Za chvíli se přehoupne půlnoc, srpen nám zamává na rozloučenou a do dveří vtrhne září, které za nimi už podupává...Koloběh času je rok co rok stejný, jeho běh je neomylný a zastavit se nedá. Život nám do cesty přináší všechno možné, jen na nás je, jak s tím naložíme. Toto rozjímání jsem začala psát před hodinou, i nějaké obrázky jsem přidala, ale noťas jako naschvál za srpnem zavřel oči, prostě s tím vším ve vteřině, dokonáno a finito ! Marná snaha probudit ho, marná, marná...Vrátím se k tomu o čem jsem psala, ale nebude to doslova stejné. Dny se mi nevlečou, letí moc rychle a já jen  v pohybu hlemýždě.Někdy si říkám, musím to či ono dělat, je to nutně nezbytné ? - bez toho se jistě obejdeš. Moje vnitřní já mou myšlenku bez váhání převálcuje -jo.jo, snaž se jako dřív, nejenom ze zvyku ale z něčeho i pro radost !  A jak je známo zvyk je jako ta železná košile, někdy moc těžká,  když si ji navlékneš už ji nesundáš... Třeba  jablka co pořád padají aby se stromům odlehčilo, všechna je vyhodit byl by hřích. A tak strouhám do sklenic a zavařuju  do zásoby na celý rok. Takovým štrůdlem z dobrého těsta čerstvě upečeným nikdo z mé rodiny nepohrdne. Štrůdlík míval moc rád také můj muž. Když jsem ho upekla s oblibou z legrace prohlásil - jé, "štlúdlík" to si dáám... I rajčat se hodně urodilo, další ještě dozrávají,ta domácí jsou prima..Dost nám tu napršelo, zem už je nasákla jako houba, dnes jsem se přesvědčila. Pod vidinou už vzrostlé  voňavé růže jsem se hrabala na záhoně a byla jsem  pomalu až za ušima od bláta. Nemělo odkladu to moje konání. Místo pro deset řízků pořádně odplevelit, zrýt a pak je do řádky nasázet. Každou přikrýt pet lahví s odříznutým dnem a růžičky moje, teď je to na vás, snažte se ! Budu moc ráda když se ujme aspoň jedna z nich. Dostane název Maruška - podle jména mojí sestry, od které jsem si větvičky přivezla. A když se jich ujme víc, nevadí to, já totiž přebytky ráda rozdám. Někdy si připadám jako ten pták, co semínka roznáší do všech stran. Tedy já ne zrovna semínka, ale když se podaří, to co z nich vyroste. Uvedu příklad, já si odvezla řízky z růže ale dovezla tam na oplátku tři malé stromečky svítele co mi ze semínek vzešly. Byli jsem u sestry na návštěvě a tak po letech došlo na lodičku, červenou kanoi, která léta spala v kůlně docela nečinně...Po rybníce jsem se v ní nesvezla, jen oba synové s rodinami. Dětem se to moc líbilo,  pro ně to byl zážitek, žadonily, ještě jednou, ještě jednou... Rybník Zrcadlo je opravdu veliký,  škoda že sluníčko schovalo tvář, proto nebylo vidět  hezké zrcadlení azurové oblohy. Stála jsem a dívala se jak si naši  v loďce  po klidné  hladině plují, jak se vzdalují. Poblíž sebou  občas plesknul na hladinu kapr a utvořila se kola. A tam dál z rákosí přelétlo hejno labutí, asi je naši vyplašili když se k nim blížili.. Stála jsem a dívala se, nějaký obrázek si k tomu  cvakla/bohužel ho sem nemůžu dát/,a hlavou mi přelétla tichá vzpomínka. Už je to dost roků zpátky když jsme s mým mužem v té loďce seděli a jako dnes moje děti si vyjížďku vychutnávali. Byl hezký letní den a  najednou jako když proutkem mávne. zdvihl se silný vítr. Tak silný, že ve chvíli vytvořil  vysoké vlny,  ty nás uvěznily a ze strany na stranu loďku  rozhoupaly. My se z nich nemohli dostat ale nakonec se nám to podařilo a skončili jsme u protějšího břehu v mazlavém bahně v rákosí. Došli jsme zpátky jenom s pádly a mužští pak  loďku museli odnést.. Po tom větru náhle zapršelo a když se vyjasnilo, velcí kapři, takoví mackové, četně vyskakovali nad hladinu a hned sebou mrskli zpět do vody.To tady u nás k vidění není, mít tak rybník jako má sestra, přímo před nosem... Tak to byl závěr měsíce srpna a za ním už jen velká tečka.