Matěj si prodloužil školkovou dovolenou a tak je s babčou a dědou doma. A kdepak je Kryštůfek ? Ten si u moře, už poslední den, pěkně na slunci lebedí....A co pořád doma dělá ta babča? Co asi, pořád dokola, jak už to tady chodí, o tom se zmiňovat bylo by nudné... Včerejší odpoledne, když přišla z práce Máťova mamka, řekli jsme si, půjdem zas do lesa, pocouráme a  pokoukáme. Už dávno jsem tu na sebe práskla, že les je pro mě očistnou oázou s typickou vůní a s plnou náručí klidu, tam odženu od sebe starosti a je mi tam na duši lehce. Všechno je OK, jenom ty nohy, ach jo, ...ať mě trápí sebevíc, pro les tu bolest přemůžu....

Nahoře, nad vsí, zašli jsem do lesa a že nahoru pod vršky půjdeme. Tady bývala lávka přes potůček, který utíká dál a dál, z kopce dolů, voda kameny vesele přeskakuje, dál běží vesnicí, sílí a roste a tam někde dole, svou zurčivou písní Neninu chaloupku každý den zdraví..

Vzala jsem sebou šmejdíka Samsunga a jak jsme po lese šmejdili my , tak na každém kroku nás ochotně doprovázel.

No jasně, mladé oči lépe vidí ...první houbu jsem uviděl já, hlásil mi hrdě Máťa.

Nebudu řečnit - podívejte, že máme u nás parádní les ? Táhne se do kopců, najdou se rovinky, sem tam zdobí se kamenem, trávou a mechem, chcete-li, tak se tu podívejte...

"Babí, podívej, to jsem u cesty našel" - ta cesta od těžby rozježděná a za chvilku přihnal se nakrátko déšť..

Po krátkém dešti , se nádherná duha nad krajinou barvila.

Stáli jsme v lese a dívali se jak duha pomalu mizela.. Pak uběhla asi tak půlhodinka než jsme za další přepršky z lesa konečně vylezli. A nevěříme svým očím, další duha - hotové duhové pohlazení !

To jsme všichni tři, snad bez dechu zírali, jaká to byla nádhera..

Sešli jsme ze svahu loukou dolů a tady nás známá jeřabina přátelsky zdravila...

Jen pojďte blíž, jen se podívejte, co červených korálků jsem na sebe už navlékla...