Na víkend odjel Matěj s rodiči k druhé babičce a tak jsem měla příležitost mít Kryštůfka jenom pro sebe, chtěla jsem mu vynahradit svoji pozornost. "Kryštůfku, zůstaneš u nás přes noc a taky půjdeme spolu na procházku , třeba do lesa, jo ?" "Ne, babí, ja nemůžu, já mám svůj pokojíček, víš..?" Dal mi košem vzápětí. Jo, kdyby byl doma Matěj, to by nezaváhal, ani vteřinku. Babička přecejen  neumí dělat ty správné klukoviny, to je ono, když se oba sejdou, až se někdy třese, ten náš domeček! A přesto to nevzdávám a žadoním dál - "bude mi tu smutno, víš.."  - "máš dědu" hned jeho odpověď.  I děda se přidává -" co když nás tu někdo ukradne, když tu budem sami?" - "Tak si pořádně zamkněte dveře" řekl ten filuta. Tak babčo, teď si to přeber sama, jak chceš...

Můj plán byl tentam, co nadělám. Ale nakonec jsme v tom lese byli, s mamkou, taťkou a Ešlinou/ francouzský buldoček/. I když lehce mžilo, bylo nám v lese nad Vískou fajn. "Babí, tady jsou houbičky" ozval se Krýša pár kroků přede mnou.  " Počkej, podívám se " ...

Sedl si na bobek jako ten hříbeček a ejhle, našel opravdu hříbečky !

A les tam byl na houby jako  dělaný, ale naše oči skoro žádné neviděly, jak by mohly, když tam zrovna žádné nebyly ! Zato houbařů potkali jsme dost, a košíčky měli všichni poloprázdné....

Já vzala zavděk aspoň ty václavky co na mne kývaly z pařezu. Pojď, uděláš z nás guláš, či něco jiného,  však ty si už poradíš....

Kryštůfkovy hříbečky....