Můj prvorozený synku, mé myšlenky k tobě letí s největším bolem v mateřském srdci, právě v tomto dvacátémosmém listopadovém dni,  tak jako každý rok, dnes už šestnáctý....

Vzpomínám na tvé narození, vzpomínám na tvé dětství, vzpomínám na tvé dospívání, vzpomínám na tvoje rozhodnutí oženit se s první dívkou, kterou jsi poznal, a rozhodnutí  vyženit i její roční holčičku. Měl jsi dobré srdce, někdy až moc, co se týkalo tvé ženy a tvé rodiny, moc dobře vím, nechám to raději ve své třinácté komnatě uzamčené na dva západy.... Se svou rodinkou jsi žil vzdáleně od nás a svého rodiště,  nikdy sis na nic nestěžoval,  jistě bys mohl, ale  býval jsi vždycky v pohodě....

OSUD - ten nelítostný osud ti života víc jak čtyřicet let  nedopřál. To ráno, první adventní neděle před šestnácti lety, osudová zlá vteřina za volantem, když jsi se k rodině vracel  z dlouhé noční směny unavený a nevyspalý.. Tvůj život.... na té  silnici k domovu se tvá životní cesta navždy skončila...

Dnes bys byl pyšný na své dvě vnučky, kterých jsi se nedožil. Když jsi svět opustil bylo jejich mamince - tvé dcerce, teprve šestnáct let. Vzpomínám na všechno s čím jsme spolu byli spjatí, jako matka se synem, a slzy se mi tlačí do očí....