Přes den bylo včerejší vedro tak úmorné, ale večer, když už se slunko klonilo k západu a byl dýchatelný vzduch, tak jsem se pustila do boje s plevelem.Bylo příjemné poklidno,nikde nikdo, ani  větřík nezafoukal a já s ohnutým hřbetem nořím své prsty do země a různé myšlenky mi utíkají hlavou...V tom tichu zaslechnu nápadný zvuk, který mě neklame - jé, nahoře je zase balón ! Tedy, tentokrát si ho zvěčním, honem pro foťák ! Motyčka letí do trávy, já letím domů a balón  letí také, někam....

To vám byl fofr, abych ho stihla ! Jako ten paparazi, který si ujít nic nenechá...

Tady větve z mé borovice snímek rozostřily.

Opřela jsem se o zeď našeho domu a hledím, jak se pomalu vzdaluje. A chvíli se kochám tím modrým blankytem když do zorného pole mi další balón vpluje.

Kolik lidí v tom koši je,  zdá se,  že nejmíň dva a jistě mají překrásný výhled, dole pod sebou vše jako na dlani. Já bych se asi docela bála,  jen tak,  ve volném prostoru...

Za malou chvíli oba balóny do dálky zmizely, kdoví kde měly konečný  cíl.....

A než jsem se k rozdělané práci vrátila  a když už jsem ten foťák v ruce měla, co takhle pár růží si ještě zvěčnit? Za chvíli odkvetou a budu mít po parádě !