To se není čemu divit, že nám padá sníh.. Správná zima bílá bývá, je jistě hezčí než na blátě. A únor bílý, pole sílí...ale doba se změnila, tady u nás, v blízkém okolí, už žádná pole nejsou, proč?  Když napadne trochu víc sněhu, už  se mluví o kalamitě, proč? Já vím, pokrok jde kupředu, tak zpátky ani krok ! Ani já bych se nechtěla ve sněhu brodit téměř po kolena,  na vlastní kůži cítit jak mrzne až praští, a  jako ten rampouch být mrazem ztuhlá, i kdybych teď , jako kdysi dávno, dítkem byla... To se mi hlavou jen pár vzpomínek z dětství mihlo, jaké zimy kdysi bývaly. Navátý sníh do velikých závějí byl překážkou pro chodce v mnoha místech v prolukách mezi domy, kde sí vítr hvízdal a proháněl se v poryvech.. Často jsme se brodili ke škole v hlubokých stopách po dospělých, kteří jako první cestu prošlápli, když šli ráno do práce. Jediné auto by neprojelo.  V té době, u nás ve vsi,  žádné auto nikdo ani nevlastnil.. Protáhnout cestu pluhem, takovým tím "véčkem", připojeným za koněm, to nešlo tak rychle a zabralo čas na celé dopoledne..Až později ten pluh tahal traktor z místního JZD. Velké starosti se zimou měli jen dospělí, děti si ji užívaly po svém. Přestože tyhle mé vzpomínky už jsou dalšími desítkami zim dávno zaváté, ráda s nostalgií vzpomínám. Na klouzání po ledě na potoce, na rampouchy roztodivných tvarů, co zdobily kořeny stromů u břehů, na skákání do závějí, na sjíždění na saních z kopečka u Merhautů , nebo na lyžích, které nám tatínek vyrobil.A taky na ty bambusové hole k lyžím, s koly velikosti desertních talířků,  tam dole  u špičky. A také na stavění bunkrů z pevných kvádrů slehlého sněhu na naší zahradě, nebo na stavění sněhuláků, kdy  hlavním stavitelem  býval náš tatínek.

To je jeden ze sněhuláků v roce 1955, jen moje nejmladší sestřička tu nemohla s úsměvem pózovat, byl jí totiž jen jeden rok. Vzpomínky uzamknu zpátky, ke všem ostatním z dětství, a na druhou stranu přiznám, že jsem ráda že jsme si na mírnější zimu už zvykli  a že žijem v jiné a pohodlnější době.

Konečně se mi podařilo zachytit toho kosáka, co stále okupuje toto krmítko a ostatní ptáky z něj odhání. Ale ani ti zkrátka nepřijdou, na strom jsem jim zavěsila jiné, trochu uzavřené, do něj se kosák usadit nemůže, protože by se do něj ani nevešel.