Děda pocházel z poměrně chudé rodiny. Tak chudé, že mu nechtěli dát babičku za ženu, ale to je jiný příběh, o kterém toho vím pramálo. Každopádně pocházel z chaloupky na okraji vsi a jelikož traktory v té době ještě prakticky neexistovaly, museli mít pro obdělávání pole, které potřebovali k obživě, koně. Děda koně miloval, ve všech barvách i využitích. Obdivoval jejich tažnou sílu stejně jako jejich eleganci. Osud tomu ale chtěl tak, že koně v hospodářství měl jen jako malý kluk a malý traktůrek si koupil až pár let před tím, než s babičkou tragicky zemřeli při autonehodě.

 

A jak to bylo s tím koněm onoho malého kluka? Bylo to v době před 2. světovou válkou, kdy dědův tatínek vážně onemocněl. Vážně z pohledu tehdejší medicíny - dostal angínu. Aby vůbec do vsi dorazil doktor, na to člověk potřeboval spoustu peněz, a aby následně léčil, ještě více. Kůň (koně?) se musel prodat, neb bylo jasné, že praděda bez doktora nemoc neporazí. Felčar přijel, ale pravděpodobně už pozdě. Angína dosáhla své vrcholné fáze, změnila se v hnisavou a tehdejší lékař neuměl nic jiného, než pradědovi rozříznout krk, aby mu ulevil. Traduje se, že nůž nebyl zrovna nejčistší ani nejostřejší. Z domu tak navždy odchází bohužel nejen kůň, ale i praděda.

 

Každopádně, než došlo k těmto událostem, obdělával praděda s koňmi pole nad tzv. znojemským kopcem, jak se tam u nás říkávalo "nad Bejlím" a při rozorávání narážel každoročně v jednom místě na kameny, které nešly vyorat. Kameny tupiyl nástroje a ztěžovalo to práci pak i při sklizni. Jednoho dne se praděda rozhodl, že ty kameny stůj co stůj dostane pryč. Koně si mákly, praděda taky, ale kameny z útrob země na konec úspěšně vyrvali. Tehdá byly tuším ty velké kameny tři. Kam jeden z nich přišel, to věru nevím neb je to možná jen dojem z rodinného příběhu vyprávěného malému chlapci. Každopádně dva z těchto kamenů leží nedaleko místa, odkud byli původně vytaženy a připomínají tak pradědu a jeho dřinu, resp. i onen příběh s prodejem koní a pradědův smutný konec.

 

Oč úsměvnější je fakt, že druhý z pradědů umřel na prkeňáku. Že nevíte co to je? No to býval záchod stlučený z nahrubo ohoblovaných prken. Suchý záchod, který zpravidla sousedil s hnojištěm. V zimě jste se modlili, aby petlice šla včas vytáhnout, abyste to stihli, pak jste málem přimrzli k sedací ploše a když jste se vyčůrali, museli jste rychle uhýbat s nohama, aby vám moč nenatekla do bot (byly doby, a není to tak dávno, kdy boty měl jen málo kdo a prababička často vyprávěla, jak chodili do školy dlouhé kilometry bez bot v takové zimě, že aby jim nohy neumrzly, počůrávali si je - následně zjistili, jak je tento počin krátkozraký, ale zoufalé prostředí si žádá zoufalé činy). V létě byl problém s prkeňákem pikantnější o spoustu much a pavouků které přitahoval, u nás zejména tzv. moravská hnědá, jak říkávala naše maminka (sekáč), a o zápach, pokud se často nevápnilo. No a praděda se jednou tahle vydal vykonat potřebu a již se nevrátil. Našli ho až po několik hodinách, spokojeného, s kalhotami dole..

 

A co ten les a křížek?

 

Naši chytří předkové věděli, proč nechávat mezi poli remízky (pruhy lesa) a jeden takový pruh odděloval malou louku právě od toho pole, ze kterého praděda vyorával ty kameny. Ten les tam stojí do dnes a tehdá i dnes opět patří naší rodině. I já si tento remízek pamatuji honosnější, plnější vzrostlých smrků, dříve tak mohl být opravdu malým lesem, dnes je značně prořídlým remízkem, kdy vysoká tráva a zejména pak vysoká lesní zvěř brání tetami pečlivě vysazovaným novým stromům v jejich růstu a osamělí staří velikáni, pamatující si pradědu, dědu, naší maminku, mne i mé děti, se při každém poryvu větru naklánějí tolik, jako by se loučili.

 

V době reálného socialismu, kdy se znárodňovalo ve velkém a jednotná zemědělská družstva (JZD) rostla více než houby po dešti, o tento lesík naši předci přišli, stejně jako o přilehlé polnosti. Poslední léto, moje poslední prázdniny u babičky a dědy mě děda s nadšením vezl jeho zánovním traktůrkem tam, kde mu konečně vrátili jeho les! Děda byl tak nadšený, když mi ty stromy, které možná sázel jeho táta ukazoval, že jsem mu nemohl dát na jevo své zklamání, že les si představuji poněkud jinak. Však ta nudle má sotva 10x50 metrů... o měsíc později jsem s traktůrkem vyrazil k tomuto lesu sám, abych ořezal větve z modřínu, kterými se vyzdobil prarodičům hrob; ten pro změnu pomáhal vykopat náš táta.

 

A kde je ten křížek?

 

Neveselé vzpomínání se prozatím (naštěstí) končí tím, že právě pár kroků od tohoto lesíku, přesně mezi oněmi pradědou vyoranými a převezenými kameny, jsme s bratrem vztyčili křížek naší mamince, která nás překvapivě opustila ještě mnohem dříve, než se dožila 50 let věku a přála si spočinout nedaleko tohoto místa.  To jsme sice ne zcela splnili, ale takto alespoň na věky odpočívá "na svém".

 

Konec?

 

Zdánlivě.. podobný kříž jsme nechali vyrobit našemu tátovi, tehdy již naštěstí ve shodě se sestrou. A proč nemáme rodiče spolu pod jedním křížem? Rodiče se rozvedli, nežili spolu, nescházeli se; mamča by si nepřála ležet vedle táty, táta to věděl a navíc, doma se cítil v životě asi na jediném místě a to je 270 km vzdálené od těchto kamenů, křížku i lesa..

 

A jednou, jednou kousek odtud, když Bůh dá, budu ležet i já...