kolaře, řítili se z kopce proti nám jako šílení,  strouhy nadskočením přeletěli, pak jsme jen  zaslechli zaklení a  nato  se oba ztratili v zatáčce.Bylo už po osmé večerní, a do cíle zbýval jen kousek, to musíme dát, dokud neuvidíme z Výpřeže vrcholek Ještědu , řekli jsme si svorně. A tak jsme dojeli a vrátili se stejnou cestou domů, no byl to zase zážitek. Ještě teď se z něj raduju, jako malé dítě...Navíc ještě jedno milé překvapení mi vnuk přichystal, to jsem fakt nečekala. Prostě chtěl babče  potěšení zdvojnásobit....Když jsme před sedmou vyjížděli, byla obloha  azurová, i když pak s večerem  zešedla, ještě za světla jsme

se vrátili domů. Pro mne to byl adrenalin z jízdy a Bertička dostala pořádně do těla, ale ani jedno ze tří kol jí naštěstí v těch místech na kamení a na rigolech neulétlo i když jsem tak trochu měla obavy.

U rozcestníku, kde je altánek. Tady byla malá zastávka na pokochání.

Sem jsme dojeli už minule tak se jen porozhlídnu než se vydáme dál.

"Babčo, pojď se chvíli posadit pod altán" lákal mne vnuk. Když jsem došla, překvapeně koukám.. Kdo by to do kluka řekl, teplá kávička v hrnečku z termosky ! Filuta vnouček,  kde by mne napadlo, co v tom batůžku na zádech veze.

Jedeme dál , cesta se vine do kopce jako hádek a na ní nahoře  nás čekaly  rigoly,  tady jsme potkali ty dva na kolech jak se proti nám šílenou rychlostí hnali.

Dvojí pohled -cesta před námi a cesta za námi.

Množství štěrkových kamínků bylo cestou plno, ale u rigolů to bylo mnohem horší, tam jsem fotit nestihla, měla jsem j starosti jak  to všechno přejet.

Můj ochránce a doprovod trpělivě čeká, až se tou scenerií  dosyta nabažím.

V cíli na Výpřeži, ještě kousek popojdeme , cvaknem si Ještěd a hned na zpáteční cestu.

Vzrostlé smrky kácení neušly,  kůrovec řádí všude. Ještě poslední obrázek na rozloučenou jsem si udělala,  už žádné další zdržování a jedem !

 

.