100 km Javorníkmi byla velice povedená bahenní taškařice! Délka 102 km a převýšení 3800 metrů, já do cíle došla za 22 hodin a 6 minut jako 6. žena (dokončilo 8 z 10) a 54. celkově (dokončilo 68 z 84 startujících).

Web akce ZDE, Facebook ZDE, trasa ZDE a výsledky ZDE.

1. kontrola - Kýčera: 3,7 km za 38 minut, celková rychlost 5,842 km/h
2. kontrola - Petránky: 12,8 km za 2 hod 15 min, celková rychlost 5,689 km/h, rychlost posledního úseku 5,628 km/h
3. kontrola - Semeteš - U Cipára: 30,8 km za 5 hod 2 min, celková rychlost 6,119 km/h, RPÚ 6,467 km/h
4. kontrola - Kasárne: 48,9 km za 8 hod 34 min, celková rychlost 5,708 km/h, RPÚ 5,123 km/h
5. kontrola - Portáš: 61,7 km za 10 hod 43 min, celková rychlost 5,757 km/h, RPÚ 5,953 km/h
6. kontrola - Stolečné: 63,5 km (minula jsem)
7. kontrola - za Stolečným: (neznámé kilometry) za 11 hod 51 min
8. kontrola - Horná Mariková: 73,6 km za 13 hod 34 min, celková rychlost 5,425 km/h, RPÚ 4,175 km/h
9. kontrola - prístrešok pod Bukovinou: 85,6 km za 17 hod 27 min, celková rychlost 4,905 km/h, RPÚ 3,090 km/h
cíl - Považská Bystrica: 102 km (+3800m) za 22 hod 6 min, celková rychlost 4,615 km/h, RPÚ 3,527 km/h

Na start jsem jela autem šampionů - Lukáš s Honzou společně obsadili 6.-7. místo za neuvěřitelných 13 hod 16 min a Olaf do cíle dorazil jako poslední za ještě neuvěřitelnějších 30 hodin.

Do Čadci jsme dorazili navečer a zbytek dne (čímž myslím toho čtyřiadvacetihodinového) jsme strávili v restauraci. Nebýt pochodníků, mohli by tam zavřít o několik hodin dřív, čemuž trochu napovídala i nálada personálu, ale zas za tu výtečnou polívku jim to jsem ochotná odpustit.

Velké dilema bylo, kam se uložit ke spánku. Pochod měl k dispozici centrum volného času, což byl patrový domek se dvěma místnostmi, kam se uložili všichni ostatní a kde bylo vedro a špatný vzduch, horní meziposchodí, kde spal Honza, a kuchyňku, kde jsem nakonec kromě Lukáše spala i já. Přesvědčilo mě totiž dokořán otevíratelné okno a už jsem nějak nedomyslela zbytek, a protože jsem ležela pod dřezem, vzbudil mě v pět třicet šplíchanec ledové vody do obličeje. A to jsem si libovala, jak se vyspím, když se startuje až v půl osmé...

Při pohledu na itinerář jsem byla dost ráda za svoji domácí přípravu,
přece jen se třeba hodí vědět, po které značce má člověk jít...

No a pak byl start a taky poslední okamžik, kdy jsem viděla známé tváře. Mě by jako dost zajímalo, jaktože všichni, s kým jsem dokončila některý z předchozích pochodů, bývají rychlejší o spoustu hodin? Co jako dělám špatně? Nebo by prostě byli rychlejší i na těch společně dokončených, kdybych se netvářila jak umírající laň?

Vyráželo se do mlhy. Připadala jsem si dost odvážně, že jsem nechala na startu svrchní tričko a měla jsem s sebou přes spodní lehké tričko jenom bundu, ale když ona byla předpověď jasná a slunečná... když pak večer přišla bouřka a slejvák, tak jsem si připadala trochu pitomě. Ale teď jsem si přišla odvážně a dobře, takže fajn.

Začínalo se klasicky stoupáním a mně to klasicky nešlo. Kompresní návleky se hodně snažily, ale přesto mi začaly tuhnout svaly na lýtkách a ještě mi bylo vedro, a to bylo teprve ráno. A jak už to tak na začátku bývá, za mnou šel had lidí, kteří by stoupali rychleji, takže no ach jo. Tak jsem se tvářila, že se kochám mlhou.

První kontrola byla blizoučko a bez davu lidí u ní bych ji asi minula. Tak jsem si dala předsevzetí, že si musím dopředu samoobslužné kontroly nastudovat, ale moc mi to teda nevydrželo.

Poslední minuty před startem

Stoupáme mlhou

A tady už se mlha zvedá a začíná být jasno a slunečno

Samoobslužná K1 na 4. km

Moc se mi tam líbila krajina. Teoreticky bych tenhle úsek měla znát z Kysucké stovky, ale to se šlo zrovna po tmě a nevědět to, ani mě to nenapadne. Ale ty kopečky tam... a všechno zelené... jé jé jé.

Jo a zakufrovali jsme. Brzo, co? Koukám na záznam z GPSky a dobrých sto metrů to bylo! A z kopce! (Musím to trochu zdramatizovat, když to bylo moje jediné bloudění.) Bylo to někde kolem Chotárného kopce, protože tam byly popadané stromy a vedly nás kolem nich fáborky a zas na cestu a najednou chlapík přede mnou stojí a kouká do GPSky. Tak se ptám, jestli je všechno ok, on se mě zeptá, jestli mluvím english, tak se zeptám, jestli je everything ok, a on mi na GPSce ukáže, že jsme mimo cestu. Vytáhla jsem svoji GPSku a podle té jsme byli správně. (A to jsme měli stejný model a stejné podklady a stejnou trasu.) Netvářil se úplně přesvědčeně, ale vydal se za mnou... no dobře, bylo to trochu hloupý, když GPSka konečně chytila signál a šipka poskočila někam pryč. Ale jak říkám, jenom sto metrů. Navíc za námi šlo ještě asi deset dalších lidí, tak jsme v tom aspoň nebyli sami.

Na další kontrolu na rozhledně Petránky to docela uteklo. Bylo tam hodně bohaté občerstvení, tak jsem jim tam zlikvidovala několik kousků banánů (se solí, docela jsem si to oblíbila) a pomeranče a vypila půl litru Kofoly, než jsem se vydala dál. Trvalo mi to tam dvě a čtvrt hodiny a i s tou Kofolou jsem už od startu vypila přes litr a půl vody. Jo, sůl, víc soli...

Taky jsem tam důkladně vyklepávala levou botu (narozdíl od pravé, kterou jsem nemusela sundavat ani jednou, jsem levou během pochodu vyklepávala asi tisíckrát), do které mi první kamínek spadl už při průchodu Čadcou, a zjistila jsem, že mám díru v ponožce na palci. S jediným rezervním párem v batohu jsem se rozhodla, že se to ještě snese. Ale asi bych měla investovat do nějakých kvalitnějších ponožek.

Na výletě

Jo, takové výhledy na cestu před sebou mám nejradši

Druhá kontrola (13. km) u rozhledny Petránky

Příchod na kontrolu
(fotila Majka Prokipčáková, fotka je proklikávací ke zdroji)

Vcelku brzy jsem si přivykla na vedro a ani mi už moc nevadilo. Dvakrát jsem si máčela hlavu, poprvé v jedenáct v potoce a podruhé ve čtvrt na jednu u pramínku, ale to spíš že jsem se bála úžehu, protože jsem neměla zakryté temeno. Jinak jsem se až divila, že se mnou tentokrát sluníčko a vysoké teploty nic nedělají - velkou roli v tom asi hrál vítr, který foukal.

Bavilo mě, jak byly značící fáborky vázané na stvoly trávy. To jsem chtěla na blogu vypíchnout.

Taky jsem měla úplné vánoce, když někde bylo na cestě bláto, protože ho organizátoři pořád dopředu hrozně slibovali, že jako budou neprůchodné cesty a kdesi cosi a nakonec bylo úplně sucho, tak jsem si ty rozblácené úseky užívala, že je aspoň nějaké zpestření...

Zajímalo by mě, co tam měly znamenat ty umělecké skulptury, v nichž měl vždycky nějakou významnou roli kámen. Nějaký význam to přece mít musí, když tam toho bylo tolik? A když to bylo tak ošklivé?

Ta krajina!

Já ty fáborky třeba jako dost oceňovala, že si s tím organizátoři tak vyhráli

Není od lesníků pěkný, že tam ten pařez se značkou nechali?

Další kontrola byla v Semeteši v hospodě U Cipára. Ta mě hodně potěšila, protože měli chleby se sádlem! A teda ještě i s něčím jiným, ale chleby se sádlem! (A solí!) Snědla jsem dva a pak se málem nevykulila do kopce, který hned po kontrole následoval, ale nelitovala jsem, něco objemného už to do žaludku chtělo. Taky měli opalovací krém a ten taky přišel vhod, protože jsem vždycky hrozně líná se mazat před startem. (Ale zas ty úchvatné opálené proužky z mezery mezi tříčtvrťáky a lýtkovými návleky!)

Dál se pokračovalo po asfaltu, míjela jsem se s dvěma, kteří mi utíkali do kopce a já je dobíhala a předbíhala z kopce. Přijdu si vždycky trochu hloupě, když se rozbíhám i z těch nejkratších kopců, ale když ono to vážně zrychluje...

Pak jsme se napojili na nějakou hlavnější silnici a akorát po ní přicházelo několik závodníků. Chvíli mě mrzelo, že si to zjednodušili lepším terénem, ale když teď koukám do mapy, tak mi vůbec není jasné, kde se tam vzali, a jestli vážně šli ze Semeteše do Vrchrieky po silnicích, tak si trasu zdvojnásobili, ne?

Po nějaké době mě dohnala Katka Jabůrková a šly jsme chvíli spolu. Před čtrnácti dny poprvé dokončila (na několikátý pokus) dálkový pochod, a tak se teď tvářila hrozně pokorně, že nemá ambice na čas ani na umístění... no jasněže tu skončila na bedně, krásné 2.-3. místo! A přitom když jsem se rozběhla z kopečka, tak že mě prý nebude zdržovat... no dobře, tak se mnou kousíček popoběhne... a pak už se nějak zapomněla zastavit :)

Třetí kontrola v Semeteši v hospodě U Cipára (31. km)

Kolem 45. kilometru mi začalo nebýt dobře. Strávila jsem tam dost času úvahami, čím to asi je, a stejně jsem to nevyřešila. Každopádně mě to (ne poprvé) přivádí k otázce, pánové prominou, jestli si třeba taková Núria Picas, Anna Frost nebo Emelie Forsberg vybírají závody i podle termínu menstruace? Jak jako mám vědět, jestli ty křeče v břiše jsou opravdu z toho, že mi nesedl ionťák na občerstvovačce?

Chvíli jsem zůstala u cesty ležet v mrtvolné poloze, jenže ono to nepomohlo, a když jsem si spočítala, že buď zůstanu ležet a bude mi zle delší dobu, nebo půjdu a bude mi zle kratší dobu, vydala jsem se dál. Někde kousek za Portášem jsem to pak rozchodila, ale odpověď stejně nemám. Tady už jsem byla hodně nakloněná variantě vzít si prášek proti bolesti, i když to na pochodech dělám opravdu nerada.

Další kontrola - Kasárne u hotelu Fran - co do občerstvení opět nezklamala, ačkoliv mě tam pobavilo, jak měli jídlo mazaně rozložené v úzké uličce tak, že se k němu nemohlo dostat víc lidí naráz. Vyjedla jsem tam pár pomerančů a banánů a taky misku slaných tyčinek, než jsem se s korbáčikem v jedné a zásobou dalších tyčinek v druhé ruce vydala dál.

Čtvrtá kontrola u hotelu Fran (49. km)

Posilnění bylo na místě, protože se pokračovalo sjezdovkou vzhůru. Naštěstí byla krátká a mírná. (Za poslední tři roky jsem byla víckrát na sjezdovce v létě než v zimě. A ani mě to vlastně moc nemrzí, z tohohle jsou o tolik lepší zážitky!)

A tam byla ta nejkrásnější část výletu. Ono to vlastně bylo dost krátké, ale když mně se to tam tak líbilo! Travnaté pláně a kopečky, zelená nízká a žlutá vysoká tráva, borůvčí a smrčky, vážně krása. Taky tam byla největší frekvence turistů a cyklistů, mi přišlo.

(Nevím už, kde to bylo, ale když jsem šla sama, za mnou někdo zapískal. To píská na medvěda? Teda chci říct na psa? Počkat, nepíská on na mě?! Že za mnou někdo jede na kole, jsem si uvědomila vzápětí, a strašně jsem se lekla a málem jsem spadla, jak jsem uskakovala. Cyklista se při průjezdu i omluvil...)

Někde před Stratencem jsem se připojila k Peterovi Šamajovi a pokračovala s ním další skoro čtyři hodiny. Byl to jeho první dálkový pochod, a tak jsem mu zlomyslně předávala rady, které jsem sama stihla nasbírat - především tu 'z kopce se běhá'. Myslím, že si ji spíš neoblíbil...

Ve dvou to pak utíkalo mnohem lépe a po šesté jsme už byli na Portáši. To jsem považovala za hlavní traťový předěl, ačkoliv to nemělo žádnou hlubší příčinu, snad jen že se přestalo jít na západ a místo toho se pokračovalo na jih, nebo možná že jsem si ten hotel pamatovala jako jedno z mála míst z výletu do Javorníků před pěti lety.

Jo, to je ta louka, která se mi tak líbila

Stratenec, tady jsem si i vylezla na rozhlednu, abych se pokochala okolním oparem

Každopádně jsem byla moc spokojená, že jsem na Portáš dorazila za deset a tři čtvrtě hodiny, zatím mi krásně vycházel plán stihnout celou trať pod dvacet hodin. Protože přece nepůjdu zbylých 41 kilometrů stejně dlouho nebo déle než aktuálních 61 kilometrů, ha ha, takový nesmysl...

Na Portáši jsme dostali vývar, který mi hrozně moc chutnal, jenom škoda, že k němu nebylo třeba nějaké pečivo. Teda zpětně mě napadá, že jsem si asi mohla říct, že tam určitě museli mít, ale teď už je dost pozdě, žejo.

Konečně jsem si vyměnila děravou ponožku za novou. Přece si ty čisté a suché nebudu syslit až do cíle, žejo. Taky jsem si vyměnila baterky v GPSce za nové, které jsem vzápětí vyměnila za ještě novější, protože ty čerstvě nabité ukazovaly přesně jednu čárku. A připravila jsem si čelovku do venkovní kapsy, abych ji měla po ruce.

Vyráželi jsme o pět minut později, než jsem chtěla. Já nevím, kam ten čas na kontrolách vždycky zmizí...

Pátá kontrola u hotelu Portáš (62. km)

Peter na kontrole

Z Portáše to vedlo nádherným seběhem, ten se mi moc líbil. Konečně jsem měla kde využít hůlky, aspoň jednou, jinak jsem je celou dobu nesla v ruce a nadávala si, že jsem je brala.

Ve svahu jsem se pak ještě zastavovala a sundavala si bundu, konečně jsem se zahřála, u Portáše jsem hrozně vymrzla. Pak jsem Peťovi zase utekla a pak jsem se nechala dohnat, když jsem fotila bouřkové mraky a žlutou trávu, to se mi moc líbilo. To bouřkové světlo je vždycky tak krásné.

Pak jsme prošli Stolečným a za chvíli došli na samoobslužnou kontrolu č. 7. A chyběla nám šestka. Jejda, ona měla být ve Stolečném... Jako jo, bylo to jen asi kilometr zpátky, ale natolik jsem nevěřila, že bychom ji přehlédli, až jsem nás oba přesvědčila, že tam nebyla (hlavně jsem nevěděla, k čemu by tam byla dobrá), a tak jsme šli dál.

(Co se přehlížení kontrol týká, nebýt Petera, já bych minula i sedmičku, protože zrovna foukal takový vítr, že byla cedule otočená vzhůru a nápis nebyl vidět. Byl docela boj zjistit heslo.)

Tam začalo poprchávat. Optimisticky jsem pravila, že pořád ještě existuje naděje, že z toho nic nebude, ale bundy jsme si už vzali. Tedy, já jsem si vzala svoji nepromokavou goretexovou bundu a Peťo si vzal něco tenkého, promokavého a bez kapuce... no jako neměnila bych.

Atmosféra před bouřkou, v sedm večer už byla slušná tma

Přibíhá Peťo

Organizátoři se vážně hodně snažili, aby účastníci nebloudili

A pak přišla bouřka.

Z nebe začala padat voda. Hodně vody. Taky začaly létat blesky v těsném souznění s hlasitými hromy. Nebýt taková zima, hrozně bych si to užila, pořádnou bouřku už jsem nezažila docela dlouho a tady jsem byla přímo v centru dění, to se mi moc líbilo, jenže se ochladilo a déšť byl ledový a mně byla hrozná, hrozná zima.

Nakonec jsem nechala Petera napospas živlům a utekla pryč. Ono to bylo z kopce, jenže jemu se už nechtělo běžet... teda mně taky ne, protože se na mě lepilo mokré oblečení a bylo mi ještě zimněji, takže jsem poklus střídala s chůzí, ale vidina kontroly v Horné Marikové a tepla, které tam bude, mě hnalo kupředu. Navíc jsme šli zrovna po asfaltu, čehož jsem si považovala, protože už tehdy jsem tušila, jak budou vypadat cestičky dál, když se jde celou dobu po jílu.

V Horné Marikové už jsem musela vyndat čelovku, abych mohla jít po značení. Jak jsem si ji ale na Portáši připravila do venkovní kapsy, aby byla po ruce, nebyla jsem teď ochotná nasadit si na hlavu ty nacucané popruhy, a jak jsem si svítila rukou, bála jsem se, jestli nejdu špatně, že jsem určitě přehlédla nějakou odbočku...

Ale ne, kontrola se poznala snadno podle toho, že ve dveřích do restaurace stáli dva organizátoři, jeden s foťákem, a užívali si pohled na promoklé závodníky. Tak dobře, no.

Co ale bylo hrozně smutný: kvůli těm otevřeným dveřím byla na kontrole zima! (A i přesto jsem tam strávila o tolik víc času, než jsem chtěla...) Dala jsem si Kofolu, odjedla nějaké občerstvení a chystala se odejít, když najednou přišel Slavo Glesk. Překvapilo mě to, protože byl celou dobu hodně přede mnou, a tak jsem nechápala, jaktože jsem tu dřív? Slavo mi to ochotně vysvětlil - vrátil se sem z výstupu na Orgoňovu Kýčeru, protože v botech, které měl, a bez hůlek nedokázal vylézt nahoru.

Joj! Souboj s živly! To bude pecka!

Rozloučila jsem se s Peťou, který se na kontrole rozhodl skončit, a s ostatními, kteří tam ještě vysedávali, a pustila jsem se do noci.

Ještě jedna bouřková

Tady zrovna chvíli nepršelo, tak jsem chtěla vyfotit opar stoupající z lesů, ale už byla moc tma

Osmá kontrola v Horné Marikové (74. km)

Myslím, že to bylo za moji kariéru dálkových pochodů poprvé, co jsem se vysloveně těšila na stoupání nahoru, byla jsem promrzlá na kost. Ještě se teda chvíli šlo po rovině, ale pak se konečně odbočilo z asfaltky do svahu a mokré trávy a začalo se lézt na největší stoupání na trase.

Tady na moment odbočím k tréninku. Trochu ve volném čase běhám a pořád čekám, kdy se to na pochodech projeví... nějak... aspoň trochu... Že jako když se při běhu trápím s kopci, tak že by se mi mohly pak třeba líp chodit? A konečně - konečně nějaké výsledky! Totiž, v posledním týdnu se nám v Modřanech rozvodnily potoky, takže je občas byl problém přeskakovat a občas byl problém poznat, co je cesta a co potok, protože voda tekla všude. A efekt?

Vůbec mi nevadilo, že se na Orgoňovu Kýčeru brodím po rozblácené jílovité cestičce proti proudu!

Už jsem se Slavovi nedivila, že se vrátil, hůlky mi sloužily jako cepíny a jak jsem byla vděčná, že je mám! Vůbec jsem nechápala, kde se tam vzalo tolik vody a bláta, vždyť nepršelo zase tak dlouho? Jenom jsem čekala, kdy kolem začnou plavat ryby.

Ale bavilo mě to, hrozně mě to bavilo. A samozřejmě mi to nešlo, byla jsem neskutečně pomalá, ve stoupání mě předešel první chodec, na vrcholku další tři a později ještě spousta dalších, ale když ona to byla děsná psina v tom blátě.

A teda to stoupání bylo dost krátké, něco přes pět set metrů, takže mi ani nestihl dojít dech nebo síly.

Dál už to ale bylo horší. Je to samozřejmě známá pravda, že dolů to jde vždycky hůř než nahoru, ale nikdy jsem si nemyslela, že by to mohlo platit i o kopcích. Co krok, to riziko pádu. I s hůlkami. Takové to, že mám ráda seběhy a že seběhnu cokoliv, tu vážně neplatilo. Snažila jsem se chodit co nejvíc lesem nebo alespoň po okraji cestičky, protože jít středem znamenalo bruslit a jenom hůlkami trochu korigovat rychlost a směr, a mně bruslení nikdy nešlo.

Bylo to ubíjející. Teda jako zábavné, ale dlouhé a ubíjející. V jednom kuse jsem v GPSce koukala, na jakém jsem kilometru, a ony vůbec neubývaly. Vždycky jsem zklamaná zkusila popoběhnout, jestli to něco změní, a najednou to poskočilo, ale ono nešlo běžet, byla jsem už dost unavená a navíc ten terén, takže jsem zase zpomalila a ujité kilometry začaly zase stagnovat...

Strašně to trvalo, než jsem došla na kontrolu na osmdesátém pátém kilometru. Byl to jenom přístřešek v lese, z občerstvení tam byly už jen magnéziové kapsle a navlhlé kešu oříšky, ale dostala jsem hrnek čaje, než jsem se vydala dál.

Dohnala jsem tam ty tři, kteří mě předehnali na Orgoňové Kýčere, protože tam zastavili na půl hodiny. Že prý se ten jeden mermomocí chtěl převléknout do suchého. Trochu jsem mu to záviděla, ale po zralé úvaze a inventuře suchého oblečení v batohu jsem usoudila, že já to dojdu v mokrém. Ona by mi ta jedna suchá ponožka za pauzu asi nestála...

Devátá a poslední kontrola v přístřešku pod Bukovinou (86. km)

A zase dál.

Jen co jsem opustila kontrolu, zaslechla jsem kus od cesty nějaké zvuky. Ale ne, oni mě už dohánějí další závodníci... do pytle... ten výsledek bude hroznej... A pak ti závodníci zaryčeli. Úplně jako kdyby to nebyli závodníci padesát metrů daleko, ale divoké prase pár metrů ode mě.

"Huš! Tady jdu já!" zopakovala jsem svůj smířlivý krotitelský výkon z Malofatranské stovky a cítila se při tom hrozně ukřivděně, že mým nohám nenarostla křídla a kdesi cosi, jak se tak v literatuře píše. Mně jenom začalo srdce bít jako splašené... Úplně se teď směju všem těm radám, že se před prasetem má lézt na strom. Jak jako? A kdy se to má stihnout, hlavně?

Prase na mě naštěstí nevyběhlo. Nevím, co bych dělala, jediná moje reakce byly připravené hůlky, a to bych se teda chtěla vidět. Ale že ryčelo na mě, to vím jistě.

Po téhle eskapádě se mi dál nešlo úplně lehko. Ono je to tak, že na medvědy a bouřky nevěřím, ale divočáci jsou něco docela jiného, těch se bojím, protože ti občas útočí.

A jak jsem se tak zaobírala myšlenkami na útočná prasata, najednou se hned vedle cesty ozvalo praskání stromů. "Pryč! Pryč! Tady jdu já!" zareagovala jsem konečně taky jednou trochu bojovněji, že se mi ani moc netřásl hlas. Ačkoliv jsem podle všeho právě probudila další prase... ony totiž čerstvě probuzené srnky nelámou stromy, asi. A abych to měla jisté, vzápětí jsem ucítila prasečí smrad, který mám načuchaný ze zbraslavské minizoo. Ale no tak...

A nohy se furt neokřídlily. Fakt křivda, tohleto.

Pak už jsem konečně vylezla na nekonečné louky a prasata a jiná zvířena byla zcela přebitá jasnou oblohou a neuvěřitelným úplňkem. Tyjo, ten svítil!

Vážně nádhera

Úplněk nad krajem

Závodníci mi jsou v patách a další vycházejí z mlhy v protějším kopci

Pořád jsem se na té louce ohlížela, kdy už za sebou uvidím nějaké závodníky, ale kde nic, tu nic. Až úplně na konci se objevila čelovka, ale to jsem zrovna zalézala zpátky do lesa s více než kilometrovým náskokem.

Cestu pořád ztěžovalo bláto a do toho se mi začalo chtít spát. Všechno bylo mokré, ale to já taky, tak jsem si vždycky vyhlídla nějaký pařez nebo kládu a na tom jsem na půl minuty na minutu spočinula... Při jedné takové pauze mě předešla Martina Němečková se svými parťáky... Honza Suchomel mi pak v cíli říkal, že mi šli s Lukášem naproti, ale potkali Martinu, která jim řekla, že spím na stromě, a tak že se vrátili s ní. A jestli jsem se prý tolik bála medvědů?

Pak se šlo přes takové louky, kde Martina suverénně následovala svoji novou GPSku, ale ti kluci, kteří šli s ní, jí nevěřili, a tak jsem je tam dohnala. Ovšem zase mi utekli, protože ten úplněk... No to jako vážně nešlo nefotit.

Tohle je nejvtipnější fotka, protože jsem si myslela, kdovíjak nejsem od bláta... a pak... pak...

Pak už bylo k ránu a můj útlum byl naprosto maximální. Už mě skoro i přestávalo bavit to bláto. Chtělo to něco... něco...

"Kurva!"

Od bláta jsem měla celý bok a zadek, hůlky, ruce, batoh... natáhla jsem se těsně vedle hluboké louže ve stopě od traktoru, a protože nebylo nic lepšího, myla jsem se v ní. Seškrábnout ze sebe vrstvu bláta, abych netahala zbytečnou zátěž, umýt držadla hůlek, umýt si ruce... já jsem tak čistotná dívka.

Docela mě to probudilo, takže se mi dál šlo dobře. Ono už to nebylo daleko, zanedlouho jsem byla v Orlové, a to už je vlastně Považská Bystrica, a to už je vlastně cíl. Začalo svítat, mohla jsem uklidit čelovku. Pak se rozednilo ještě víc a já zjistila, že jsem od bláta mnohem víc, než jsem si myslela. Jako na zavolanou tam ale stál před domem pod okapem sud na dešťovou vodu, (která byla vážně hodně nepříjemně teplá,) a tak jsem v ní domyla, co šlo. Přece jen tak byla větší pravděpodobnost, že mě pustí do prostoru cíle.

Od mostu přes Váh sice vedly fáborky, ale po druhém chodníku, než jsem byla, takže jsem si jich nevšimla, a tak jsem šla podle úplně úchvatné letecké mapičky, kterou jsem si vytiskla ze stránek pochodu na internetu. Nevěřila jsem tomu, ale vážně se podle toho dalo orientovat!

No a pak jsem byla v cíli. Potkala jsem tam bdělého Honzu s Lukášem a taky Martinu, dostala jsem diplom a všechno bylo fajn. Dlouhou dobu jsem strávila v umývárkách, protože tam nebyly sprchy a umýt se v umyvadle nebylo ani trochu jednoduché, a nakonec jsem tam po sobě ještě vytírala podlahu papírovými ubrousky, když tam bylo před mým příchodem tak krásně čisto... pak mi Martina říkala, že ona taky vytírala papírovými ubrousky... a pak tam naběhla slečna s mopem.

Na chvíli jsem se natáhla na podlahu na karimatku, protože všechny dlouhé lavičky už byly obsazené, a pak jsem se zas vzbudila a už mě to tam moc nebavilo... pořád jsme si ale říkali, že počkáme na Olafa... pak se cíl vyprázdnil... Honzovi se přestávalo líbit, že už tráví v cíli delší dobu, než byl na trati... no a pak nám přijelo auto, a tak jsme nechali Olafa napospas osudu a vyrazili domů.

Ráno před mostem do Považské Bystrice

Mlha v sousedním údolí

Cieľ!

Spočítej spáče v cíli...

Dobré to bylo!

Moc se mi líbila trať, která vedla krásnou krajinou. Taky mi hodně sedl terén, protože tam nebyly žádné prudké výšlapy, jednou jsme vylezli na hřeben a pak už se trať jenom trošku houpala. Naprosto netuším, kde jsme tam nastoupali těch 3800 výškových metrů.

Bavilo mě to bláto. Já jako chápu, že spoustě lidem (i mně) zkazilo lepší čas, ale když něco takhle neschůdného nemá člověk k dispozici každý den. V tom by se panečku trénovalo!

Z organizačního hlediska nemám co vytknout. (Teda vytkla bych absenci sprch, ale nepředpokládám, že by si je kvůli tomu do příštího ročníku v restauraci Arcadia postavili.) Všechno klapalo, organizátoři byli milí a vstřícní, občerstvovačky bohaté i pro nás vzadu, značení trati perfektní a navíc velice oceňuji nádherné fotky ze závodu!

Celkově to hodnotím jako jednu z nejjednodušších akcí, na které jsem letos byla, ale líbila se mi velice. Díky za ni!

(fotila Majka Prokipčáková, fotka je proklikávací ke zdroji)