Okolní revír je bez hranic, má ho už zmapovaný, a nějakou kořist vždycky lapí, a s chloubou přinese skoro až k domu, naš chlupatý pytlák, kocour  Fíďa....

"Fiďouši, co to zas honíš, ty máš myšku ? Počkej, podívám se... Jééé, on zase chytil ještěrku !" volá na nás Máťa. " To už je druhá ? Jednu jsem před chvilkou viděl pod borovicí, jak mizela pod kámen." "Tak Fiďouše odežeň, ať jí neublíží, ať se může před ním schovat, víš, že ještěrka obecná je ohrožený druh ? Takže je chráněná" - poučuju vnuka.

Kocour jí naštěstí ublížit nestihl, možná si s ní chtěl jenom hrát na honěnou, jak to rád venku s malou a vyděšenou myškou vždycky dělá.  Ta ještěrka asi byla v šoku,  když Máťovi na dlani bez hnutí zůstala.

"Jé, ona má drápky, já to cítím, jak se mě pevně drží ! Ani ten ocásek jí neupadl, když byla v ohrožení !"  Pár minut, docela dlouho mu na ruce vydržela, možná cítila teplo a bezpečí.  Tam ke  kameni, mezi keře dřevin ji Matěj odnesl, a ty malá ještěřičko, příště musíš býti rychlejší, než ten lovec Fidouš.....

A když už jsem v tu chvíli měla v ruce foťák, tak trochu voňavých kvítků, fialky na slunku mi rozkvetly.

A i první narcisky, jaro je tady, huráááá!