Byla sobota, maminka zrovna umývala chodbu a najednou se to stalo -  naléhavě zaklepal poslíček radostných zpráv....   "Děvče,  zavelela sousedka,  rychle utíkej pro tátu do fabriky, ať zavolá mamince sanitku!"  Jó,v tehdejší době mít doma po ruce telefon ? Ten měli možná jen na výboře... Rozkaz byl rozkaz,  já letěla jak s větrem o závod, po cestě pěšinou ve sněhu vyšlapanou, jak rychlý kurýr - abych to vyřídila. Byla jsem sotva desetiletá a to jak jsem pelášila, to se mi vrylo hluboko do paměti, ten malý střípeček vzpomínkový....  Byl studený únor, třináctého.  "Máme holku, děti, máte sestřičku!"  radostně  halasil táta. "Ach jo, zase holka " najednou posmutněl starší bráška. Chápejte kluka, když holky jsou v přesile !  Když se maminka s malým miminem v peřince konečně vrátila domů, schoval se brácha na půdě.  "Pojď dolů, pojď sestřičku přivítat, pojď se podívat jak je hezká..."  kdepak, jinak tichý a hodný kluk, dost dlouho trucoval, že není to bráška ale zas holka, no jo, no, zase holka....Už je to dávno, sestřičko má, kolik že roků jsi tady s námi ? Cože Jaruško ? Tolik...?  Jeden by nevěřil, jak ten čas letí.....

A vůbec, ta  třináctka, není to zvláštní ? S ní začala Jaruška a řetěz pokračuje -můj nejstarší synek i jeho žena, Jaruščin syn, jeden z mých vnoučků a už i pravnučka....