Publikace o nošení kamenů na barikády, kanónech hned před domem, o Arbesově velezradě... a potom trochu té nudné šedé literární teorie.

POPELKA, STANISLAV: Jakub Arbes, průkopník moderního sociálního románu českého. Vyškov: F. Obzina, 1940.

 

 První kapitolu věnuje autor publikace osobní vzpomínce na Jakuba Arbesa.

Stanislav Popelka chodíval v letech 1912-1914 do "Mahabaraty", místnosti v pivovaru Tomášského kláštera na Malé straně. Scházeli se tam spisovatelé, umělci a žurnalisti a jim všem předsedal Jakub Arbes.
(Ze spisovatelů autor jmenuje následující: Dr. Kronbauer, K. M. Čapek-Chod, J. Opolský, K. Toman, A. Bernášek aj.)
Jednoho dne přišel dřív a Arbes, s dýmkou až na zem, tam již byl a zcela nezvykle se rozhovořil o mládí. Povídání se mi líbí tak, že ho navzdory všem copyrightům přikládám ofocené:

Už mladý Arbes si osvojil myšlenku, že jediná nová původní myšlenka je lepší než tisíce starých, že jen tím může člověk světu prospět.
To hlásá i v autobiografickém odstavci Zázračné Madony, kde si stýská, že v osmnácti s hrůzou zjistil, že se ve škole do té doby vlastně ničemu nenaučil, což ho zcela zdrtilo.
Začal studovat tvrději, stal se samotářem - a tak uplynulo dalších 10 let jeho života.
Na jeho tvorbu měla nemalý vliv chemie, kterou se zabýval už od dětství a posléze ji i studoval na polytechnice, a astronomie.

Arbesova tvorba je prodchnuta osobitým filozofováním.
V díle rád charakterizuje postavy jemu blízké nebo s ním sdílející myšlenkové principy.
Nerozlučným rádcem a přítelem mu byl Jan Neruda (profesor ve škole a později redaktor "Obrazů života" a "Květů"). Na malostranském gymnáziu mu byl nejsympatičtějí profesor chemie Vilig.

Žurnalistické období Arbesovi začalo rokem 1863, kdy se stal redaktorem Národních Listů.
V roce 1867 převzal redakci Hlasu, paralelního periodika k Národním Listům.
Brzy odešel do Kutné Hory, aby zde redigoval krajinský mladočeský týdeník, nesetrval ale dlouho.
Vrátil se do Národních Listů, kde se stal zodpovědným redaktorem. Kvůli tomu byl stále vyšetřován, trestán...

Byl neustále vyšetřován, žalářováním trestán, jak o tom sám vypravuje v jedné charakteristické episodě svého soudního případu z června r. 1870, kdy byl obžalován z velezrady a to pro to, že přinesl v Národních Listech článek, týkající se nového systému rakouských vojenských pušek. Státní zastupitelství obžalovalo sotva třicetiletého Jana Jakuba Arbesa z velezrady.
Napjetí tohoto procesu bylo ohromné, jak o tom svědčila přeplněná síň  porotního zemského soudu v Praze.
Zajímavá je obhajoba Arbesova, který obžaloval státní zastupitelství z bezhlavosti. Arbes podle stenografického tehdejšího protokolu obhajoval se následovně:
"Slavný soude a velectění páni porotcové! Paragraf 60. trestního zákona o velezradě praví, že každý, znaje velezrádný skutek a skutek ten úřadům neoznámí a včas další šíření jeho nezamezí, jest v podezření ze spoluviny na zločinu z velezrady. Státní návladnictví vědělo a mocí svého úřadu věděti musilo, že jest jeho úřední povinností další šíření velezrádného článku zameziti. (Proč tak státní návladnictví tehdy neučinilo není známo.) Státní zastupitelství pražské však článek nekonfiskovalo a další šíření zločinu velezrádného nezamezilo, následkem čehož je dle přesného znění trestního zákona státní zastupitelství v podezření spoluviny zločinu velezrady. Poněvadžpak další odstavec trestního zákona o velezradě praví, že každý, kdo je vinen spoluviny velezrady, má být bez odkladu vzat do vyšetřovací vazby, žádám, aby pan státní zástupce byl bezodkladně zajištěn vazbou pro opominutí povinné péče. Ale nejen pan státní zástupce, i pan předseda soudu, páni votanti a páni porotcové patří do temné komory."
Dojem obhajoby Arbesovy byl ohromný a vzrušující. Výsledek obvinění z velezrady byl pak ten, že Arbes byl osvobozen.
(str. 24-25)

A máme tady další OT, tentokrát citát z Červeného trpaslíka, série I, epizoda 1:

TODHUNTER: A z toho zde máme 123 urážek nadřízeného technika, 39 případů zanedbání povinností, 84 všeobecné neposlušnosti a jeden případ vzpoury.
RIMMER: Ano, pane!
TODHUNTER: Vzpoura, Listere?
LISTER: (Mezitím umístil cigaretu do ucha a začal jíst hamburger) Šláp´ jsem mu na palec.
RIMMER: Škodolibě, s úmyslem mě zranit.
LISTER: Šlo o nešťastnou náhodu!
RIMMER: A já se ptám, jak bylo možné stoupnout si na tak malý palec omylem? Tys mi vůbec nestál na palci! Stáls mi na celý noze! Čímž jsi bránil nadřízenému technikovi v plnění povinností.
LISTER: Ta jeho povinnost byla, že mi přerazil kytaru vejpůl!
RIMMER: Načež jsi skočil z horní pryčny na celou moji pravou nohu!
TODHUNTER: Dobře, to stač...
RIMMER: (Pokračuje aniž by bral ohled) Kdyby nastala krizová situace, tak bych byl nucen pracovat hopkaje, což je zřejmé ohrožení lodi a tudíž vzpoura!

8-)

Prvním opravdovým přítelem mu byl Julius Zeyer, jejichž přátelství bylo až mysticky animální a trvalo až do Zeyerovy smrti.
(Srovnej - KREJČÍ , K.: Jakub Arbes - Život a dílo. Ostrava-Praha: Nakladatelství Josef Lukasík, 1946. Str. 43-44:
Zato nalézáme mezi Arbesovými spolužáky několik jmen známých z pozdějšího života a působení. Tak sedával s Arbesem ve školních lavicích plachý a snivý syn bohatého tesaře a velkoobchodníka novomětstkého, Julius Zeyer. Jeho význačné postavení v pozdější české literatuře i tvorba, přes četné ostré protiklady v nejednom směru s tvorbou Arbesovou blízce příbuzná, pomáhala vytvářeti mínění o blízkých přátelských stycích obou slavných spisovatelů již od dob studentských, což Arbes, zdá se, aspoň nepopíral. Bezpečných dokladů však pro to nemáme. Ve svých denících se Arbes o Zeyerovi nikde nezmiňuje, nemáme ani přesnějších zpráv z korespondence. V pozůstalosti Arbesově se zachoval jen koncept dopisu z června 1867, v němž jinému spolužákovi píše toto: "Pamatuju se ještě, jak jsme seděli blízko sebe, ty, Zeier a já... pamatuju se, co vy dva jste tenkrát nejpilněji studovali, ano pamatuju se, jak Ertl vyvaloval oči, když jsi při zkoušce geogreafii Afriky lépe znal než on sám..." Podobně informoval Arbes i svého životopisce Dreslera. Byl to tedy společný zájem o vzdálené kraje a romantická dobrodružství, který byl pojítkem mezi dvěma chlapci, tak různými rodovým původem, prostředím i povahami.)

Po roku 1878 se Arbes vzdal veškeré veřejné činnosti včetně žurnalistiky.

Arbes byl v Čechách první, kdo tvořil ovlivněn pozitivismem a dokonce i Zolovým naturalismem - v době, kdy Čechy pracovaly s idealistním romantismem a historickým vlastenectvím.

V Arbesově tvorbě hojně prostupuje úvaha nebo vzpomínky čistou beletrii.
Charakteristické pro něj je, že většina jeho prací má vpředu motta, která dávají vodítko k hlavní myšlence autorově a zároveň jsou výmluvná pro Arbesovy zájmy a názory.

Látkové ovzduší užívá Arbes všední a přirozené - potud realismus. Pro ostřejší vyniknutí pohnuté scény ovšem začne Arbes přidávat strašidelnost: ponoří scénu do tmy nebo do šera, osvětlí ji bleskem, hrdina má mimořádný duševní stav - odtud romantismus.

 

Topograficky se skoro všechna díla odehrávají v Čechách a většinou v Praze, jen výjimečně sáhne autor po cizím prostředí.
Prostředí využívá občanské, obvykle proletářské. Aristokracii zahrnuje jen do Sivookého démona a Adamitů a pak epizodicky do Šíleného Joba, Ethiopské lilie a Vymírajícího hřbitova.

Arbes často využívá v ději náhody. Ačkoliv nevěří v její spasitelskou roli, osudové rány zasazuje často.

Zastával se Karla Sabiny, což mu uškodilo. Taky Jana Nepomuckého, v čemž se sice nemýlil tolik jako v případu Sabinově, ale veřejnost jeho názor (srovnání Jana Nepomuckého s Janem Husem) nepřijala.

V osmnácti letech navštívil Jakub Arbes jednou malostranský hřbitov, kde byla zvláštní náhrobní deska. Jednou u ní spatřil sličnou dámu s pánem, která ztratila u hrobu jakési psaní psané švabachem. Nechali si jej přeložit a zjistili, že jde o dopis, z něhož se dozvěděli její zajímavý život, který Arbes zužitkoval ve svém posledním romanetu - Vymírajícím hřbitovu.

Dále následuje rozbor některých Arbesových děl: Ďábla na skřipci, Sivookého démona, Svatého Xaveria, Zázračnou Madonu, Ukřižovanou, Akrobaty, Nocturne, Annu a Marii, První noc u mrtvoly, Aspoň se pousměj, Zborcené harfy tón, Ethiopskou lilii, Šíleného Joba, Il divino Boëmo, Kandidáty existence, Adamity, Moderní upíry a Mesiáše. U dvou romanet se S. Popelka zmiňuje, že je nemůže rozebrat z důvodů cenzurních.

"Ženy Arbesových románů bývají obyčejně mlhavé, rozhárané a nevýrazné. Ale jsou tu také starostlivé, něžné, pečlivé, milující choti, sestry a dcery, sličné, okouzlující, kypré a vášnivé milenky, což je nutné stigma jejich ovzduší.
Z tohoto širokého rámce vystupuje také několik ženských povah silnějších, ráznějších a duševně samostatných." (str. 56)

Povahy se snaží Arbes kreslit netuctové a jedinečné, nevyužívá typizaci hrdiny. Lidé jsou většinou převzati z reálného světa, Arbes je tak i posuzuje, ale zároveň je halí do oblaku nadpřirozena a fantaskna. Vždy je něco odlišuje: povahový sklon nebo nezvyklý způsob vnějšího projevu. Postavy v sobě často živí touhu nebo snahu o něco, rády se pokoušejí o něco velkého a bijí se s obklopujícím prostředím. Často také obsahují prvky z osobnosti Arbesa. Psychologii postav Arbes hodně rozebírá, což může často působit rušivě, ale stavbě romaneta to neškodí.