Dvanáct únorových dní ve vězení nejvyššího patra té neveselé budovy jsem si občas mohla zpestřit výhledem z okna, ale daleko jsem nedohlédla, po celou dobu bylo chmurné počasí, ještědský hřbet byl neustále schován za neproniknutelnou šedí. Část města jsem měla jako na dlani, a dole se zdálo být jakési mrtvo znásobené tou šedí, ani žádný hluk z městského ruchu tam nahoru neproniknul, jakoby se zastavil ten líně plynoucí čas. Jen dvakrát ožil nemocniční heliport, když přesně na jeho střed dosedl vrtulník.

A dvanáctý den, když jsem se oblékla do civilu a sbalila všechna svoje fidlátka a čekala na propouštěcí zprávu, měla jsem najednou všechno docela jasně na dlani - část města a pás kopců pod modrou oblohou, no, bylo to s tímto místem hezké rozloučení  a prima zpráva, že se mi na lepší časy  blýská.....