Ta příhoda už je léty zavátá, ale střípek vzpomínky se mi vybavuje docela jasně a vím, že potkat mě v dnešní době jak za sebou k domovu táhnu zpupnou kozu, byla bych každému pro smích. Už je to dávno, když jsem byla ještě hodně mladá a doma jsme ve chlívku kromě jiného měli i kozu. A  jednou přišel její čas námluv a maminka prohlásila: "S tou naší kozou je potřeba jít ke kozlovi !"  Kdo tedy půjde? Nakonec jsem se nabídla já. Věděla jsem kam a i když to nebylo za rohem a docela pěkný kousek cesty, vydala jsem se s ní na špacír. A kozenka se vůbec nebránila a poslušně za mnou cupitala.. Po té cestě kolem letiště tenkrát nebyl vůbec žádný provoz a i pak jsme šly vedlejší pěšinou, takže jsme téměř nikoho nepotkaly. V cíli, na dvorek starého přízemního dvorku přivedla majitelka paní Bartošová fešného kozlíka, který se  vůbec nenechal pobízet, ani moc neotálel a po chvilce se choval  jako zkušený a protřelý nápadník.....Té naší Líze se to asi zalíbilo, možná i ji přepadly milostné choutky, protože pak se jí nechtělo zpátky domů.  Postavila si hlavu, koza paličatá, a ne a ne se pohnout z místa. Ta zpáteční cesta byla pro mne utrpením, koza se předníma nohama vzpírala a každý její krok a posun kupředu mne stál docela dost námahy. Žádnou prosbu a ani hudrání nebrala na vědomí, domů se jí evidentně nechtělo, kdoví, co se jí táhlo hlavou. Naštěstí žádní diváci nebyli, ale  našel se  jeden známý traktorista, který u letiště jezdil po  poli. Na můj účet pobavil se, to tedy jo...! 

A kolik pak kůzlátek  Lízina měla? To už opravdu nevím, ale jako každá mláďátka byla určitě roztomilá. A vidět to teď, na vlastní oči a úplně živě, tu zpáteční cestu strastiplnou,  budu se smát sama sobě