S Bětkou jsme se účastnily Týnišťských Šlápot a ušly jsme 120 km v čase 39 hodin a 48 minut. Teplotní podmínky byly extrémní a snad kvůli tomu došlo z 87 startujících jenom 38 závodníků, z toho 7 žen.

Z Prahy jsme se do cíle hlavní trasy svezly autem s Alešem (který dokončil závod jako pátý!, jeho fotky zde) a Petrem a do Meziměstí, kde byl start, jsme spolu se spoustou dalších dojeli vlakem. Chtělo se mi spát, zavíraly se mi oči, kluci se mi smáli, že opravdu vypadám plná adrenalinu před závodem... s blížícím se startem ze mě naštěstí všechno spadlo.

Chvíli před startem

0. km

Vybíhalo se v pátek v půl jedenácté od nádraží v Meziměstí. Zařadily jsme se na konec průvodu, Bětka se na chvíli nechala strhnout k rychlejší chůzi, ale pak jsme nasadily 6 km/h, kterými jsme pokračovaly až k prvnímu kopci. Měsíc na nebi hrozně jasně zářil.

První kontrola byla po osmi vzdálenostních kilometrech a čtyřech stech výškových metrech na Obírce (781 m. n. m.). Teprve tam jsem zjistila, proč mi nefunguje smarttube a co s tím, protože přece jen, když už si při každém sklonění se liju vodu z láhve do batohu a za krk, tak z ní chci taky během chůze pít, žejo.

V Sokołowsku byla tajná kontrola. Vypily jsme nějakou vodu a Colu, já spíš míň než víc, protože mě zlobil žaludek, a hurá dál. I když - hurá... Dostaly jsme od Aleše vytisknutý profil trasy a pohled na stoupání během prvních 54 kilometrů, na kterých bylo převýšení 2382 metrů, byl znepokojující. Sokołowsko bylo v profilu umístěné hluboko mezi dvěma vysokými kopci.

Tajná kontrola

Stoupalo se lesem, kterým prosvítal měsíc, a šlo se prudce vzhůru. Nemohla jsem popadnout dech, tepovka lehce před infarktem, Bětka daleko přede mnou. Chvílemi lesem před námi prosvítala světýlka čelovek, několik jich bylo i za námi. Divila jsem se, že je jedno z nich červené, ale začalo to dávat smysl, když mě předběhnul pes.

Wlostova (903 m. n. m.), Kostrzyna (906 m. n. m.) a Suchawa (928 m. n. m.) naštěstí byly blízko sebe na jednom hřebeni, ačkoliv co by to bylo za vrcholy, kdyby mezi nimi nebyly výškové propady, a kupředu mě hodně hnalo vědomí, že to je vůbec to nejhorší stoupání, které mě čeká, a že ho už už budu mít za sebou. Navíc byly na Wlostove a na Suchawě kontroly a já si je moc ráda odškrtávám.

Měsíc svítil na cestu

Kontrola na Suchawě

Pak se sešlo k rozcestníku, kde se křížila trasa, a šlo se k chatě Andrzejowka, kde čekala živá kontrola. Zatímco Bětka ujídala piškoty, já zjišťovala, proč mě tak moc dře na patě pravá bota. Zůstala jsem jenom zírat na ostrou plastovou konstrukci, na níž zcela chybělo polstrování - vždyť v těch botách chodím pravidelně běhat, vždyť v nich chodím všechny pochody... a minulý pochod jsem kvůli zcela rozedřené patě nedokončila, vlastně. A běhat chodím v nových botách, co se je snažím rozšlápnout, vlastně.

Takže jsem si na třináctém kilometru zalepila tvořící se puchýř, oblepila hrany plastové konstrukce, napila se Coly a vyrazila dál. Optimisticky.

Kontrola u chaty Andrzejowka

Musely jsme kousek zpátky, jenže jsme minuly správnou odbočku, což si Bětka naštěstí uvědomila už po pár desítkách metrů. Naším dalším průběžným bodem se samoobslužnou kontrolou byla Waligóra (936 m. n. m.), na niž se šplhalo hrozným krpálem vzhůru, naštěstí jen krátce.

Odtud jsme zase sklesaly na křížení trasy, kde jsme už jednou byly, a pomalu jsme se začaly blížit k Ruprechtickému Špičáku (881 m. n. m.). Tou dobou už jsme se propadly na konec startovního pole, respektive za námi bylo zhruba pět lidí, ale tady najednou byly zase davy, protože se dolů vracelo stejnou cestou, kterou jsme se drápaly nahoru. Ačkoliv jsme už před Wlostovou prošly několika pěšinami se sklonem kolem 60 %, tenhle kopec mi dal zabrat snad ještě víc, protože se šlo po vyschlé hliněné cestě, která klouzala a nebylo se čeho zachytit, jak se vyškrábat nahoru, a navíc se tam hrozně prášilo od každého, kdo se vyskytl poblíž.

Ruprechtický Špičák dobyt!

Na Ruprechtickém Špičáku jsme byly ve tři čtvrtě na čtyři. Kontrola byla nahoře na rozhledně, Bětka na mě počkala pod ní, jestli tam nechci svůj kontrolní lístek vzít a odfajfknout, ale to jsem nemohla přijmout, protože bych to tu na sebe na blogu určitě práskla a co by si o mně kdo pak pomyslel. Takže jsem se chvíli snažila přimět plíce k práci, protože cestou vzhůru začaly pracovat na poloviční výkon, a potom jsme nahoru vyšplhaly společně. Úžasně tam foukalo, byla radost tam stát, i teď v noci bylo přes dvacet stupňů.

Poslední kopec polské smyčky zdolán, jupí! Všechna ostatní stoupání z noční části na papírku s profilem trasy se zdála už nepodstatná, a v podstatě i byla.

Po modré jsme se vrátily do Meziměstí, kde byla živá kontrola, a doplnily si vodu. Tou dobou už nastal den, naštěstí bylo příjemně pod mrakem, a nás čekala cesta směrem k Broumovským stěnám, na které jsem se moc těšila.

 Svítání

Moc se mi líbí, že vždycky to první, co je z celé vesnice vidět, je kostelní věž

Dlouhá cesta

Prošly jsme Vernéřovicemi, za Březovou jsme si označily průchod další kontrolou, až najednou proti nám šel jiný závodník. Že jestli máme K9? Ukázaly jsme mu v mapě, kde byla, a on zjistil, že ho GPSka provedla kousek vedle, a tak ji minul. Zlaté mapy...

Po Honské cestě jsme kousek vystoupaly, naštěstí převýšení nic moc, a kolem nás se v lese začaly objevovat skalky. Já v Broumovských stěnách nikdy nebyla, a tak jsem si to tam užívala, co to jen šlo. Skály, vyhlídky, kapsy studeného vzduchu u puklin a děr, dostatečně hustý les, aby ochránil před slunečními paprsky, selanka.

Na jedné z vyhlídek mi navíc Bětka dovolila si sednout! Protože jsem jí cestou na Šlápoty říkala, jak i drobné pauzy sežerou spoustu času, tak na mě vždycky jenom počkala, až ji dojdu, a hnala se dál. Což bylo dobře, když uvážíme větší celek, ale v těch konkrétních chvílích mi bylo trochu smutno. No a tady se zkrátka na jedné vyhlídce ve stínu rozhodla, že nastal po deseti hodinách čas, abych si i já trochu vydechla. Bylo to krásné.

Cesta lesem

Výhledy do kraje, bohužel ze všech vyhlídek skoro stejné

Pohoda

Před Hvězdou

Kaple na Hvězdě

Živá kontrola

Na Hvězdě byla živá kontrola. Bětka využila pauzu, aby si přelila prasklý RedBull do láhve s vodou; na skalním posezení jsme jednu její plechovku vypily, ale bohužel až potom zjistila, že má v té druhé díru, kterou jí ta sladká věc teče poměrně intenzivně do batohu. Zabalila plechovku pak sice do pytlíku, ale ten byl děravý, takže to žádné zářné výsledky nepřineslo. Když to přelila do vody, čímž RedBull hodně rozředila, chutnalo to jako Isostar.

Když už měla tu lahev venku, dolila si tam vodu. Mně přišlo, že jsem toho zatím moc nevypila, a tak jsem dál vyrazila s tím, co jsem měla. Já, naivka.

Červená nás pak vedla lesem dále, měla jít až na odbočku na Ovčín. Pravda, byla divně dlouhá, ale to se stává často, že subjektivní pocit bývá úplně jiný než kilometry v mapě (a olafokilometry v itineráři). Nicméně jsme potkaly pána s GPSkou, která ho posílala po neznačené cestě doleva, že je Ovčín tam. Byl se tam prý podívat, dokonce docela daleko, ale nic tam nebylo. Taky nám to už vrtalo hlavou, jestli jsme to někde neminuly, ale v itineráři stálo, že máme jít po žluté, a tak jsme pokračovaly dál, rozcestník byl naštěstí za dvěma kopci. Zlaté mapy...
(Pánova reportáž je zde).

Vrcholky stromů a koruny skal

 Stěny

Ovčín

Dál cesta už vedla cíleně po vyhlídkách. Všechny byly stejné a rurální, na některých byli turisti, ale méně, než bych čekala. Potkaly jsme pramen, ve kterém jsme dobraly vodu a namočily si hlavy, což byla dost velká úleva.

Cestou k Božanovskému Špičáku byla kolem cesty spousta zajímavě tvarovaných kamenů, většina z nich nějak nazvaná. Jeden by byl úplně ideální na boulder, končil velkým převisem, který by bylo zajímavé zkusit vylézt, o což se Bětka samozřejmě pokusila. Právě u téhle vyhlídky jsem se nechala nějak zblbnout itinerářem a šly jsme z něj stejnou cestou jako na něj, což naštěstí ničemu nevadilo, protože to vyšlo skoro stejně dlouze, jen jsme asi přišly o další kamenné útvary.

Líbila se mi Junácká vyhlídka, která fungovala jako balkón pro plošinu obklopenou skalkami ze všech stran, kde se prý za doby nesvobody tajně scházeli skauti.

Školka stromů a skal

Po rozpálené cestě jsme šly naštěstí jen chvilku

K13

Další placatý výhled

K14 

Tečkou za skalním městem bylo bludiště Signál. To bylo něco! Skalky byly všude, velké i malé, proplétaly jsme se mezi nimi, přelézaly kameny mezi nimi, pořád a pořád a do nekonečna. Líbilo se mi to, ale byla jsem z toho zároveň unavená a frustrovaná, navíc mě strašně bolela rozedřená pata pokaždé, když jsem si stoupla na špičku.

Pak už skončil les, vyšly jsme na louku a po ní seběhly do Machovské Lhoty do hostince U Lindmanů na 55. kilometru, závěru noční části trasy. Tam nás čekala polévka a k tomu jsme svojí objednávkou nápojů plně zaměstnaly obě servírky, ale nakonec se s tím popraly statečně. Dostaly jsme itinerář druhé poloviny trasy a překvapily organizátory, protože odtud málokdo pokračoval dál, hodně lidí vzdávalo.

Seběh po louce

Hospoda na 55. km

Jediná hospoda, kterou jsme během cesty navštívily, tak jsme se alespoň pořádně napily

Strávily jsme tam tři čtvrtě hodiny, odcházely jsme přesně ve čtyři jako poslední ze stovkařů.

Cesta nás zavedla do lesa, kde se nám průběžně ztrácela značka, ale na správnou cestu jsme se dostaly a po ní jsme vystoupaly na Błędne Skały. Výstup byl pro mě utrpění, při chůzi do kopce se mi rozdírala pata a nahoře jsem si znovu musela přelepit nohu i botu, abych vůbec mohla pokračovat dál. Touhle dobou už měla problémy i Bětka, rozbolel ji nárt a nebyla si jistá, jestli je to v pořádku a jestli se jí tam netvoří únavová zlomenina.

Od Błędnych Skał jsme pokračovaly po červené hřebenovce, která byla nekonečná. Slunce pražilo, stín chyběl, písek pod nohama žhnul, nízký porost kolem sálal naakumulovaným teplem. Měly to být čtyři kilometry, ale přitom jsme tudy šly tak neuvěřitelně dlouho... Voda kvapem docházela a nálada taky začínala upadat.

Ještě kousek lesa

Stolová hora

Chodníčky přes mokřady

Říkaly jsme si, že na parkovišti pod Fort Karola by mohla být tajná kontrola, pokud nebude v Duszniki Zdrój, a byly jsme jen hrozně zvědavé, jestli vůbec máme ještě naději potkat nějakou lidmi obsazenou kontrolu, když jsme tak vzadu. No, na parkovišti rozhodně nikdo nebyl, zato nás zezadu dohnal jiný závodník. Takže jsme byly poslední teprve teď...

Odfajfkly jsme si kontrolu na Narozniku a pokračovaly po modré dál. Nekonečné...

Výhled z Narozniku

K18

Při scházení z hřebene dolů jsme potkaly potok a doplnily vodu, což byla docela úleva. Odpoledne se už sice chýlilo k večeru, ale slunce pálilo do poslední chvíle. Pak se nám podařilo nějak sejít ze značky na silnici, projít Łężyce, vejít do Słoszówa a vyjít opět z Łężyc. Těžko říct, jak je to možné, ale protože jsme pořád postupovaly k Dusznikům, tak to bylo asi v pořádku. U nádraží se už setmělo a my na velké křižovatce nemohly dohlédnout další značku, ale hned k nám přišla cizí paní, že máme jít horem kolem vlaku, že tudy ten den chodí všichni.

Tajná kontrola tu nebyla. Nedivily jsme se, byly jsme tam pozdě.

Když jsem fotila náměstí jako důkaz, že jsme tu byly, přišla k nám Andrea, jestli by nemohla jít v noci s námi. Byla zhruba půl hodiny před námi a věděla o nás a vcelku její rozhodnutí chápu, obzvlášť zpětně, když vím, jaké hrozné bloudění z města nás čekalo.

73. km

Duszniki Zdrój, náměstí

Nejprve nám nějakou chvíli trvalo, než jsme zjistily, kde je rozcestník a kudy dál. Potom po kolonádě lázněmi mezi načančanými lidmi v šatičkách a košilích - byla sobota večer - a nakonec po cestách, na náhodných místech do lesů, zase po cestách a zase do lesů. Značka se chvílemi ztrácela, u odboček do lesů byly vyšlapané bludné cestičky, hrůza. Nejhorší na tom bylo, že značení v itineráři + ve skutečnosti vůbec neodpovídalo značení v mojí mapě, kde vedla značka prostě jinudy, takže ani na to se nedalo spoléhat.

Konečně jsme se pak dostaly na silnici a po ní došly na státní hranici, kterou jsme měly následovat až na Vrchmezí (1084 m. n. m.). Po silnici to bylo dlouhé, občas jezdila auta a to jsem vždycky rozsvítila čelovku, abych byla lépe vidět, jinak jsem šla po tmě, protože to byla větší zábava.

U odbočky ze silnice na pěšinku podél hranice byla tajná kontrola, která nám udělala velkou radost - vedle cedule "TŠ - pro opozdilce - tajná kontrola" ležely láhve s vodou a Colou a nějaké müsli tyčinky.

Tajná kontrola

Dál cesta vedla skrze vysokou trávu nepříliš prudce až na Vrchmezí. Nejhorší byl v téhle etapě hmyz, který neustále nalétával do čelovek, a když se zrovna netrefil, tak do pusy, nosu, očí, uší a libovolných jiných částí těla, kde nebyl vítaný. Nedalo se zastavit, nedalo se zpomalit, jenom občas se dalo zhasnout, aby si člověk trochu vydechl, než se pustil do nového boje. Bětce nepomohlo ani to, protože šla celá v bílém, a tak hmyzáky lákala i potmě.

Po hodině a půl, strávených na hmyzí pěšince, jsme se konečně ocitly na Vrchmezí. Kontrola nikde. Vyfotily jsme kontrolní fotku, ale přesto jsme ještě raději zavolaly Olafovi (byly dvě), aby věděl předem, že tu nemůžeme najít fix, abychom pak neměly problém s chybějící kontrolou. Na jeho radu jsme popošly k altánku a tamější propiskou si zapsaly čas Vrchmezí a raději i té neobsazené tajné kontroly, kde jsem kvůli tomu fotila hodinky.

Vrchmezí, vrchol

Vrchmezí, altán. Jen si na chvíli hodit nohy nahoru...

Na Polom to byla chvilka, v Sedloňově se od nás odpojila Andrea, na kterou dopadla únava a potřebovala se na chvíli natáhnout. My pokračovaly zvolna dál a já se hrozně těšila, až dojdeme k Žákovci, protože to znamenalo, že vejdeme na poslední mapu, a to už něco znamená.

Na chvíli jsme zastavily u Mezilesí, a zatímco já polehávala na vychladlém asfaltu, Bětka si máchala nohy v ledovém potoce a doufala, že ji díky tomu přestanou bolet chodidla a třeba i ten nárt. Já v té chvíli vůbec neměla odvahu sundat boty, protože jsem měla za to, že by mi nohy otekly, puchýře se nalily a navíc bych si je ještě omylem strhla spolu s náplastmi, dávno přilepenými na ponožkách.

Svítání podruhé

V itineráři za Kounovem byly v údolí Zlatého potoka psané orientační černé šipky a k tomu poznámka "brody". To pobavilo po všech stránkách, hlavně když jsem neměla odvahu první brod přeskákat po kluzkých a vratkých kamenech jako Bětka, a tak jsem zutá přebrodila, nohy utřela do trička, znovu se obula a do pěti minut jsme byly u dalšího brodu. No jo, plurál, vlastně...

Nejsem si jistá, kolikrát jsme ho přeskakovaly, každopádně před námi bylo evidentně vícero závodníků neochotných se brodit, protože v každém ošipkovaném místě byly do řeky naházené kameny, po kterých se voda dala s hůlkami a určitou dávkou štěstí přeskákat.

K21 a výmluvné šipky

Tady jsem brodila právě kvůli místu, kde Bětka stojí

Tady už ne

Ve Spáleništi se nám nepovedlo najít začátek černých šipek (Andrea, která nás předhonila na brodech, které procházela v botách, protože měla dvoje, kvůli nim pokračovala hodně daleko po modré), a tak jsme šly po lučních cestách bez značení, naštěstí správně. Byly jsme v Lhotě Netřeba, jen kousek...

...kousek...

...a pak jsme byly ve Skalce u zámku na stém kilometru.

100. km

Došly jsme k motorestu, dávno opuštěnému, kde měla být kontrola, a od pana majitele jsme dostaly podnikové razítko - když není fixa, tak co dělat, žejo - a vodu do láhví. A před námi začínalo peklo, konkrétně dvacet kilometrů mezi obilnými lány za prudkého slunce. Kolik bylo stupňů ve stínu, třicet pět, čtyřicet?

Paradoxně mi tahle část vadila mnohem méně, než bych čekala. Itinerář byl rozepsaný po kilometru až dvou, a co záchytný bod, to jiná vesnice. Odsejpalo to, navíc byl každých zhruba sedm kilometrů fix, což mi hrozně dodávalo elán, počítat, kolik políček na kontrolním lístku ještě zbývá... No a navíc, na čemž jsme se shodly, kilometry konečně souhlasily se skutečností.

Vždycky jsme prošly poli a loukami a ve vesnici na pár minut usedly pod stromy, abychom si odpočinuly od toho strašlivého vedra. V tu chvíli nás vždycky dohnala Andrea, která chodila konstantním tempem bez pauz, zatímco my na rovinkách chodily co možná nejrychleji.

A tak pořád dál a dál, vesnici po vesnici.

Výheň mezi poli

Výheň na lukách

V Ostašovicích jsem byla na jedné zahradě pro vodu, což rodinu evidentně potěšilo, protože se konečně měli koho zeptat, proč jim tu už skoro dvacet čtyři hodin běhají podél plotu zemdlení trekaři. Vysvětlila jsem jim, o co jde, a pak se šla s láhvemi svalit do stínu živého plotu k holkám, a v ten okamžik se začal starý pán v zahradě podivovat, co že to děláme. "A kolik že jdou? Sto dvacet? Ta pani, co tu byla, jako ujde sto dvacet kilometrů? A cože to je, dálkový pochod?" Holčička, která mi předtím nosila láhve, na nás v průběhu tohohle rozhovoru vykoukla ze vrat, ale nepráskla nás.

Svatá Anna měla být dva kilometry od poslední vesnice, ale šly jsme k ní strašlivě dlouho, kilometry se začaly opět protahovat. Výhled odtamtud byl hrozivý, lesní cesta po rovině až za obzor, rovná jako podle pravítka, pořád stejná a monotónní. Vyběhly jsme na ni, do toho mi zvonil telefon a volal Olaf, jak jsme na tom a že je cíl už zavřený a že čekají v hospodě, ať zavolám, že pro nás přijedou, což mě málem položilo, protože jsem posledních třicet kilometrů snila o sprše, která v hospodě těžko bude, a pak dál a dál, mělo to být 1300 metrů k další kontrole, a tak mi není moc jasné, jaktože jsme to šly snad hodinu, hrůza. Navíc byl v lese zase hmyz, který na nás nalétával, a tentokrát nebyla žádná možnost zhasnutí čelovky, nepomohlo nic.

U Glorietu, poslední kontrola.

Odtamtud křovím a trním podél černých šipek, mělo to být osm set metrů, bylo to osm set metrů, vykoukla sokolovna, auto, Olaf, cíl...

V cíli na nás čekali Bětčini rodiče, kteří nám v uzavřené sokolovně dohodli sprchu, a pak nás zavezli do hospody, kam se organizátoři přesunuli, abychom si vyzvedly účastnické listy a věci, které jsme si nechaly ze startu do cíle poslat.

120. km, cíl

Překvapilo mě, že tolik lidí pochod vzdalo. Extrémní teploty byly, ale vydržet se to dalo, a trasa mi nijak extrémní nepřišla. Andrea přišla deset minut po nás jako poslední závodník, uzavíraly jsme závodnické pole.

Sto dvacet kilometrů do cíle. Bětčin první dálkový pochod. Jeden bolavý nárt, jedna bolavá pata, spousta bolavých chodidel a ještě větší spousta puchýřů. Taky hlad a vedro. Naopak nenastal okamžik, kdy bych pociťovala nedostatek vody, ta nám nechyběla nikdy, ačkoliv jsme vypily neuvěřitelně moc litrů. Co mě překvapilo, byl účinek krátkých nocí, protože se mi nechtělo spát, ospalá jsem byla za celou dobu asi hodinu a halucinace, na které trpívám, jsem neměla vůbec.

Radost.

Itinerář první půlky trasy

Itinerář druhé půlky trasy

Převýšení první a druhé půlky závodu

Mapa první poloviny závodu zde, mapa druhé poloviny zde.