Vrabinec
17. 03 2009 | 16.28
Ráno se do sytosti vyspím a když vykouknu ze svého střešního okna, nezbývá mi než závidět Pařízkovi, že vyrazil na motocyklu na Motocykl. Svítí sluníčko a teplota atakuje 10´C. Usedám do auta a jedu pro Janču do práce a už je mi jasné, že z plánů na dnešní velký úklid bytu (opět) sejde. Po obědě vyrážíme na výlet a protože zítra nás čeká v sedle motorky více než 300 km, volíme auto, díky čemuž můžeme vzít s sebou i Vojtu.
Nejedeme daleko, ale v duchu myšlenky, že každý by měl znát hlavně své okolí, než vyrazí v dálavy, se rozhodujeme pro dlouho plánované dobití zříceniny hradu Vrabinec.
Vyrážíme po staré cestě do Ústí nad Labem a za nedlouho je náš dnešní cíl před námi. S přístupovou cestou je to ovšem o poznání horší. Nejsme žádní peciválové a po dlouhé zimě je pohybu opravud třeba, takže vyrážíme rovnou za nosem. Doslova... mimo jiné to znamená 40% stoupání po souvislé vrstvě listí na velice kluzké
vrstvě blátíčka, takže často lezeme po čtyřech :-D. Bůh zaplať za nízký porost, kterého se můžeme přidržovat, stejně tak jako za četné skalky, pařezy a kmeny stromů.
vrstvě blátíčka, takže často lezeme po čtyřech :-D. Bůh zaplať za nízký porost, kterého se můžeme přidržovat, stejně tak jako za četné skalky, pařezy a kmeny stromů.Zhruba po dvaceti minutách tohoto náročného výstupu jsme těsně pod zhříceninou a cesta pořád žádná. To co se jevilo z dálky jako někdejší hradby, za kterými jsme si toužebně přáli najít cestu pro dvounohého tvora nebylo nic jiného než "moře" kamenů.
Nevzdáváme se a pouštíme se do druhé fáze dobívání neznámého hradu ze 14. st. Cesta, tedy "cesta" je ještě nepřístupnější a složitější, naštěstí stoupání není již tak příkré. Pocit zadostiučinění se dostavuje o dalších 20 minut později, kdy se dotýkáme skály, na jejíž vrchol bych rád vystoupil, jako kdysi náš táta.
Uděláme pár foteček a ve chvíli, kdy zjišťuji, že tudy to opravdu dál nepůjde, Janča nachází cestu do útrob někdejší tvrze a co víc, vidí početné skupinky lidí, kterak v klidu přicházejí po červené...
Ano, v tu chvíli si vzpomínám, že mi Pařízek říkal, že nahoru vede červená... nezapomenu to pronést nahlas, Vojtu tím pobavím, Jana metá z očí blesky a úsměv na tváři se jí objeví až ve chvíli, kdy jako první vystoupí né ke skále, ale k hradu a dívá se na nás zhora.
Vrabinec je vidět již z dálky a při cestě z Ústí do Děčína (či obráceně), ho nelze nad údolím řeky Labe přehlédnout stejně tak jako vysílač Buková hora. Již zdola je znát, že se nejedná o žádný malý "objekt", přesto mě jeho rozlehlost překvapuje, stejně jako počet lidí, kteří sem spolu s prvním sluníčkem zamířili.
Vrabinec je oblíbeným místem horolezců, ale i bez jejich zkušeností a výbavy můžete vystoupat nejméně na dvě místa, okud máte výhled do údolí Labe jako na dlani, rozhodně doporučuji.
PS: z Těchlovic po červené! :)
