Jubilejní ročník s velmi jubilejní trasou: 145 km a 5200 metrů převýšení. V cíli jsem byla po 47 hodinách a 46 minutách jako dvacátá žena. Z 278 startujících jich dokončilo 130, z toho žen - ano, hádáte správně - dvacet.

1. kontrola na 9. km: 179. v pořadí s časem 1:19, průměrná rychlost 6,754 km/h
2. kontrola na 25. km: 163. v pořadí s časem 3:59, průměrná rychlost 6,257 km/h
3. kontrola na 62. km: 174. v pořadí s časem 11:58, průměrná rychlost 5,174 km/h
4. kontrola na 80. km: 166. v pořadí s časem 17:30, průměrná rychlost 4,569 km/h
5. kontrola na 105. km: 136. v pořadí s časem 26:52, průměrná rychlost 3,906 km/h
6. kontrola na 130. km: ?
cíl na 145. km: 127. v pořadí s časem 47:46, průměrná rychlost 3,035 km/h

Oficiální stránky akce jsou ZDE, facebooková stránka ZDE, výsledky a časy z průběžných kontrol ZDE, první část trasy ZDE a druhá část trasy ZDE.

Z 278. účastníků jsem 20. žena, to zní tak hezky... mnohem líp než poslední žena ;)

Startovalo se v pátek v devět večer ze Sofijského náměstí. Protože aktuálně bydlím v Modřanech, čekala jsem na start doma, jenže pak Martin dal na Facebook fotku hospody, kde čekají oni, a protože koneckonců pochody jsou společenská akce, vyrazila jsem se družit. Na start jsem se svezla autem, což byl mimořádně strategický počin, protože jsem tam pak rezervní čas nemusela mrznout venku.

Startovalo hrozně moc lidí, na náměstí bylo narváno, do toho tam Olaf povídal megafonem o počasí - a pak už se vybíhalo. Běžela jsem kousek s davem, protože jsem se potřebovala zahřát (a koneckonců jsem na sobě měla elasťáky), a dál jsem nasadila tempo a snažila se nenechat předhánět chodci.

Časy na fixových kontrolách

(Mám hrozný binec v tom, kdy se během první noci co stalo a kudy jsme chodili. Proto nesouvislý sled.)

Začínalo se Modřanskou roklí, kterou znám a mám ráda, takže jsem vůbec nekoukala do mapy a šla za davem a bylo to príma, nemuset hlídat cestu.

Cestou do Cholupic jsem potkala Katku, a protože jsem šla sama, říkala jsem si, že se jí zkusím chvíli držet - Martin před startem totiž tvrdil, že se tentokrát pokusí držet Honzy Suchomela, což už je zase jiná liga -, ale byla jsem bez šance, měla hrozné tempo. Když mi zmizela z očí, byla jsem si jistá, že ji vidím naposledy, a tak jsem byla o spoustu kilometrů a času později dost překvapená, když jsem ji potkala, jak na křižovatce váhá, kterou cestou se dát. (No, potkala - málem jsem ji srazila, byl hrozně hustý provoz a já se dívala jinam.)

Chvíli před startem se všichni schovávají před větrem v pasáži Sofie

Odpočítáváme!

Za Cholupicemi se poprvé vyběhlo z lesa na pole a tam teprve jsem pochopila, jak moc vlastně fouká a chumelí. Ono sněžilo i v Praze, ale sníh tam nezůstával ležet... zatímco jižně od Prahy jsme první noc ze sněhu takřka nesešli. Taky jsem si promáčela boty na třetím kilometru, už napořád. Nejhorší byla nicméně ta vichřice, která částečně zasáhla i Prahu - byla taková zima! A ještě do toho to husté chumelení, které naštěstí netrvalo zas tak dlouho... no zážitek.

Šli jsme nějakou lesní roklí, když tam slečna začala řešit, že ztratila mobil. Nakonec to dopadlo tak, že volala na parťáka dopředu, aby jí zavolal, a pak volala na chodce za sebou, jestli tam někde neslyší telefon zvonit. Měla štěstí, byl zašlapaný pod listím, ale funkční a byl slyšet.

Zapisovala jsem si kontrolu fixem, který mi podala slečna. "Haló? Nemáš víčko?" volala jsem za ní, když jsem si uvědomila, že nemám fix jak zavřít. Vrátila se, zapomněla, že ho drží v ruce. Vyrazila jsem dál chviličku po ní, když jsem si uklidila kontrolní lístek, a vzápětí jsem málem dupla na rukavici na cestě. "Haló? Neztratilas rukavici?" Ztratila. A to byla teprve první noc.

Bylo príma, že i když jsem třeba šla sama a nebyl nikdo kolem, vždycky se dalo spolehnout na stopy, že mě zavedou, kam se má jít. Tenhle ročník jsem bloudila zcela minimálně - až mě to mrzí, protože tvrdit, že jsem ušla sto padesát kilometrů, by znělo mnohem líp.

Taky tam byl hrozně uklouzaný úsek, spadla jsem tam na sto metrech třikrát. (Plus jednou ještě o kus dál.) Jsem ale tvrďák a nesmeky si nenasadila, takže jsem je tahala zbytečně, ale bez nich bych se asi cítila dost nepohodlně, hlavně na tom zasněženém úseku na skále, kde jsem se celou dobu uklidňovala, že si je přece můžu kdykoliv nasadit. Pomáhalo to. 

Brzy byla první čipová kontrola, na to jsem byla moc zvědavá, nikdy jsem s čipem nezávodila. Na cestě tam v autě seděl kontrolor a k jeho snímači se přikládaly čipy... tou dobou jsem ten svůj ještě neměla připnutý pod dalšími dvěma bundami, takže dobrý.

První tajná fixová kontrola po hodině chůze

A první čipová kontrola

Mohl by mi někdo prosím vysvětlit, jakým způsobem se fotila tahle fotka a
jak se ocitla v mém foťáku, potažmo kdo to fotil? Vlevo jsem já, vpravo
Ondrova ruka. Fotíme kontrolu, protože jsem slepá a neviděla jsem tam fix.

Potkala jsem taky Tajemného Chodce z Beskyd, jehož vídám na pochodech už hrozně dlouho, z letošních 5BV jsem s ním jela v Praze i stejným metrem, ale kromě obličeje jsem ho vůbec neznala. Moje družné "poslyš, tebe vídám hrozně často, jak se jmenuješ?" muselo být zcela neodolatelné, protože se mnou následně šel až na osmdesátý kilometr. To je ten osobní šarm, totiž.
("Ondra." - "Prima, já jsem-" "Eliška, já vím." Já si taky chci pamatovat lidi a jména!)

Ondru jsem potkala těsně poté, co jsem se míjela s chodcem se psem. Šli celou trať a prý byla jen o osm kilometrů delší než nejdelší, kterou do té doby pes šel. Při představě, jak se takoví psi venčí ("Azore, pojď se před svačinou proběhnout do Kladna a zpátky!"), si mé srdce povaleče libuje, že žádné zvíře nemám.

Cestou... někam... se šlo přes hrozně dlouhou holou pláň a vítr neskutečně fučel, to bylo k nepřežití, a nikde na obzoru ani náznak lesa. Zima. Na rukou jsem tou dobou měla jen tenké rukavice, Ondra mi i nabízel svoje, ale já měla tlustší flísové v batohu, až si ho někde sundám, tak si je vytáhnu, ale byla hrozná zima a udržet ty hůlky... ale byl tam podchod pod hrozně hlavní silnicí, a tam vůbec nefoukalo! Čas na piknik!
(Podle mapy teď dedukuju, že to bylo v Řitce, čemuž by odpovídal i můj podiv, že jsme o jednu mapu a dva přehyby dál, než jsem si myslela, protože tam poprvé jsem se chtěla do mapy podívat.)

Čipová kontrola na dvacátém pátém kilometru s občerstvením. Bohužel bez jablek a banánů.

 Chumelenice, při které jsem balila foťák do igeliťáku

  Organizátorům na kontrolách všechen obdiv. Já bych zmrzla
po deseti minutách, ale oni ne - a ještě se usmívali...

Na Babce jsme měli ještě tmu, ale někdy pak se už rozednilo. Docela jsem se na to těšila, protože předtím byla hrozná zima, a ačkoliv jsem nepředpokládala, že by třeba mohlo svítit sluníčko (část noci ale bylo úplně jasno (ten Jupiter, áá!)), světlo je fajn.

Krátce po rozednění jsem si byla odskočit, a moje odhodlání si nesundavat rukavice na oblékání trojich kalhot, z nichž se dvoje šněrují na tkaničku, bylo tak velké, že jen samotný proces oblékání zabral tolik času, že nás předhonilo - já nevím, dvacet lidí? A mezi nimi Martin a Katka. Chvíli jsem zírala jak puk - kde se tihle dva vzali za mnou? Neměl Martin náhodou nějaké hrozné ambice? A Katce jsem nestačila...? Pak jsem se dozvěděla, že Martina bolí koleno a nárt a že to na šedesátém druhém kilometru chce vzdát.

Krátce po rozednění

Ještě jednou, moc se mi líbí ta šedavá zimní rána

Ve Všeradicích na 62. kilometru byla první kontrola v teple. Těšila jsem se jako malé dítě - konečně možnost si na chvilku sednout a skoro určitě tam dostanu polívku! Abychom to neměli tak triviální, přešli jsme vchod do dvora, kde hospoda byla, a celý ten obří pozemek jsme obešli, až jsme se nakonec dovnitř vloupali zezadu. A to jsem Ondru s Jardou ještě před bránou fotila, protože jsem si myslela, že je to ono, ale kluci mě přesvědčili, že ne...

Uvnitř bylo teplo a polívka a taky točená limonáda a bylo to krásné. Převlékla jsem se do suchých ponožek a nohy znovu namazala vazelínou, protože jsem z mokrých bot měla už některé části odřené, a konečně se dostala k mobilu, který byl do té doby v batohu a na nějž mi chodila řada povzbuzujících esemesek. Si tam ze mě kvůli tomu dělali kluci srandu, ale já vás slyšela!

Zvedli jsme se po půl hodince (plus drobný přesčas, ale s tím se počítalo) a vyrazili dál.

Ano, touhle bránou se mělo jít. Aspoň že jsme zezadu nemuseli třeba přelézat zeď...

Třetí čipová kontrola a zároveň první kontrola v teple

A venku bylo krásně. Sluníčko, bílý sníh, stromy, snesitelný vítr...

Někde cestou, tuším kolem desáté ráno, jsme se potkali s Vaškem. Myslím, že nás dohnal, když jsem si byla odskočit...? Takhle děravé vzpomínky jsem neměla už strašně dlouho. Každopádně jsme dál šli ve třech, Vašek pořád mluvil o tom, že s námi zůstane jen do doby, co nám bude stačit, a já tvrdila, že jestli někdo odpadne, tak to budu já, až nakonec utekl o dalších patnáct kilometrů později Ondra, a to směrem dopředu.

Cesta vedla kolem všech těch lomů, co tam jsou, a přes vyhlídky a ta krajina je tam úžasná. Pravda, ty lomy, kde se pořád těží, to trochu kazí.

Zpomalila jsem. Měla jsem předsevzetí, že až do konce noční trasy půjdu rychle a na krev a že zbylých pětašedesát kilometrů potom už nějak prostě dopajdám, ale jsem bábovka, nešlo to. Škrábání se na Koukolovou horu bylo ryzí utrpení, Ondra tam na nás čekal a tam se taky oddělil, protože už jsme s Vaškem měli tempo takřka poloviční.

Tam odtud to bylo do Králova Dvora do cíle noční trasy (80 km) už jen kousek, nějakých pět kilometrů, a ať koukám, jak koukám, byli jsme tam za hodinu, což je nějak podezřele málo... ale tak prostě asi jo. Potěšilo mě, že se ani Královým Dvorem nešlo moc po asfaltu, toho jsem se hodně bála, ale organizátorům nejspíš stačilo, že se po odčipnutí v přízemí muselo do restaurace po schodech do patra. Ale na teprve osmdesátým kilometru... pro polívku klidně do třetího!

To počasí!

Dokonale doznačovaná trasa

Že prej: "Hele, Karlštejn!" Vypadal blízko. BYL blízko. To akorát my předtím ještě
prokroužili celé přilehlé okolí, a tak jsme na něm byli až za dalších třináct hodin...

Ještě jedna podzimně zimní

Tady jsem to poznala. Kdysi jsme debatovali, jestli by tímhle tunelem projela Felicie...

...protože tady se točil letní díl Petra a Pavly. K vidění na petřínské hvědárně.

 Další lom, tentokrát s oběma mými průvodci - Ondra vlevo, Vašek vpravo

Přisedli jsme si k pospávající Katce a Ondrovi, (myslím,) a dali si půlhodinu čas. Od organizátorů tu byla další polívka, to bylo strašně fajn, v zimě neexistuje lepší jídlo. Vašek si k tomu ještě objednal zapečené těstoviny a byla toho hrozná porce, ochutnala jsem, ale přece mu to nebudu jíst, žejo, ale ta porce byla fakt velká, a tak mu ještě přes půlku zbylo. Nojo, prostě vím, koho se držet. Pasta párty!

Naposledy namazat nohy a vyměnit ponožky, to už mi bylo jasné, ačkoliv jsem náhradní suché ještě měla, jenže už teď jsem měla problém boty nazout. Pětašedesát kilometrů, to je kousek, to už prostě v těch jedněch ponožkách dojdu... a pak doplnit vodu, namazat obličej a vydat se dál.

Hrozná zrada byla, že v itineráři nebyly napsané kilometry, resp. jen osmdesátý, sto pátý, sto třicátý a sto čtyřicátý pátý. Já se podle nich i hodně orientovala, ale tak jsem měla mapu, takže dobrý, ale nevědět, kolik je to k další kontrole, to bylo strašné. Ne nutně negativně strašné, ale posunulo se to tím zas ještě trochu jinam a až mě překvapilo, jak velký problém to pro mě byl. Ne nutně negativní problém... no dobře, nebudu se to pokoušet vysvětlit :)

Na Děd to bylo míň do kopce, než jsem čekala - obecně mě dost překvapilo, že jsme nešli skoro žádné prudké kopce, i Nazaret a Šanci jsem podle vyprávění čekala horší -, ale pak tam byla ta hrozná smyčka od Studánky po žluté, kdy jsem úplně ztratila ponětí, na kterou světovou stranu vlastně jdeme. Ono to nevadilo, protože stačilo jít po značce, ale když jsme si s Vaškem ukazovali města a hádali, který shluk světel je asi Beroun, a on pak byl úplně jinde, dost mě to znejistilo.

V Berouně jsme se museli doptávat na cestu k nádraží, protože jsme sešli z červené o ulici dál, ale lidi byli ochotní.

("A kam jdete?"
"Na Karlštejn."
"Na Karlštejn?"
"Nejdřív teda do Sv. Jana..."
"A to jako ještě dneska?")

Noční Beroun byl moc pěkný, ale trpělivost na manuální nastavování foťáku jsem neměla

Před Sv. Janem pod Skalou už byla tma. Byli jsme tam kdysi na výletě s Jirkou, tak jsem vzpomínala, jak tam na nás zaútočil divoký pes a nechtěl nás pustit po cestě dál a museli jsme ho obcházet širokým obloukem lesem, a akorát jsme se k tomu místu blížili, když Vašek: "Běž napřed, já se musím vymočit." Že by ten pes tam byl pořád a obecně se o něm vědělo a Vašek se mnou šel jen proto, aby mu mě předhodil a mohl projít, zatímco na mně bude pes hodovat?

No, nevím, jak to bylo, ale pes tam nebyl.

Ze Svatého Jana se šplhalo na vyhlídkovou skálu a mám pocit, že z toho víc než pětikilometrového převýšení se musela většina stoupat právě tady, kam se hrabe Mont Blanc, ale ani tohle mi nepřišlo tak hrozné... tvrdím o sobě sice, že jsem realista, ale tahle pesimistická očekávání náročnosti trasy jsou fajn, protože jsem vlastně byla celou dobu znovu a znovu příjemně překvapovaná tím, jak strašně v pohodě celá trasa je.

Nahoře bylo kontrolní K sice stržené, ale fixa naštěstí zůstala. Stejně jsme se tam vyfotili, protože jsme dobyli vrchol, žejo, a společná vrcholovka... vždyť víte, jak já tyhle věci mám.

Cestou dolů jsem si už musela zapnout silnější mód na čelovce, protože jsem s přibývajícími probdělými hodinami začínala být slepá, jenže to nepomáhalo. Sakra, co to je? Nějaký problém s kontaktními čočkami? Vždyť jsem si speciálně sem brala nový pár? A pak mě to trklo - poprvé se mi v nové čelovce podařilo vysvítit baterky. Normálně svítím širokým kuželem na druhý nejslabší mód, ale když v baterkách dochází šťáva, automaticky se přepne o mód níž, který ještě usvítí, a to už se pak není co divit, že jsem s tímhle světlem nic neviděla. Takže jsem si tam v závětří za stromy ještě měnila baterie a oproti všem očekáváním mi žádná z těch nových nespadla ze skály.

Kostel ve Sv. Janu

 
Najdi rozdíly

A ještě společná vrcholovka

A dál jsme šli na Karlštejn a o tomhle úseku se mi asi budou zdát noční můry ještě hodně dlouho.

Já o tom vlastně nemám co psát. Prostě jsme šli - pořád - hrozně dlouho - do kopců a z kopců - monotónně... Podle mapy to mělo být osm kilometrů. Objektivně jsme to šli přes tři hodiny. Subjektivně přes tři roky. A oba jsme hrozně usínali.

Hrozně by mě zajímalo, podle čeho se ta ospalost řídí. Jaktože na 5BV i na BLK se mi spát v podstatě nechtělo? A vlastně ani na Týništi, ale to bylo léto a krátké noci, to se nepočítá. Tady si jen lehnout, měla jsem už pod goráčovkou i péřovku, tak se jen zabalit do termofólie a zůstat ležet, prospat se, prosím, můžeme?

Měli jsme tam cestou taky s Vaškem dvanáctihodinové výročí, to už je panečku vztah! Taky jsme o sobě tou dobou už věděli věci, které se partneři obvykle dozvídají až léta po svatbě... (No a stejně z toho nakonec byla jenom známost na jednu noc.)

Nejhorší na tom všem bylo, že mi bylo jasný, že na Karlštejně nejspíš nebudeme před půlnocí, a ačkoliv tam měla být čipová kontrola, což je synonymum pro pauzu v teple, jaká hospoda by měla ještě touhle dobou v takovém zapadákově otevřeno? Takže to bude bez pauzy, pomoc... chci spát...

No a nakonec to byla restaurace Pod Dračí skálou, která ještě měla - čistě kvůli závodu - otevřeno. Židle na stolech, pro organizátory jeden stůl nechaný u vchodu a pro závodníky salónek, ale bylo tam teplo a nejlepší polívka za celou dobu. A my tam dorazili sami a kromě organizátorů tam bylo prázdno a lavice v salónku byly polstrované, tak jsem úplně viděla, jak si dám nohy v botách do igelitky a natáhnu se na jednu z lavic a prospím se... a najednou tam přišlo dalších šest lidí.

Zabalila jsem se do obou bund, nasadila špunty do uší, zasoukala se pod stůl a nechala se odérem mnoha zutých nohou ukolébat ke spánku. Dlaždice studily, ale já byla vytrvalá... takhle jsme tam prošlofíkovali čtyřicet minut, a bylo to moc krásných čtyřicet minut. Sice jsem pak byla jak praštěná palicí, ale to spravilo jedno presso a zbytek noci už se mi spát nechtělo.

Ano! Ano!

Ostatní spali s hlavami na stole

Zdrželi jsme se tam dvě hodiny, než jsme se zase vydali na cestu. Spolu s námi šli ještě Andrea a Patrik, a trvalo přesně pět minut, než nám utekli. Závod dokončili o víc než pět hodin rychleji než já, a to to stihli nahnat na čtyřiceti kilometrech. Safra, já bych měla něco s těmi svými závěrečnými pasážemi udělat...

Pokračovalo se přes Mořinku na Karlík, a to byl taky úsek... z červené jsme tam někde při křižování silnice a vlezu na louku slezli, a tak jsme tam potom šli napříč polem, snažili se zorientovat podle mapy, elektrického vedení a rozbité buzoly a nakonec i Vaškovy GPSky, a když jsme potom pokračovali táhlým křovím dál, hrozně mě překvapilo, když jsme jednu červenou značku potkali. Prima.

V Mořince jsme jedinkrát zabloudili tak, že jsme se museli vracet zpátky stejnou cestou, protože jsme se vydali jinou silnicí, takže jsme si přidali zhruba kilometr. To považuju za slušné skóre na to, jak dlouhá trasa to byla.

Pak už jsme byli na Karlíku. Tak jsme kdysi spali s kamarády na vandru, který jsme šli převlečení za pohádkové postavy, a hrozně jsme zmokli. Na co všechno si člověk nevzpomene...

Ve Vonoklasech jsme obkroužili hospodu, protože jsem byla zmatená a Vašek neprotestoval, a dál do Mokropsů a Jíloviště, vždyť tam už bude 130. kilometr!

Ani nevím, kde se to vlastně rozednívalo. Několikrát si Vašek vyžádal pauzu na dvě minuty, kterou prospal, a pokaždé mě hrozně bavilo, když jsme seděli na nějaké kládě nebo lavičce bez opěrátka a já odepisovala na esemesky, že si tam tiše pochrupoval. Taky bych chtěla umět usnout na povel. Když usnul před kostelem a akorát odbíjela celá, musela jsem na něj dokonce volat dvakrát, abych ho probudila a šli jsme dál.

Most v Dolních Mokropsech, kde Vašek málem dostal infarkt z projíždějícího vlaku

Odhodlaný spáč

Kontrola

"Kdy jsi naposledy viděl šipky?" "Tak já vytáhnu GPS, pojď si sednout támhle..."
"Támhle jsou nějaký papíry, třeba to jsou šipky...?" "Ještě se mi nenašly družice..."
"Zkusím to vyfotit..." Hele a šlo to! Sice digitální zoom, ale šipky byly jasně patrné!

Očekávanou pasáží bylo údolí Nazaret.

Já už předem tušila, jaké to bude, protože jsem loni skončila ještě před ním, a když jsem slyšela, jak na to všichni nadávají, vypravila jsem se tam na výlet, protože jsem byla hrozně zvědavá.

Šlo se směrem k řece, takže to bylo až na závěrečný krpál z kopce a vlastně se ani mockrát nemusel přeskakovat potok, i když i tak jsem byla dost ráda, že jsme to šli za dne, protože tam byla spousta popadaných klád, které se musely přelézat.

No a tak si tam tak jdeme, když se proti nám vynořili dva chodci a hrozně bodře nás zdravili. Kdo to je? Tajná? Někdo z pořadatelů? Se svojí pamětí na lidi jsem na tom bídně, ale tihle mi jsou úplně nepovědomí... Vaškovi ale očividně ne, musejí to být organizátoři a tajná... jo aha! Ségra s manželem!

Údolí Nazaret

"A brácha, proč chodíš jak kachna?"

"Kontrola!"

Ano, oblíbený nazaretský závěrečný stoupák. Pro lidi s rozedřenými
achillovkami z mokrých bot je to úžasný úsek, to si nejde neužívat!

Výhledy shora

Pak už jsme vylezli v Jílovišti a tam na parkovišti stálo auto s oranžovým K a uvnitř spal člověk. Tyjo, organizátoři byli fakt z ocele, že to zvládali, a teď ho musíme kvůli čipu probudit, ach jo... co se dá dělat. A tak jsme organizátora probudili a dozvěděli se, že je kontrola uvnitř hospody a že on tu dospává. Uá! Jsme hrozní!

V hospodě si nás neodčípli - proto ještě nejsem ve výsledcích ani na téhle kontrole, ani v cíli -, ale zapsali, a protože tady nebyla předobjednaná polívka, začali jsme bádat, co si dát. Byly zabijačkové hody. (Což patrně souvisí s plošným odstřelem divočáků v téhle oblasti z předchozího víkendu.) To je výběr pro sportovce, pane! Ale co, už zbývalo do cíle jen patnáct kilometrů, to už nemusím tak řešit a tlačenka zněla úplně jako nebeská mana. A byla výtečná, teda.

Taky mi volal Olaf, jestli ještě jdu, nebo jestli jsem už odstoupila. Tss! Na sto třicátým kilometru... i kdybych se měla doplazit! Každopádně teda přehled o závodnících za jedna, to už se ani nejde bát, když jde člověk sám.

Už jsme skoro tam

Chtěla jsem se po jídle ještě pár minut prospat, protože tam bylo
teplo a domluvili jsme se na půlhodině... a tohle bylo zákeřný, jako.
(fotila Monika)

A zas dál.

Po pauze jsem se cítila hodně ambivalentně: svaly i klouby fungovaly, energie by se snad ještě nějaká taky našla, i když už teda šplouchala jenom po dně, ale bolela mě chodidla a obecně nohy z bot. Navíc už nešlo nastavit rychlost a jít jí na setrvačník, takže pokud jsem chtěla jít rychleji než dva a půl kilometru v hodině, musela jsem myslet na každý krok zvlášť, a to je trochu pruda.

A tak jsem si tam zkusila seběhnout dva kopce, dokonce jsem si na to i sundala climatexové kalhoty, které málo dýchají, a ono to trochu šlo... jenže pak se slezlo na asfalt, zašlo sluníčko a veškerý elán byl v prachu. Takže jsem si kvůli zimě natáhla climatexové kalhoty, zpomalila na dva a půl a šourala se za Vaškem s Monikou. A energie se vypařila docela, najednou mi začaly zhasínat systémy: termoregulace, chuť komunikovat, mimika... takže upozornění pro kamarády: na sto třicátým pátým kilometru se stávám fakt nezábavným společníkem, pamatujte na to.

Průchod Zbraslaví byl delší, než by mi bylo příjemné, ale kratší, než jsem se bála, že bude. Za nějakou dobu už jsem to tam i začala poznávat a to mě zase trochu vzpružilo, vždyť už jsem doma, stačí přejít most a je to kousek... Pravda, deset kilometrů a Vašek potřebuje být v cíli za tři hodiny, aby mu neujeli kamarádi, co ho mají svézt na Moravu, a to já fakt nedám. Takže nastala dohadovací a přemlouvací fáze, v jejímž závěru Vašek s Monikou odsprintovali vpřed. A já na posledních pět hodin - tehdy jsem si ještě vůbec nepřipouštěla, že by to mohlo být tolik! - osaměla.

Vstříc Cukráku

...a u něj. Koukám na něj z balkónu, takže to už byl takový příslib domova.

Cesta na Baně

To světlo! A hlavně ta cedule!

A bylo to dobré.

Ono to je totiž tak, že jsem se Pražskou stovku bála jít celou sama, a tak jsem byla strašně ráda, když klukům nevadilo, že jsem šla s nimi. Jenže mi pořád vrtá hlavou, jestli bych to zvládla a jaké by to bylo, jestli by to ustála hlava... no a začátek třetí noci v prostředí, které znám, to byla naprosto báječná příležitost to vyzkoušet.

Navíc jsem měla trochu problém s tím, že jak se k nám připojila Monika s manželem, tak jsem si připadala jak úplný asociál, protože byli oba dva hrozně milí a ukecaní a prostě ideální na povzbuzení, ale tou dobou jsem já už byla naprogramovaná jen na letmé poznámky ohledně trati, takže jsem sotva vrčela. Což evidentně viděli všichni tři a snažili se mě i tak nějak začlenit mezi sebe a o to hůř jsem si přišla.

Možná je na čase si připustit, že občas nejsem úplně dokonalá.

No, takže abych se vrátila - dál jsem šla sama.

Cesta vedla přes most k Hálkovu pomníku, který znám, takže tam jsem ještě došla po tmě, ale dál už jsem si musela vzít čelovku. Třetí tma za sebou... Ale co, v batohu ještě šplouchala trojka RedBullu, v lékárničce chrastila guarana, zásoby jídla i oblečení víc než dostatečné... samozřejmě škoda, že se mi ze všeho, co obsahuje cukr, dělalo tou dobou už hrozně šoufl, a že na mě guarana nefunguje. Hlavně optimisticky.

V úseku mezi Hálkovým pomníkem a Šancí mi poprvé opravdu znatelně chyběly v itineráři kilometry. Protože žejo: Hálkův pomník - zelená - Břežanské údolí silnice - místní bílé šipky - Šance. (Hm, teď už to vidím. Ale byla jsem nevyspalá!) No, prostě jsem tam dobu stála na silnici ve vykuželovaném opravovaném úseku a dumala, jestli mám jít po bílých šipkách už odtud, nebo jestli mám jít kus někam po silnici a na Šanci lézt odjinud.

Sotva jsem přeběhla silnici a začala šplhat po šipkách do srázu, ozvala se za mnou hrozná rána. Ten vykuželovaný úsek byl totiž přes celý jeden směr a řidič v protisměru nedal přednost řidiči ve správném směru, takže čelní srážka... pokoušel se o mě infarkt. Pak přijelo ještě jedno auto a to to do nich málem napálilo taky. Řidiči na sebe ale začali záhy křičet, takže se nikomu nic nestalo... uf.

Hálkův pomník

Kopec na Šanci byl prudký, ale čekala jsem ho horší, jako všechny, o kterých jsem slyšela předem. Dál pak po žluté na vrchol a odtamtud už vedla ta báječná taškařice, kterou si někdy nutně musím projít s GPSkou a nasnímat si ji do mapy, protože jsem strašně zvědavá, kudy jsem to vlastně chodila.

Protože dál se šlo po místních bílých šipkách, a tady by žádná Ariadnina nit nepomohla zpátky. Já nevím, byly to kruhy? Spirály? Nekřížila se ta cesta náhodou? (Asi tak stokrát?)

Tou dobou mi začaly zase chodit esemesky, všechny v obdobném duchu, že jako ať dám dotyčným vědět, že už jsem v pořádku v cíli, že je jim jasný, že jsem jenom zapomněla, ale ať mají klid. Chm. Nejsem v cíli. Jsem v lese a bloudím po šipkách a jsem si skoro jistá, že tudy už jsem několikrát dneska šla. No vážně, nekřížila se ta cesta někde, že bych se jako vrátila na už jednou projitý úsek?

Dvě hodiny jsem tímhle peklem chodila.

(Taky mě tam předhonili dva jiní chodci, čímž mě strašně překvapili, myslela jsem, že jsem poslední. A že prý jestli taky hledám kontrolu na Petrově strouze. Hm, tak jako já si tady jdu po šipkách, co já vím, kam mě zavedou? Petrova strouha, co to je? A jaktože šli krucinál takhle rychle, když byli do té doby za mnou?)

((A tady jsem si zavedla pravidlo, že všechno, co je v tom lese divné nebo nebezpečné, je halucinace, a tudíž to neexistuje. Fungovalo to výtečně a mozek už všechny tyhle jevy promazal, takže si pamatuju jenom to lidské našlapování na stezce za mnou, ale bez čelovky není člověka a člověk s čelovkou je závodník, takže cajk.))

Šipky na Petrově strouze pobavily

A tady mi nechal Vašek na kontrole vzkaz. Nakonec ale kvůli tomu vyšlo najevo, že byl
náš třicetihodinový vztah vlastně dost povrchní, protože mě tam oslovil jménem Štěpánka.

Pak jsem konečně dorazila na Petrovu strouhu a pak už cesta vedla skrze civilizaci, sice jsem vůbec netušila, kde jsem, ale civilizace jsou lidi, kterých bych se mohla zeptat, což je o moc lepší než šipkové bludiště.

Nějaký kraj Prahy, přes silnici, zase žlutá, volal Olaf, kde jsem, zase šipky, sestup do Modřanské rokle... kde jsou šipky? a tahle s oranžovým křížkem platí, nebo ne? ...a zase výlez z rokle na druhou stranu... poslední kontrola!

Cesta přes sídliště do cíle byla jednotvárná, ale vedla místy, kam chodím běhat, takže jsem alespoň věděla, jak to mám ještě daleko. A i když to bylo blízko, trvalo to ještě vlastně docela dlouho, ale věděla jsem přesně, jaký čas nepřesáhnu, i kdybych se měla znovu rozběhnout, protože mi to akorát vycházelo, že se vejdu do čtyřiceti osmi hodin, a to je moc pěkné číslo.

Cíl byl ze školy už dávno přesunutý do restaurace, ale organizátoři tam byli a čekali a tleskali a navíc jsem zjistila, že jsou za mnou ještě tři lidi, takže nečekají jenom na mě, takže se mi dost ulevilo. A dostala jsem diplom a úplně v tu chvíli to bylo prostě jako - no cíl, no. Cíl bez parťáka, na vlastní pěst, křehká dívka ušla sto čtyřicet pět kilometrů, všechny tyhle věci.

Jo. Sto čtyřicet pět. To už se zdá skoro moc i mně, a o to mám větší radost, že to klaplo.

Poslední kontrola!

Cíl!

Nejvíc mě na tom fascinuje, že mě to celou dobu hrozně bavilo. (Teda ten úsek mezi Svatým Janem a Karlštejnem se pořád ještě snažím z paměti vytěsnit, ale o tom se budeme tvářit, že neexistoval.) Za celou dobu jsem to ani jednou nechtěla vzdát, a to jsem měla Sargo s autem připravenou na telefonu. Lví podíl na tom určitě měly i ty esemesky - zmínila jsem na FB, že by něco podpůrného a motivačního potěšilo, a přišlo mi jich jen na základě tohohle statusu šedesát dva, plus ještě hromada externích.

Trať byla dokonalá, je hrozně znát, že Olaf jih Prahy zná a že trasu plánuje hodně pečlivě, protože tolik koncentrované nádherné krajiny by tam nikdo jiný nacpat nedokázal. A navíc bylo úplné minimum asfaltu, a to já dokážu ocenit.

A lidi na venkovních kontrolách! Já mrzla v pohybu, zatímco oni tam stáli, příjemně se usmívali a byli ochotní vyplnit každé přání. (Ačkoliv teda neměli jablka a banány. Čert vzal, že na druhé kontrole došel čaj, kdo chce čaj, já chci jablka a banány...)

A ještě poslední věc, nad kterou zůstával letos rozum stát, bylo značení trati. Já si třeba na Týništi nestěžovala, mně to stačilo, ale to, co bylo tady, chci odteď už všude. To už se ani nemá kam posouvat! Nebo příště každý dostaneme soukromého vodiče? Protože tady byla trať doznačovaná nejen šipkami, ale i odrazkami, takže se v noci v podstatě vůbec nedalo zabloudit. A navíc nebyly značené jenom úseky bez turistické značky, ale občas i méně jasné pasáže se značkou... Olafe, kdys to stihl?!

Klobouk dolů, akce to byla skvostná.

Itinerář první půlky

Itinerář druhé půlky

(Fotky jsou moje.)