Tohle známé rčení bych byla v tu chvíli řekla  jinak....Včera jsem chtěla upéct koláč z kynutého těsta, abych měla co podat návštěvě ke kávě. Měla jsem v plánu, že až těsto udělám a než nakyne, stihnu se  vrátit z pátečního nákupu, když se se synem svezu autem. Dala jsem si na čas a předtím se zdržela  na zahradě, do země tu rejpnout, tam rejpnout, kouknu na hodiny, jéje, holka mazej domů, ať  stihneš těsto zadělat, za chvíli syn jede !  Fofr, rychle, rychle...   Mouku do mísy - odměřené množství, vajíčka, špetičku soli, kvásek, něco mléka a oleje, muškátový oříšek, vanilkový cukr a patnáct lžiček cukru. Potom vařečku do jedné ruky, druhou tu mísu držet, a poctivě zpracovat, však to také znáte. Už, už, těsto je hladké, "puchýřkuje" na vařečku se nechytá, uf, stihla jsem to ! A teď to poznání přišlo  - kousíček těsta se mi nalepil na palec jak jsem při hnětení mísu držela, no co, tak ho olíznu...fůůůj, to je nějaké slané , co to?  Tak těsto ochutnám, a jéje, to jsem tomu dala ! Tak tohle se mi stalo poprvé, jak a proč, nebudu rozepisovat, prostě práce kvapná málo platná, úplně zbytečná !  Koláč jsem neupekla,a kousky z těsta povařila slepicím, možná jim dneska zachutnají...ale co když mi na oplátku snesou vajíčka slaná ....?