Ještě jeden malý výlet jsem si dopřála, díky tomu, že mne navštívila Hanka a já jí chtěla ukázat místo, kde nikdy nebyla. Napadly mne Dánské kameny, tam je nenáročný výšlap a navíc z parkoviště Na Výpřeži, lesem, po pěkně upravené cestě. Nevadí, že je listopad, a já mám ještě jiřiny i dosny v zemi, spoléhám na to, že prý bude ještě počasí příznivé a Martin na bílém koni teď nejspíš nepřijede...

Ale včera jsem "šla do sebe" -  do rukou rýč a jde se !  Celé odpoledne až do tmy jsem "makala", a pocit, že se nějak flákám, jsem ze sebe konečně shodila. Už bylo šero a mé vnitřní já mi našeptává, holka opatrně, nestrheš najednou všechno, už nejsi žádná mladice,  zítra je den taky.... A je, úplně stejný jako včera, vítr tancuje ve větvích, sluníčko nikde, no co bych chtěla, přece je listopad.

Tak teď se vrátím k sobotě a k malému výletu, kdy trochu slunečno ještě bylo.

 

 

 

Kolem vrcholu Ještědu bylo zamlženo ale my měli nad hlavou většinou modrou...

Tak už jsme u cíle - Dánské kameny. Tentokrát jsem na skálu nevylezla - prý není nikam výhled a kámen byl kluzký, odradili mne ti mladší...

A tak jsem se zdola pohledem kochala a kousek šmolkové oblohy v měsíci listopadu jsem si domů na památku vzala.

Tou malou procházkou toho bylo cestou na koukání víc než dost, třeba tento modřín mne zaujal, je jako zasněžený. Dole ve větvích samý lišejník. A nahoře viditelně živý, jen před zimou už žloutnoucí modřínové jehličí.

Nehlídané parkoviště na kraji lesa mělo své zrcadlo, zrovna se v něm shlížely smrčky a mladí už čekali u auta, než s Hankou dojdu. "Už tu stojíme čtvrt hodiny, koukněte na to auto vedle" říká nám Honzík. Stálo tam velké, zadní dveře odšoupnuté dokořán a nikdo nikde...Malé dilema jsme tedy měli - nechat auto otevřené, no to je divné, že by majitel tak nedočkavě spěchal k Ještědu a auto si nezajistil ? Co když ho někdo zcizí, nebo je dokonce ukradené ? Všímat si toho, či nevšímat ? No, co byste udělali vy?

A toto je tečka za hezkou procházkou, dokonce i houbová smaženice ještě byla !