"Nechceš si něco přečíst ? Našla jsem to při úklidu na půdě,už se nedozvíme kdy a kdo to tam uschoval..." řekla mi včera Jaruška, a podala mi zažloutlý papír, nadvakrát přeložený. Nasadím brýle, drobná písmenka tančí mi před očima a já s úžasem zjišťuju, že to psal dědeček. Dopis ne tak ledajaký, pozdrav rodině, z první světový.... Kdo ví, kde zrovna v té vřavě byl, vzpomínám, že druhý dědeček byl až někde v Bosně a Hercegovině.  Drahá Mařenko a děti, stálo v záhlaví, moc na vás myslím a snad se už brzo sejdeme, už bude konec, dá-li Bůh.... Pepíčkovi posílám k svátku kytičku, kterou jsem natrhal v únoru.... A opravdu, v pravém rohu kytička pečlivě vylisovaných kvítků, přišitá silnější zelenou nití !  A pugétek drží, jakoby to nebylo už tolik let. Zkoumáme  kvítka, buď orsej, možná i podléšky by mohly to být. A Pepíček, můj tatínek, byl v té době teprve tříletý a tohle psaníčko si později, nejspíš když šel  z domova do světa, na památku sebou vzal.   TO PSANÍ  JE  Z  BŘEZNA  1918.

Táta tu není mezi námi, už dlouhých 41 let a to psaníčko zůstane schované u Jarči dál. Jako rodinný poklad. Já dědečka pamatuju a o něm a i o mém tatínkovi můžu dětem svým i vnoučatům, už jenom vyprávět.....Tatínka mého, bohužel nepoznali