Přála jsem si dojít ještě jednou k místu, které mne před lety tak okouzlilo. Díky mé sestře se mi to splnilo. Na výchozí místo , do osady Jizerka, jsme přijeli autem, sestra s manželem, naše přítelkyně a já. Přešli jsme mostek přes říčku Jizerku a pod úpatím Bukovce nás vedla cesta dál.

Říčka Jizerka nás za hradbou stromů provázela  bubláním vody tekoucí přes kameny, a tak jako my, mířila k cíli.

V jednom úseku nás cesta poněkud překvapila,prý ji před třemi lety opravili a takto zpevnili.

Naštěstí to bylo odhadem jen tak 200 metrů a pak jsme kousíček odbočili a nakoukli k říčce Jizerce. Její soutok s Jizerou byl už nedaleko.

Došli jsme k Jizeře a už tu není  Karlovský most, po kterém bychom přešli do Polska.

Na obou stranách zůstala jen torza nosných sloupů a nedaleko je jen úzká provizorní dřevěná lávka bez zábradlí. Na druhou stranu jsem tedy nešla, odvážná byla jenom sestra.

Ještě pár kroků a soutok je před námi.

Zleva přitéká Jizera, zprava říčka Jizerka, vody se spojí a jedním korytem na své pouti pokračují dál. Těch balvanů, velkých i menších, a jak se mezi nimi  řeka proplétá, to je nádherná podívaná.  Kdybych tak mohla skákat přes kameny, ach jo, to kdybych mohla....

Mám ráda takové přírodní spojení, oblé balvany s čistou vodou z hor......Díky za hezký zážitek z 29.7. 2021