V tomto létě se u nás shora uvedená hláška stala  tradicí. K mému velkému potěšení jsem získala dobrovolného soupeře při hře Halma.Tuto hru s kuželkami - pro tvar herního pole jí říkáme hvězda, jsem kdysi dávno zřídka hrávala s maminkou, později se svým nejstarším synem, když se svou rodinou přijel na návštěvu. Převážně nad mnou vítězil, a dobře si pamatuju jako by to bylo nedávno, jeho potutelný úsměv, kterým mi beze slov dával najevo svou hráčskou převahu, i když vyhrával téměř "o fous". To je jeden střípek ze všech milých vzpomínek co mi v srdci po něm zůstaly....Od té doby jsem nikoho ke hře nepřesvědčila, a když jsem to loni zkoušela u vnuka tak ho to  brzo přestalo bavit. "To nemá cenu, když pořád vyhráváš", jen prohlásil. Na moje žadonění - "pojďte si někdo se mnou dát hvězdu, prosím" se do mých osidel chytila vnukova mamka, asi se jí mne zželelo a chtěla mi udělat radost. Hurá, ono jí to baví ! Už musím být na pozoru, i když ještě stále vyhrávám , prohru jsem s ní také měla. Na to jsem řekla -"nemusíš pořád vyhrávat", ta tři slova patřila samozřejmě mně, ale ujala se tak, že každé klání s úsměvem tímto výrokem ukončíme. A je jedno, která z nás dvou vyhrála, i když to tak úplná pravda není. Jedna nad druhou chcem zvítězit, o tom to je, co si budem povídat....