V nedělním odpoledni jsme zajeli k mé sestře, bylo už načase, od podzimu jsem se s ní ještě neviděla. Osobní setkání je jistě lepší, než mít na uchu jen telefon....V té malé vísce je takový klídek,  prostě jiné, než je to u nás.  K té pohodě přispívá i hladina rybníka, žádný malý rybníček to tedy není. A sestra ho má přes cestu pod oknem, to se tedy má !  Každý rok tam zavítáme, jak čas letí, v pořadí  už padesátý....Ještě se nestalo abych se při tom u vody nezastavila a chvíli se nekochala. Vlnkami na hladině, když je větřík zčeří, rákosím a okolní zelení, i labutě tu azyl mívají, divoké kačeny a různé ptactvo. Prostě jak kdy. Teď jsem labutě ani kačeny nezahlédla, jen na vzdálenějším konci se u rákosí cosi bělalo, ale poznat se to nedalo. Nevím, ale jako bych zaslechla kejhat husy.  O kus dál od břehu se na vlnkách houpal jen jeden větší racek a pak jsem k večeru zahlédla kousek od břehu rychle se vlnící  tělo plovoucí ondatry, s  hlavičkou zdviženou nad vodou. A kdybych mohla vidět pod hladinu, těch macků kaprů co bych zahlédla. Naši byli s dětmi loďkou na projížďce, tak si to užili. Jaký je to pocit, sedět s veslem v kánoi, to jsem tam kdysi sama poznala.. Ryby skákat nad hladinu zblízka   viděla, jen to plesklo, šup, a už byly zpátky pod vodou. Prostě klídek a pohoda je tam u rybníka....

A když se den  nachýlí k večeru, hladina ztmavne, a tím trochu  změní svou tvář.

Pohoda a klídek, i slunko za  zády se chystalo jít spát....