První listopadový den byla neděle a po poledni volá sestra Jarča - " Co děláš? Nechceš s námi na chvíli do lesa? Jen tak se pokochat, zatím neprší..." Dvakrát mě nikdo pobízet nemusí, takovou možnost neodmítám, než přijedou, ať nezdržuju, ve čtvrthodině jsem připravená...Jsem ráda a ani se neptám kam mají namířeno, autem se k lesu dá přiblížit snadno. Když jsme vešli na lesní cestu na kraji Kryštofova údolí která vede lokalitou Zeche, jako naschvál začalo drobně pršet.  Spadané listí nám pod nohama nešustělo, bylo mokré, ale kapky vody nás neodradily, abychom si, jak jinak, nějaký ten obrázek, pro sebe na památku necvakly. Ta posedlost fotit v přírodě je v nás hluboko zakořeněná, nemůžem se od ní oprostit. Jistě, někomu se toto může zdát už nudné, to samé pořád dokola, ale nemůžu si pomoct, je to jako droga......

Pomalu se mokrou cestou couráme dál a náš společník pes se na nás jen ohlíží - holky, pohněte sebou, proč se tak táhnete ?

Tady si zařádil vichr.  V hezkém lese i tohle potkat můžeš.....

Bylo to prima, bylo to fajn - jako v jiném světě, kde se na to špatné  dá aspoň  na chvíli zapomenout ......