Tak už tu s těmi pampeliškami dál provokovat nebudu, ale dnes jsem je hledat nemusela, rozkvetly pomalu za rohem. Já vím, plevel je to úporný, a ten kořen, když se v zahrádce přetrhne, to by se jeden vzteknul a každé to semínko je jako padáček "parašousta", ve větru někde zapadne, a je to !  Ale ať je to jak je, na louce jsou na pohled hezké, celou ji rozjasní,  budiž jim tak trochu odpuštěno..... A tahle louka i jiný čas pamatuje, kdysi dávno tu bývalo travnaté hřiště, dřevěné lavičky a stožár na vlajku. Možná víc jak šedesát roků zpátky, kdo ví, jestli tam rostly také ty pampelišky....

A zrovna jel na Českou Lípu vláček a dál vesele uháněl krajinou, hned jsem si na Irču vzpoměla, když v tu stranu jede, jak se jistě cestou dosyta tou jarní krásou kochá.

Šla jsem na louku s Matějem a tam jsme potkali  strakatou číču, možná že klíšťata "lovila", nebo jako my hledala pampelišky?

"Babíí,natrhám mamince kytičku " napadlo Matěje hned...

Povídám - "Máťo, tyhle ti nevydrží, tyhle hned zvadnou, takhle pomněnka s kontryhelem kdyby byla, to ve váze vydrží , věř mi !"  Oči si vykoukat může, na louce poměnky nikde, ani ten kontryhel.

No, nevadí, Matěji, i tahle kytička s láskou trhaná, přestože cestou zpátky zvadla, maminku zahřeje u srdíčka a bude se jí  určitě líbit