Vím, budu se opakovat, už pokolikáté ? Že každé ráno, den co den, zdvihnu havu a pohlédnu tam nahoru, chvíli se dívám, a své myšlenky nechávám tiše plynout a vznášet se k nekonečnu oblohy. Mám nejradši blankytnou modř, kdo by neměl, za ní vzápětí přichází sluníčko, kdo by ho nevítal, kdo by ho neměl rád ?Hned je na světě veseleji... A tak nemívám ráda tu dlouhou řadu dní,  když se nad krajem rozprostře šedivá a těžká deka, která sluníčko zadusí a nedá mu ani jedním očkem mrknout, no, kdo by tohle měl rád ?  Ale když se ta deka, jako opona na tom nebeském jevišti poodhrne , jo, pak je na co se dívat ! Ať je ráno, nebo večer, v každou hodinu denní. Ať je jaro, léto, podzim zima, v každou roční dobu. A můžeš se dívat libovolně, na to  jeviště, obrazů plné, pokaždé jiné a docela zdarma, a vůbec nic neplatíš !  Nemůžu lelkovat koukáním nahoru, někdo možná řekne, když je prací zavalen, ale ....no, nic, teď přidám pár letmých záběrů, ty možná napoví, co se zrovna v tu chvíli tam nahoře hrálo.

 

 

Nejlépe se dívá, když západ dohořívá ohněm, a pak zlatý třpyt v podvečeru bledne...

A ráno, když sluníčko vstává a budí se den, to snad každy z nás pookřeje.

A za bílého dne, ať je léto, nebo zima, ať mraky plují po jevišti, nebo ať je  do blankytu "vymeteno"...

A když se den přimračí ve své druhé půli a na jevišti se začne hrát drama...

Tak bych tu mohla tlachat do nekonečna, o těch nebeských proměnách co jsem kdy viděla.

A dneska tu máme oblačno, mráčku i modré tak napůl, aspoň se nepoperou a přetahovat nebudou