Brtnické ledopády 2014. Ze startujících 102 lidí dokončilo 80, já s časem 28 hod a 42 min byla 62. celkem a 6. z žen. Trasa měla 107 kilometrů a 4400 metrů převýšení.

1. kontrola na 10. km: 70. v pořadí s časem 2:03, průměrná rychlost 4,876 km/h
2. kontrola na 38. km: 73. v pořadí s časem 8:58, průměrná rychlost 4,233 km/h
3. kontrola na 54. km: 68. v pořadí s časem 12:45, průměrná rychlost 4,231 km/h
4. kontrola na 69. km: 66. v pořadí s časem 17:22, průměrná rychlost 3,972 km/h
5. kontrola na 86. km: 65. v pořadí s časem 21:55, průměrná rychlost 3,923 km/h
6. kontrola na 91. km: 64. v pořadí s časem 24:00, průměrná rychlost 3,790 km/h
cíl na 107. km: 62. v pořadí s časem 28:42, průměrná rychlost 3,728 km/h

Web akce zde, výsledky a průběžné časy z kontrol zde, první polovina trasy zde a druhá polovina trasy zde. Lojzova reportáž ze závodu zde.

A diplom zde.

Z Prahy jsem odjížděla v pátek odpoledne, a tak jsem veškeré přípravy včetně kvalitního spánku nechala na ten den. Když jsem se ráno probudila, zjistila jsem, že mám pět hodin a že nemůžu najít Isostar, který tudíž musím dojet koupit, že jsem si zapomněla včas přešít popruh od čelovky a že ještě musím nakoupit jídlo a připravit si sendviče. A samozřejmě se sbalit. Abych nestresovala sama, napsala jsem do práce tátovi, jestli mi připravil GPS trackovač, a protože ne a protože by s ním nestihl dojet domů, přistoupil ke mně do autobusu na Kačerově a zastávku popojel, aby mi ho dal.

Autem jsem se svezla se Zuzkou, Péťou, Sváťou a Michalem. Holky byly neuvěřitelné, Péťa a Zuzka dokončily pochod za necelých 21 hodin a Sváťa za 25 a tři čtvrtě. Michal měl hroznou smůlu, cestou kufroval, a tak když byl na kontrole na osmdesátém šestém kilometru, měl nachozeno už sto pět, takže se nakonec do cíle dovezl taxíkem.

Do Valdeku, kde byla základna a cíl, jsme dorazili v sedm. Venku byla zima a tma a pod nohama sníh.

Čekání na registraci

V hospodě v teple jsem si přebalila věci na trať a zbytky odnesla do "tělocvičny" o budovu vedle. Pak jsem si vystála frontu na registraci a, hm, kdybych věděla, jak bude vypadat itinerář, možná bych přehodnotila přítomné mapy a nepřítomnou GPSku. Jako jo, obrázky dobrý, takový správně schematický. Funkci to určitě splnilo. Kdybych si ale mohla vybrat, preferovala bych něco s rozepsanou kilometráží, například.

Itinerář první půlky závodu

A druhá půlka

V devět přijely smluvené autobusy a odvezly nás do Waltersdornu, kde byl ve 21:45 start. Těch několik minut, kdy jsme na něj čekali, bylo hodně krušných, protože byla strašná zima a fičel ledový vítr.

(Obecně jsem cestou dost uvažovala, že kdybych se zvládla zařídit podle obecně rozšířené rady "je ti zima? přidej!", solidně bych ohrozila první místa ambiciózním běžcům.)

Začátek vedl vzhůru po silnici, vyběhla jsem, abych se zahřála, ale hned vzápětí mi začala tvrdnout lýtka, takže jsem musela zpomalit. Kolem se mihnul Aleš, prohlásil cosi o umístění kolem pátého místa (nakonec skončil šestý s neuvěřitelným časem 19 hod 15 min) a zmizel vepředu. Vzápětí jsem potkala Lojzu, který si vysníval cíl za dvacet hodin, a protože to pro mě byla taky utopie, nechala jsem zmizet i jeho, když jsem si sundavala vrchní gore-texovou bundu.

Sváťa, Zuzka a Péťa při čekání na start. Nutno dodat, že kvalita fotek se s přibývajícím časem nelepšila.

Brzy jsme sešli ze silnice na pěšinku vedoucí na Luž, pořád tak hrozně do kopce, a brodili se sněhem vzhůru. Prošlapávání jsem těm vepředu vůbec nezáviděla, i někde v polovině závodního pole jsem si házela sníh do bot, u nichž jsem ale ostatně neočekávala, že by vydržely suché moc dlouho. Už tady jsem si blahořečila, že mám hůlky, protože kolem mě byla spoustu lidí, kteří je neměli, a v tom uklouzaném sněhu... inu...

Byl mráz. Veliký. Nad pěšinkou se nakláněly stromy s visacími malými větvičkami obalenými ledem a jak foukal vítr, znělo to jako zvonkohra. Občas člověk musel projít skrz a to zas bylo jako korálkový závěs.

Úplně živě vidím, kolik sněhu museli mít za krkem ti na špičce

Had čelovek přede mnou, had čelovek za mnou

Kontrola na Luži. Byla mlha.

Z Luže jsem sbíhala a míjela se s dalšími lidmi, většinu z nich jsem předběhla z kopce a oni mě dohnali v rovinkách, i když mi přišlo, že nejdu úplně pomalu. Přes Lesné to byl kousek a cesta ubíhala rychle, akorát na Tolštejn byl hrozný stoupák v holém kopci a fičel tam odporný ledový vítr.

V hradní restauraci byla první čipová kontrola (10. km). Dostali jsme lístečky na nápoj teď a polívku při druhém průchodu touhle kontrolou (38. km), a tak jsem do sebe ve stoje hodila trojku malinovky a hned vyrazila dál. Nebylo mi úplně jasné kudy, ale naštěstí zrovna šli nějací jiní, kteří mě vyvedli na správnou cestu.

Ti mi pak utekli, nebo možná já jim, a začal ten správný boj s itinerářem. Přiznávám, sžívala jsem se s ním dlouho a těžce - vlastně jsem ani neměla tu snahu, když přede mnou šlo dalších 60 lidí, podle jejichž šlépějí se dalo jít. Jenže pak se došlo na silnici, kde nebylo žádné značení (naopak tam byla miliarda odrazek na patnících a dopravních značkách) a kam dál, žejo. Hrozně dlouho jsem to tam řešila, než mě dohonili další pochodníci, kteří v tom měli jasněji.

Cestičky ve sněhu, tahle vede na Klíč

Šli jsme po nějaké silnici, která byla pokrytá vrstvou ledu. Už dřív jsem si říkala, jestli by mi nepomohly nesmeky na uklouzaném sněhu, aby mi tolik nepodklouzávaly nohy, a tak jsem využila příležitost a nandala je, protože jsem je koneckonců měla připnuté na bederáku, aby byly po ruce. Při nasazování jsem dostala křeč do lýtka, to brzo.

Nesmeky maličko pomohly, ale chytal se pod ně sníh, který umrzal do hrudek a tlačil. Ale aspoň mám při chůzi lepší odpich, nechám si je na sobě aspoň na druhý průchod Tolštejnem... Pak mě zezadu doběhli dva, se kterými jsem se předháněla celou dobu, a jeden z nich se ptá, jestli to náhodou není můj nesmek? Byl, no. Pak kluci zmizeli vepředu a znovu jsem je zaregistrovala až za dalších padesát kilometrů, kdy se ke mně a tou dobou už i Lojzovi Pepa přidal (a pak se odpřidal a pak se zase přidal a došel s námi až do cíle). Nutno dodat, že kdyby mělo víc závodníků tak úžasné blonďaté vlasy, pamatovala bych si je líp.

K3 na Velkém Buku, první kontrola, kde chyběl fix

Velký Buk si vůbec nevybavuju.

Na Sedle pod Klíčem byla tajná kontrola s občerstvením. Bála jsem se, že zase budou všude jenom párky, a když jsem tam v krabici viděla poslední půlku banánu, měla jsem hroznou radost, když tu Egon ukazuje druhou krabici plnou věnečků. Domácích. Do jedné ruky věneček, do druhé studený čaj, byla to krásná přestávka. Druhý věneček jsem si vzala do ruky na stoupání, takový jsem sobec, ale hrozně mi sedly. Banán jsem tam nechala.

Na Klíči jsem potkávala dost protichodců, protože byla z vrcholu kousek vracečka, a ujistila jsem se, že sice je přede mnou spousta lidí, ale že nejsem ani zdaleka poslední, takže až tam někde padnu mrazy, někdo mě určitě najde.

Svor mě bavil, protože jsme přes něj jeli z Prahy autem a přišel nám od cíle ještě děsně daleko. A byl v něm nádherný cihlový most.

Bouřný si taky nepamatuju. Ani Stožecké sedlo nebo Pěnkavčí vrch.

Další fotogenická kontrola, byť s fixem

Jak jsem šla sama a fučelo, dostala jsem jednou málem infarkt. Jeden prudký poryv větru vzal větev, pod kterou jsem zrovna šla, aniž bych to tušila, a pahýl klacku tlustý jako prst mi přejel zezadu po kapuci. V gore-texu je docela ozvěna. To zaskřípání... ááá!

Tam někde jsem začala mít sluchové halucinace, pořád jsem za sebou slyšela cvakání trekových holí, těžko říct, co to bylo. Drželo mě to celou dobu, co jsem šla sama.

Pod Ptačincem jsem se znovu napojila na trasu, kudy jsme šli už během prvních deseti kilometrů, a vydala se opět na Tolštejn. To stoupání nahoru mi nesedlo už napoprvé, tak jsem si alespoň říkala, že za kilometr už bude ten rozcestník a pak už to není tak daleko... rozcestník nikde. To vážně jdu ještě pořád ten jeden kilometr? Vždyť se neflákám! A támhle nahoře svítí ještě nějaký barák, Tolštejn bude ještě výš... a furt jsem ještě nepotkala ten rozcestník... Ne, musím na to optimisticky. Rozcestník jsem bez povšimnutí minula, už jsem za ním. Ten barák je určitě tolštejnská hospoda, kam jdu, kdo by svítil v noci - ono je půl sedmý ráno - aha - tolštejnská hospoda, určitě. Fakt jsem se snažila tomu věřit, i když mi to moc nešlo. O to překvapenější jsem byla, když jsem zjistila, že mám pravdu. Super!

K2 a K7 na Tolštejně

V teple

Na kontrole jsem vyměnila lísteček za polívku a přisedla si ke skupince, co tam jevila značné známky rozkladu. Bavili se tam o tom, jak půjdou do Jedlové na vlak, jak je bolí kolena a kdesi cosi, tak jsem mlčela a myslela si své. Nicméně to nevzdali, Michal tam zůstal ještě chvilku dýl, aby se prospal, a Žlutá čepice a jeho parťák se zvedali zároveň se mnou. Myslela jsem si, že bych se třeba mohla na chvilku připojit, protože mě to samotnou až tak nebavilo, ale když se ještě furt oblíkali, vyrazila jsem napřed, že mě doženou.

Inu, dohnali mě.

Pak mě předehnali a pak jsem je viděla až v Krásné Lípě o šestnáct kilometrů dál, respektive jenom parťáka Žluté čepice, a ano, až tam jsem v něm poznala Lojzu. Takový věci se mi stávaj furt, no.

Na Jedlovou jsme se škrábali po sjezdovce - to už byl den, čelovku jsem uklízela na Tolštejně - a nahoře byla hrozná mlha. Dolů jsem to rozběhla rychleji než obvykle, že zkusím ještě dohnat kluky, ale byla jsem bez šance, tenhle úsek ušli hrozně rychle, potkala jsem se zase až na vracečce z vrcholu Malého Stožce. Malý Stožec byl děsný, ty namrzlé kameny, uf...

Až ve dne pořádně vynikly ty větrem čerstvě popadané větve

Kluci dotahují

Sjezdovkou nahoru na Jedlovou

 Zafoukané

K9, Malý Stožec

Průchod Rybništěm byl nekonečný, ale Krásná Lípa od něj už byla kousek. Bylo trochu smutný míjet pizzerii La Monella, kde měla být kontrola, a jít ještě další kilometr do restaurace U Kuruce, protože se to přesunulo.

V restauraci U Kuruce seděl Lojza a čekal na Žlutou čepici, který si cestou úplně propotil péřovou bundu, a protože tam bydlel, šel si ji domů usušit. Dala jsem si vývar a pak jsem Lojzu prostě ukradla. Stejně to působilo tak, že Žlutá čepice doma usnul a že už se nevrátí.

A ono, co si budem, jít to samotná mě nebavilo. Tohle byl padesátý čtvrtý kilometr a dál mě čekalo skalní bludiště v oblasti Českého Švýcarska a ledopádů, kterého jsem se orientačně dost bála, a navíc jsem měla příliš mnoho času na přemýšlení a posledních patnáct kilometrů jsem dumala, jestli mi ty pochody přijdou jako úplně pitomý koníček, nebo jestli mě to hrozně baví, a nějak mi přišlo, že obojí, ale hlavně jsem vůbec nemohla vymyslet, jaké koníčky mají ostatní holky v mém věku. Asi se pohybuju v divné společnosti.

Mnišský pramen se svými vlastními ledopády

K11 na 54. km, konec noční části trasy

No, jo, kde jsem to. Jasně. Ukradla jsem Lojzu Žluté čepici a společně jsme vyrazili dál. Bylo hrozně fajn jít s někým... pravda, polovinu konverzace tvořily otázky "cože?", protože Lojza měl přes uši tlustou čelenku a já kuklu, čepici a často i kapucu. 

Lojzu bolelo koleno a šel nadopovaný Ibalginy, mezi jejichž užíváním postupně zkracoval intervaly, ale došel až do cíle, a o to jde, žejo. (Já měla jenom zimou zkřehlé kotníky a potom mě začalo tahat zespodu chodidlo, což mi Lojza prozradil, že se mi propadá klenba a že to ty vazy přestávají zvládat udržet. Velice povzbudivé těsně za půlkou pochodu.)

Na Kinského vyhlídku to byl kousek a hrozně mě překvapilo, že se na ni dá dojít horem. Schody dolů vůbec nebyly namrzlé, jenom maličko zasněžené, ale stejně tam byla fronta - a obejít ji mimo schody bylo už příliš o ústa.

Kyjovský hrádek se mi moc líbil, ten jsem vůbec neznala. Právě na něm mi ale poprvé a naposledy překážely hůlky, na tamější žebříky a schody byly ruce dost potřeba a já neměla hůlky jak připnout k batohu.

V Jeskyni víl chyběl fix, hledali jsme ho tam docela dlouho. Samotná jeskyně se mi moc líbila, ačkoliv ve srovnání s loňským ročníkem závodu byly letos rampouchy hodně podměrečné.

Kinského vyhlídka a Lojza

Křinice

Průhled z Jeskyně víl

Sněhurka a trpaslíci

Na Turistickém mostu byla poslední tajná kontrola a vařili svařák. Mňam. Navíc jsem si tam jakože do svařáku uzmula měsíček pomeranče a úplně jsem ho jako snědla, muhehe, když nejsou banány (párků měli v pytlích zhruba 100 litrů), tak se nebudu žinýrovat, žejo.

Pak tam bylo těsně po sobě několik ledopádů, Lojza se tam hrozně dobře orientoval, to jsem zírala, já bych byla ztracená. A nebyla bych ztracená sama, před Brtnickým hrádkem jsme potkali dvě slečny, které šly některou z kratších tras a které minuly K15 a K16. Vysvětlili jsme jim, kde to bylo, a když se tvářily, že to asi klidně vynechají, hrozně jsem jim vychválila Velký ledový sloup, takže se nakonec opravdu vrátily.

Taky jsme tam potkali rodinku s kočárkem s ani ne půlletým dítětem. Bylo to solidní rallye, tam přes ty kořeny a po schodech, myslím, že doma na uspávání kloučkovi ježdění přes práh už stačit nebude.

U Betléma

 Velký ledový sloup

Spodek rampouchu si vypomáhá dřevěnou konstrukcí, ale stejně je to pěkné

Pak už jsme došli do vesnice Kopec, kde byla K18 (a po dalším kolečku i K22). Tam nebylo předplaceného nic, a tak jsme si dali oba vývar a já ještě capuccino. Oni tam totiž měli vedle mě kávy v takových vysokých sklenicích a se spoustou šlehačky a já dostala hroznou chuť na šlehačku, ale vídeň ani alžír mi nechutná, tak jsem si řekla o cappucino se šlehačkou a dostala jsem ho bez šlehačky, ale naštěstí tam byl ten patnáctikilometrový okruh, který končil opět v téhle hospodě, a během něho jsem vymyslela, jak z kuchaře tu šlehačku vymámit: horká čokoláda!

Ale to předbíhám.

Lojza už prokázal, že má obrázek itineráře vrytý do paměti a že cestu prostě zná, aniž by ji musel jakkoliv studovat, takže jsem se úplně vykašlala na nějakou angažovanost ve vedení a zkrátka jsem následovala.

Ta cesta Německem podél říčky Kirnitzsch (ano, furt je řeč o Křinici) byla moc krásná, bohužel už se potom začalo stmívat, ale ta soutěska má něco do sebe i po tmě.

Tam jsme se potkali s Pepou, kterého jsme pak zase nějak při seběhu nechali za sebou, dohnal nás až na K22 spolu s Jirkou a Martinou.

K19 byla na chatě Hermannsek. Když jsme byli v Kopci, povídali jsme si tam se dvěma kluky, kteří šli jenom denní část a okruh Německem už měli za sebou, a ti nám radili, abychom rozhodně nechodili na Hermannsek tou uzoučkou soutěskou, že se tam s batohem takřka nedá projít, a ať jdeme podle ukazatele "Hermannsek - bequem", že to tam taky vede. Stejně už byla tma, takže jsme rádi ušetřili svoje batohy a bundy dodrbání o skály a až později mi Martina nasadila brouka do hlavy, že se tam mělo jít soutěskou a že jsme si to zjednodušili a kdesi cosi, ale jak to teď kontroluju podle itineráře, tak nejsem schopná vyčíst, po které z těch cest se vlastně mělo doopravdy jít, tak snad dobrý.

 Schlegelhütte

Další z mnoha kontrol, kde lidi nebo vítr vzali fix

Pak tam byl ten hrozný krpál po vlastním značení napříč vrstevnicemi, kam se to šplhalo? Těsně poté, co se přeskakoval potok... Tam nás předhonila spousta lidí, které jsme právě u toho potoka dohnali, protože jsme to z kopce a po rovince dost napálili.

Pak... pak... vůbec netuším.

Pak jsme byli zase v Kopci.
(To je taky totiž ale úplně debilní jméno! "Vidíš už Kopec?" - "Kterej?")

Původně jsme chtěli kontrolou projít nějak rychleji, ale oba jsme už měli hlad, a tak jsme si nakonec oba dali těstoviny se smetanou a bazalkou, které sice nebyly nic moc, ale pomohly velice. A horkou čokoládu, samozřejmě. A já udělala tu chybu, že jsem si sundala boty. Jako jo, bylo fajn si vzít suché ponožky, ale obouvání bylo ryzí utrpení, nohy mi hrozně natekly. Blahořečila jsem si, že jsem si vzala tenoučké městské ponožky, nedovedu si představit, že bych se vešla v něčem tlustším... samozřejmě ty ponožky si o tom asi myslely své, hlavně ten pár, ve kterém jsem ušla 86 kilometrů a pak ho vyhodila do popelnice, protože jsem měla jeden palec úplně venku.

A pak zas dál.

Na další kontrolu na devadesátém prvním kilometru to bylo pět kilometrů a uběhly hrozně rychle. To byla kontrola v Brtníkách a tu hospodu jsme suverénně přešli, zastavilo nás až velké oranžové kontrolní K na plotě na křižovatce, kde nebylo nic kolem, takže jsme se zkusili vrátit. Tady to byl jenom rychlý ovocný čaj pro mě (fakt hodně hnusnej) a rychlý turek pro Lojzu (ještě o chlup horší), protože přece jenom pět kilometrů, navíc tam bylo zakouřeno, a vyrazili jsme na finální úsek.

Kontrola zde. Někde. Hledejte, závodníci.

A že ten byl.

Někde - kde safra? - se k nám už definitivně připojil i Pepa a postupovali jsme společně. Zpočátku jsme šli i s Jirkou a Martinou, ale ti šli po rovině dost pomalu, a žejo, co já nenaženu na rovině a z kopce, to nenaženu nikdy, a tak jsem se zasadila o to, abychom je předběhli a trošku zrychlili, a bylo to přesně třicet metrů předtím, než začalo stoupání na Vlčí horu.

A že to bylo. Navíc si kluci asi nevšimli, že jdeme do kopce - do prudkého kopce - a zapomněli zpomalit, takže mě hnali rovinkovým tempem, a to jsem myslela, že vypustím duši. Ale zas to docela odsejpalo.

Naše trojka se totiž taky hledala: Pepa úžasně táhnul do kopců, Lojza chodil roviny na hranici běhu a já kluky (oba bez hůlek) honila z kopců, protože kopce dolů se běhají, jak mě naučil Martin na BLK. Takže jsme celou dobu šli hrozně rychle a každý se těšil na svůj terén, protože to byla jediná šance si odpočinout.

Někde kolem pramenů Mandavy (asi) bylo strašně moc elektrických ohradníků, naštěstí bez proudu, které jsme v jednom kuse přelézali sem a tam. Tam někde jsem toho začínala mít už dost a dávala jsem si Carbosnack, vždyť už je to do cíle kousek, to mi vydrží tak akorát. Jóó, kdybych věděla...

Na Hrazený se lezlo hodně do kopce, ale kdybych věděla, co nás čeká, asi bych se na sestup tolik netěšila. Šlo se totiž napříč vrstevnicemi a zmrzlý jíl a uklouzaný sníh z toho udělaly parádní klouzačku, kde se člověk řítil zcela neovladatelně dolů. Minimálně tady měli přední běžci asi dost výhodu.

Kousek za Kunraticemi jsme potkali Vláďu, který stál u kraje silnice a čekal na odvoz. Cíl v podstatě za rohem... Prý něco s kyčlí. Nabídli jsme se, že počkáme na auto s ním, nabídli jsme mu termofólii, nechtěl nic, a tak jsme šli dál. Ve Valdeku jsme ho po dojití potkali, takže se auta opravdu dočkal a nezmrznul mezitím... fakt smůla tohle.

Tou dobou jsme si mysleli, že už jsme kousek, tak dva kilometry, no dobře, tak čtyři, hahaha, klidně si nadsadíme, aspoň budeme v cíli příjemně překvapení.

Ááá!

Bylo to dlouhý, bylo to náročný a bylo to náročný. Strašně náročný.

Nějaká kontrola někde, kvůli zimě jsem druhou tmu už nefotila

Posledním kopcem měla být Vlčice po vlastním značení, tam mi kluci hrozně utekli a počkali až nahoře a zas utekli, když jsem si fajfkovala kontrolní lístek - v tom vichru to docela trvá - a já byla na dně. Úplně. Ale jsme kousek, už jenom chvilka a budeme ve Valdeku, to už dám... a nebudu brečet... proboha, co to je za reflex, z únavy brečet?

Nedám, došlo mi po dalších deseti minutách, a tak jsem stáhla Lojzu o jeden jeho Carbosnack, který jsem dala tělu, a zatímco hlava dostala za úkol se nerozbrečet (protože v tu chvíli bych zkolabovala a už by mě nikdo nedostal na nohy), tělo nasadilo automat a šlo. Omluva klukům, těsně po tom Carbosnacku se mi to trochu vymklo, ale když byly cukry a imaginární cíl na dosah, prostě jsem vyrazila něčím, co byl takřka běh.

Pak mě to pustilo a pak už jsme šla deset kroků za klukama, nikdo není doma, zavřeno, nesahat, nemluvit, dokud jdu, je to v pořádku. A já půjdu, žejo, protože se nerozbrečím, i když už dávno nemám z čeho brát a i když už hlava netáhne. To je stejně jenom nějakej přelud, moje hlava funguje dobře, moje hlava ujde cokoliv a půjde to jakkoliv dlouho... ok, ok, nepřemýšlím o ničem a nechávám volné pole pro plnění úkolu: nerozbrečet se.

Protože tu nechci zůstat. Vážně ne. A chybělo hrozně málo, šli jsme kolem takovým krásných placatých pařezů, na kterých by se dalo hrozně dobře sedět, a kdybych si sedla, tak už nevstanu, a tolik to lákalo... ale přede mnou byli kluci a já přece nejsem bábovka, žejo, hlavně aby se pak neužírali tím, že jsem jim zkazila čas, že měli jít jenom spolu, žádný sedání, žádný pařezy, nebrečet, jít, klidně i popoběhnout? Ne, dobře, to jsem přehnala, prostě jít a nebrečet. Jasný.

To vlastní značení před Valdekem bylo nekonečný, rozhodně to nebyla nejkratší možná cesta a příchod do cíle jsem si teda představovala úplně jinak. Například že budu schopná komunikovat. Nebo že nebudu ve vytopené místnosti mrznout v péřovce, kterou jsem celou dobu táhla s sebou a na kterou došlo až v cíli. Musím se ale pochválit, na podněty jsem reagovala. Občas sice trochu zcestně, ale reagovala.

Páni, takhle na dně jsem nebyla už strašně dlouho, pokud někdy.

Dostala jsem diplom a byla jsem přidělená ke klukům na (nevytápěnou) chatku. Do sprchy mě pustili první, díky, to byl taky zážitek, nebylo tam kam odkládat věci a nefungoval odtok, ale voda byla teplá a to bylo dobré, akorát jsem si nemohla pořádně namydlit nohy, jak mě bolely svaly, když jsem se jich dotýkala. Na pokoji mi potom upadl nehet z malíčku.

Ve spacáku jsem si ještě trochu umocnila obvyklá muka s křečemi v celých nohou tím, že jsem si vzala zimní péřák, který je mi krátký, protože normálně nemám problém spát pokrčená, ale to jsem tady vážně nemohla, jenže zas čnět ze spacáku, když je v chatce jenom málo nad nulou, se mi taky nechtělo... ale pět hodin spánku je pět hodin spánku, žejo.

Na kontrolách chybělo nečekaně hodně fixů, časy jsem dopisovala podle fotek

Pochod byl výtečný, mám z něj hrozně dobrý pocit. I když zima už stačila...

Startovala jsem s cílem skončit lépe než v poslední pětce, a to se mi povedlo. Radost. (Ono to zní hrozně neambiciózně, jenže já vždycky chodím na hranici 'pokračují dál - vzdávají', takže to výzva byla.) Obecně mám ze svého výkonu velkou radost a nemám pocit, že to mohlo být lepší.

Taky jsem ráda, že se projevilo moje lednové budemetomuříkatběhání, a to dost výrazně. Je to skvělá motivace pokračovat. A taky se projevily následky mého předsevzetí přes zimu netopit, bydlení v konstantních šestnácti stupních mě otužilo natolik, že jsem nevyužila péřovou bundu.

Hodně mě těšily povzbuzující zprávy od kamarádů a hrozně jsem žasla, když mi jich několik přišlo poté, co jsem dorazila do cíle. Co ti lidi dělají vzhůru tak pozdě?

Trasa byla hrozná, ale pěkná. (Rozuměj: terén mi přišel dost náročný, ale krajina byla krásná.) Organizačně to bylo zvládnuté jako vždycky na jedničku, jenom bych pro příště hlasovala pro méně zelňaček a gulášů a více vývarů (a jablek a banánů... a věnečků).

Jé jé jé, to to bylo dobrý!

Podivné údaje podle GPS trackovače:
Vzdálenost: 125.53 km
Získaná nadmořská výška: 4,742 m
Čas: 28:48:54
Čas pohybu: 23:44:49
Průměrná rychlost: 4.4 km/h
Průměrná rychlost bez přestávek: 5.3 km/h