Jak jsem s nechutí krájela poslední prťavá jablíčka, fakt už mi to "lezlo krkem", jenže to pevně zakořeněné - nic nesmí přijít nazmar, to mě pohánělo - musíš, musíš...Sedím u toho pod altánem a synek o kousek dál, řeže na zimu dřevo. Přiběhne Matěj - "tatíí, já budu pomáhat !"  "No, Máťo , to beru ! Podívej, jestli chceš, můžeš ho rovnat semhle, pěkně rovně, na sebe, jestli chceš. Vždycky ti přivezu plné kolečko a až druhé naplním, prázdné si odvezu, jo ?" Jak si tak krájím, klučinu pozoruju, a ono ho to baví ! "Ty jsi šikulka, děláš to dobře.." - chválím a chválím.  Pochvala dělá divy.......

A když měl kolečko prázdné, vezl ho k tátovi, na další plné, nepočkal....

"no tak tatíí, já už to mám vyrovnané, tady máš kolečko, přivez mi plné, kdepak to vázne...?"

"babíí, koukej, dělám to dobře ?"

Rovnal a rovnal, až tam, kam nejvýš dosáhl !  To už jsem "necvakla", byla jsem v kuchyni, musela jsem vařit.  Kdo nepracuje, ať nejí, známé pořekadlo, jenže tady se makalo , a poctivě, to tedy jo !

Ani ten pavouček pod stromem nezahálel, také si máknul, když se chtěl najíst !