Nedávno jsem zde "recenzoval" knihy, v kterých byla zmínka o tom, že Terezín byl proti jiným táborům "procházka". Asi i byl, ale přesto to bylo tak děsivé místo, které se pro většinu lidí zde uvězněných stalo peklem na Zemi.

Kniha Miloše Ešnera barvitě vypráví skutečný příběh tří vězňů o tom, jaké poměry v Terezíně panovaly, jak se jim povedlo utéct a jak složité bylo přežít na svobodě, byť "mezi svými". Nejvíce mne ale zaujaly pasáže o hrdinství (nebudu vypovídat ani při mučení) a vlastenectví chápané v takové šíři, že se dá označit zcela právem jako láska k vlasti. Něco, pro dnešního člověka téměř nepochopitelného, o to víc před dotyčnými smekám.