Do dnešního mrazivého rána vykouklo odhodlané slunko a před devátou, na sněhu po celé zahradě už tančily jiskřičky, zdálo se, že všechno je poseté droboučkými křišťálky. Z okna to byla úžasná podívaná !  Ale tentokrát, tak jako jindy jsem foťák nepopadla, abych snad posté mohla zachytit mně důvěrně známý obraz - pod modrým azurem mrazivě ojíněný Ještěd s Černým kopcem,  vždyť právě po deváté, v tak krásných dnech bývají obrysy kopců nejostřejší. Mé nadšení prostě nemělo ty správné grády, ty obavy v koutku mé duše udělaly své. Těch plánů, co ještě všechno před nástupem pod kudlu stihnu, tak všechno to odhodlání se mi najednou nějak smrsklo. Beru to tak, že nějak bylo a nějak bude.....Ale abych tu pořád jen nefňukala sama nad sebou, přesadila jsem si všechny své orchideje, tedy aspoň něco pozitivního.