V pozdním nedělním odpoledni se sluníčko schovalo,  ale v příjemném teplu jsem se pustila do zapleveleného zeleninového záhonu. Zem byla suchá a sypká, šlo mi  to od ruky docela snadno a když jsem si po chvíli rovnala shrbená záda tak mě pohled tentokrát netáhl k Ještědu, ale na druhou stranu,  k Jizerkám. Nad nimi bylo pošmourno až černo, asi už tam pršelo. Ale v sobotu, tam bylo krásně, co vám budu povídat !

"Mirek jede na Jizerku, pojeď s námi, než bude s prací hotov, můžem spolu  pocourat" navrhuje Jarča. " A vyber sama, kam bys chtěla" dostávám možnost volby.  "Stihneme dojít k soutoku říčky Jizerky s řekou Jizerou ?" ptám se, tam bych šla nejraději. A tak jsme šly a byla to paráda,  užily jsme si to obě.

Po klikaté pěšině plné kořenů jsme došly k mostu přes říčku Jizerku a tady se pozdržely, musíme si to tu přece náležitě vychutnat.

A zase jdeme dál, k cíli je už nedaleko.

A soutok máme před sebou. Zprava si voda Jizerky přes kameny různých velikostí podává ruku s Jizerou.

A když přejdeš Karlovský most přes samotnou Jizeru, už jsi na polské straně.

Přešly jsme, abychom se  podívaly z mostu dolů.

Ani se nám odsud nechtělo, kdybychom nemusely  hlídat běžící čas a pospíchat zpátky, tak bychom se zdržely mnohem déle.

Tak šup po dřevěném schodišti vzhůru a pak dál, za zatáčkou, už jen kamenitou cestou k osadě Jizerka.