Den za dnem mi utíká  v neměnném rytmu, všechny jsou tak nějak stejné...Že bych se nudila, to se říct nedá, ale ne vždycky mám chuť a dostatek sil a energie, abych se  hned pustila do všemožných činností, s takovou vervou , jako zamlada.... Moje oči vidí co je třeba, - vše co jsem venku  každý rok dělávala, něco bylo jistě potřebné, něco možná i ze zvyku, a jak známo, zvyk je železná košile, ta drží pevně a těžko se svléká...Ale ta moje už je chatrná a pomalu se tenčí, až se zcela rozpadne. "Koukni se do občanky, kolik ti je" , říká mi prostřední, když občas skuhrám, že venku  všechno už nezvládnu....Jasně, dělat to nemusím, ale já chci, květiny a dřeviny byly a pořád jsou mým koníčkem. Jenom musím zvážit, kterým letničkám, kromě trvalek,  dám přednost. Mám jasno, cinie, afrikány a cleome najdou své místo, hromadu semínek jsem si z těch letošních už ve správný čas sebrala. A s trochu těžkým srdcem nechám umořit jiřiny, příští rok zasadím pouze hlízy   čtyř druhů. Jiřiny jsou velice choulostivé na první mrazík, který  letos sežehl i poupata. Jo, pořád ta  moje omletá písnička, že mít  kouzelný proutek  bych chtěla...Doma jsem i jinak platná, když naše malá školačka musela zůstat doma, když rozšířila řadu stejně nchlazených spolužáků. Tak jsem babičkou hlídací...A to den uteče ještě rychleji, to je jiný cvrkot. Byla jsem v kuchyni u plotny a ona se na tabletu zrovna dívala na záznam  mikulášské a čertovské návštěvy v jakési školce. Sledovala  s velkým zaujetím, jak se dětičky čerta bojí. " Jééé, babí, řekla s úsměvem, ten kluk si před čerta kleknul, a jak se ho bál tak sepnul ruce a sliboval, že už nikdy  zlobit nebude." Já na to - "však ty bys taky slibovala kdybys se ho bála" - na to její bleskový a stručný dovětek -  "Smolíček taky sliboval !"