Když je zrána nad Jizerkami  obloha plná záře, nejdřív je rudá pak postupně zlátne, tak slunce nelenoší a i když je zima, za kopcem vykoukne a vstává. Hned je svět veselejší...Slunko vleje nám energii a ta je jako ta květina, co zakoření a roste jen se zálivkou z naší radosti. A radost může být různá, velká či obyčejná, taková se zdánlivých všedností. Vezměte si třeba stromy, dívat se na ně, cestou je nepřehlížet, že tu jsou - taková samozřejmost, umíte se z nich radovat?  A máte někde nějaký svůj oblíbený ? Ten, který cestou tiše pozdravíte a pod jeho korunou zpomalíte svůj krok.....nevím jak vy, já jich víc mám....

Tahle lípa pamatuje časů, už jako školačka jsem mezi jejím rozdvojeným kmenem prolézala.

Holé koruny jasanů ukazují svou sílu, kterou ty stromy opravdu mají.

A co takový kaštan? Krásný je po celý rok. Zjara svícemi svých květů ozdobený, na podzim hledáme ježaté kouličky v šustícím listí, no není to paráda?

I hedvábný modřín přes zimu odpočívá, až přijde jaro, nabere sil.

Pár ztepilých topolů a smuteční vrba, stojí tu mlčky už léta pospolu, možná že jen ve větru si svá tajemství šeptají.

Jeřabina, zdánlivě tak obyčejná, vždycky jí pohled věnuju.A krásná je v šatech z červených korálků upředených, je pak nejkrásnější v okolí...

Památný strom cedule hlásá, která je u cesty pod lípou.  Škoda, lípa je ve dvoře  za plotem schovaná, za psím kotcem, ohromný kmen tak nevyniká, nebýt cedule, málokdo si všimne. Pěkné prostranství kolem by si zasloužila a pěknou lavičku ve stínu pod korunou, škoda...

Na břízu nesmím zapomenout, tuhle nahoře v lukách, teď sice zasněžených, tak tuhle mám také moc ráda.

Tak to je "náš" jasan, můj a mých vnuků, na něm už oba kolikrát seděli, a já? Já už snad stokrát si tenhle strom vyfotila a je stále krásný, věřte mi....