Přepadlo mě silné nutkání zajít někam na rozkvetlou louku plnou pampelišek, pokochat se žlutou záplavou, to mám ráda... Zajdu na známá místa, tam kde je jasan -samotář. Možná tam zrovna pokvetou. Dopoledne nějaká práce na zahradě, ta je snad nekonečná, vždyť je jí pořád dost. K obědu jsem dělala bramborové placky se zelím, takové prosté jídlo, ale oba je máme rádi. Pochutnali jsme si náramně. Jen co se dědouš uložil k odpolednímu odpočinku, vzala jsem foťák a honem ven. Nádobí zůstalo neumyté, počká si na mě až se vrátím, nikdo ho za mě neumyje, nutkání vypadnout co nejdřív ven, to bylo veliké....Musela jsem,  ne já jsem CHTĚLA.......

A že tam byly, to vidíte.

Nepůjdu k jasanu ale strání až k lesu, prostě vyfuním úplně nahoru.

Mám ráda ty stromy - samotáře, tady je bříza, jedna z nich.

Jak pomalu stoupám po :Běloušáku" vzpomenu na svou maminku. Na téhle stráni s hráběmi běhala, když seno se sušilo v JZD. Na tátu také vzpoměla jsem, jak s námi dětmi na stráni lyžoval. Nesmějte se, my měli lyže, které nám vyrobil a od lesa dolů až k trati se jezdilo, je to už dávno a dost se změnilo...

Minula jsem elektrovod a tam na tu stranu na houby chodíme.

A jejda ! Pod lesem kaliště, kousek níž čihadlo, to někde můžou být divočáci, copak bych dělala? Obavu zaháním, jen to ne....

Vklouzla jsem do lesa a půjdu dál. Když už jsem ten "Běloušák" vyfuněla !

Hned na kraji mohutný buk. Nádherný, statný, svěže zelený.

S jeho kvetoucími větvemi si lehonce pohrával větřík, tak je to trochu rozmazané.

Pojďte se podívat do lesa dál, netřeba k tomu komentáře.

Koukám, ještě zbytky sněhu.

Došla jsem na jedno rozcestí, pěkný kus od kraje lesa, nohy mě bolí - ta mizerná kolena, zajdu se trochu napít.

Hrneček žádný tak dlaně mi stačí, abych se trochu napila. Až sem zavítám příště, nějaký hrneček na kámen dám......

Už chce se mi spát a oči mne pálí, tak zbytek mé cesty příště zas dokončím....