Náš vztah byl vždy poměrně složitý. Věkový rozdíl dva a půl roku a opačná pohlaví, zcela rozdílný způsob myšlení, prožívání a sdílení zážitků a nakonec i priorit. Přesto byly chvíle, kdy jsme byli rádi, že se máme, nemuseli jsme si to říkat, prostě to tak bylo. Nicméně jedinou naší skutečnou spojnicí byla zřejmě pouze naše maminka. Už když ležela v nemocnici, nebylo to mezi námi jednoduché, snažil jsem se to přičítat stresu, který jsme prožívali, ale moje racionální já mi říkalo, že to už lepší nebude. A také že ne. Místo toho, aby nás mamčina smrt coby sourozence ztmelila, následovala série nedorozumění zapříčinéná mojí tvrdohlavostí, sestřiným popíráním pravdy a následným nepochopením mých nešikovně formulovaných výroků zde na blogu. Ani narození Jeníka náš vztah nezachránilo.

Pro sestru jsem zřejmě méně než obtížný hmyz

Nenapíše mi k narozeninám ani k Vánocům, nepustí mne k sobě do bytu, prostě se vyhýbá jakémukoli kontaktu se mnou. Když přivezu vráti půjčený nábytek, vykládám ho z auta a výtahem ho odváží Janča, ani za ahoj své sestře nestojím. Na návštěvu či na zahradu pozvou vždy jen Janču a Jeníka..  Snažil jsem se celý jeden rok, psal mejly, smsky, vysvětloval, nabízel, měl trpělivost i "vyhrožoval", že už se neozvu... od té doby zřejmě neexistuji.. Dnes jsme se "potkali" na nákupech. Zahlédl jsem ji u zeleniny, nepochybuji, že někdo z její rodiny mne zahlédl u uzenin, stáli jsme pár metrů od sebe. K pultu se vydali ve chvíli, kdy já zmizel mezi ostatní regály. Slzu jsem zamáčkl při výběru pomazánkového másla, ale bolest v srdci, tu si zhojit neumím.

Kruté je, že stejně to dopadlo i na Moravě se zbytkem příbuzných, ale to je zase jiná písnička, která když nic jiného dokazuje, jak moc tady naše mamka chybí :´(. A nebo je "jen" problém ve mně....