Nenávidím blogování výletů, z nichž nemám dopsaný deník. Ale zase nejezdím na Silvestr do zubříka tak často, aby mi netrhalo srdce, kdybych to tu neměla. Obrazová reportáž tudíž začíná:

:)

Nebrala jsem moc vážně, když to Alfík zmínil v jednom z mejlů. Zubřík patří hvězdárně, na sněhu nikdy nestál a i když se vozí na MAE, vždycky je problém s dopravou tyčí, s jeho váhou, s jeho... se vším.
Zubřík je totiž stan, který kombinuje nevýhody tee-pee s nevýhodami klasického stanu.

Když nám potom napsal Ondra, že je zubřík domluvený a odvoz taky, byla jsem překvapená - a nadšená.

Jeli jsme ve čtyřech - s Jirkou, Ondrou a Alfíkem. Alfík začal brát den předem antibiotika a Ondra si noc předem rozsekl koleno o výstavku, když dopil několikátou láhev rumu. Odjezd se pak trošínku protáhl nákupem v předsilvestrovském Kauflandu a kytarou, pro kterou jsme se znovu vraceli na hvězdárnu - ale co.

Zamířili jsme do Krušných hor.

Měli jsme v plánu vybrat si nějakou pěknou odlehlou loučku, kam se bude dát zajet autem a kam nebude vidět, aby nás nikdo nevyhnal. Z první nadějné silničky jsme se ale museli vracet, protože jsme cestou nesehnali řetězy a sněhu bylo na silnici až běda, ale na druhé - jen kousek za tou bouračkou - jsme našli pěknou odbočku, pro nás jako stvořenou.

Protože jsme neměli jak transportovat výše zmíněné tyče, byla naším první úkolem jejich sháňka. Kluci se rozutekli se sekerami a pilami do lesů, na mě zbyla lopata a třicet čísel sněhu pod základnou zubříka. Práce to byla úmorná a vystřídali jsme se u ní všichni, mě nejvíc bavilo osekávání přinešených klád Jirkovou novou sekyrkou (tedy, sekyrkou jeho táty, co ji dostal od Jirky k Vánocům, hm :)).

Ondra zarovnává odházený čtverec do kruhu

Spousta špagátů, spousta plachty, nějaká dřeva. Hm.

Základ stojí!

A zbytek byl postaven právě včas

No a nakonec stál.

Zapalování ohně se Alfíkovi příliš nedařilo, až jsem k tomu přišla já a po chvíli ho zapálila. Pak jsem hořící dřevo chňapla, přesunula ho tam, kde mělo ohniště skutečně být, ono to zas zhaslo, pak k tomu přišel Ondra a konečně to rozdělal.
Tím skončila veškerá společenská zábava pro ten večer, neboť oheň začal hrozně kouřit a čmoudit, že jsme všichni měli v očích slzy (a oči povětšinou zavřené) a každý nádech následovalo mocné zakašlaní. Hm.

Další ráno, poslední den starého roku, jsme vyspávali hodně dlouho. Dopoledne ještě foukal mocný vítr, který ke všeobecnému údivu zubříka neshodil, ale pak vysvitlo jásavé sluníčko a my po pozdní snídani vyrazili na výlet.

Nádherný a uklidňující ranní pohled do plachtoví

Na zem se moc dívat nedalo, tam byl totiž hrozný popelnatý bordel

A ještě jednou zubřík i se stativem pro noční focení

Dali jsme si krátký okruh lesem (Lesíčkem.) nahoru a zase dolů. Nahoře byl jakýs takýs výhled, nic extra super, spíš to trošku vysvětlovalo název pohoří.

Sněžnice jsme nakonec nepoužili, možná jsme si měli vzít běžky

Nahoru

To je pane rozhled!

Krušné hory. V pozadí Tušimice nebo Prunéřov, kdo ví. A nějaký vysílač, asi.

Ondra, nezdolný ve svých domněnkách, proč byl předchozí večer oheň tak nespolečenský, vyhnal chlapy znovu pro zcela konkrétní dřevo a zatímco já vařila na vařiči večeři, rozdělal mnohem ukázněnější oheň. Nečoudil a hřál, jen občas malinko prskal - a s tím jsme všichni počítali.

Ještě před zakuklením do spacáků a dek jsme vypustili lampión štěstí, který se nádherně vznesl nad vršky stromů a uchvácený silným větrem zmizel brzy z dohledu. Následně jsem si ještě zahrála na pyromana při vypálení pseudořímských svic, které nedělaly vůbec žádné rány, juch.

PF 2012

A pak už nastal program s kytarou a střídavým předčítáním Démonových povídek - možná je znáte pod originálním názvem Vétálapaňčavimšátiká, ne? :)

Já jsem pak usnula a i když Jirka tvrdí, že se mě několikrát pokoušel vzbudit, já mu to nevěřím. I když ostatní tvrdí, že je to pravda. Vybavuju si jenom, jak mě probudil, že je půlnoc, já mu dala pusu a zase jsem upadla do kómatu. No co, za to mohl ten oheň z předchozí noci, že jsem byla nevyspalá! A možná trošku ty dva litry svařáku a ta medovina a... a tak vůbec.

Atmosférická

Předčítání

Další ráno jsme to se vstáváním opět nijak nehrotili - než jsem dlouho po poledni vzbudila i Alfíka, stihla jsem dočíst zbytek povídek, jsou moc pěkné.

Balení bylo už dílem okamžiku. Pak jsme se vrátili zpět do Prahy ke svým všedním životům a jen silný pach kouře, vycházející z našich spacáků, nám ještě dlouho připomínal, že to všechno nebyl sen.

Ať i vám modlitební praporky v roce 2012 hlasitě plandají!

(Fotky fotil Ondra svým a já Jirkovým foťákem.)