Moje kroky vedly tam, do míst, odkud už není návratu, šla jsem rozžehnout světýlko na počest tatínkovi...Každého 11. prosince, už po čtyřicáté...

Cestou mi křupal sníh pod nohama a v myšlenkách jakoby se zastavil čas....

A hlavu mám plnou všeho, co se událo v ten sobotní prosincový den v roce 1971, kdy nás tak nečekaně zasáhla ta bolestná zpráva, která přišla jako ten blesk z čistého nebe.

Proč, proč, proč bývá někdy ten osud nemilosrdný, proč ? A tatínek někdy říkával, budu tu do sta let.....

Bratříček, tatínek, maminka i můj nejstarší syn.....