Možná si to jen namlouvám,  ale zdá se mi, že v dobách mého dětství bývaly zimy jiné,  prostě takové,  jaké mají být.  Bývaly hluboké závěje, panečku, do nich se vesele skákalo,  tak jako do peřin, i když moc studených ! A když mrzlo až praštělo, nám dětem, vůbec nevadilo jít ven. Poblíž našeho domu nás vždycky lákal zamrzlý potok,  s ledem a rampouchy roztodivných tvarů, které se u břehů držely na kořenech stromů, to býval náš oblíbený rajón. Led v jeho zátočinách, to byla výzva k průzkumům. Je dost silný, udrží nás ? Rupne, nerupne ? No, prostá dětská zvědavost.  Vzpomínám na jednu příhodu a dobře si  pamatuju,  jak jsem v širokých teplácích, nohavice dole stažené gumou,  ze břehu skočila na zrádný led.  Zdál se mi silný a tak hop !  Jen co jsem dopadla, tak rup, a už to bylo!  Rázem jsem skončila v ledové vodě, skoro až po kolena. Než jsem se vyhrabala a přešla zasněženou louku k cestě, měla jsem ztěžklé nohavice obalené sněhem a napůl ztvrdlé mrazem. Domů to naštěstí bylo nedaleko, ale tohle poznání mi stačilo.  Nevím už, co maminka říkala, ale pochvala to rozhodně nebyla. Dnes už  v potoce na led neskáču, ani do závějí , i když v potoce voda teče jako dříve, tak led tam dnes není,  a kolem ani ty peřiny sněhové ....A i kdyby byly, tak vím, že by se mi ani nechtělo...to všechno už odvál čas....