Síť drobných historek o BLK aka Boubínu-Libínu-Kleti, druhém ročníku. Krásná trasa, perfektní organizace, pár veselých momentů, skvělá společnost a chůze po kladině. Výborná akce!

Datum: 31. 10. - 1. 11. 2014

Oficiální vzdálenost: 103 km
Oficiální převýšení: 3460 metrů

Moje vzdálenost: 105 km
Moje stoupání/klesání: 3314/3042 metrů

Čas: 21 hodin 22 minut
Průměrná rychlost: 4,818 km/h

Celkové umístění: 54.-59. (ze 119 startujících a 96 dokončivších)
Umístění v ženách: 6.-7. (z 16 dokončivších)

Oficiální stránky ZDE, facebooková událost ZDE, výsledky ZDE, moje fotogalerie ZDE.

Reportáže:
- Petr Lukosz (1.) ZDE
- Tomáš Koutský (2.) ZDE
- Honza Dušánek (8.) ZDE
- Jakub Martinec (13.) ZDE
- Lojza Kuna (25.) ZDE
- Franta Fait (26.) ZDE
- Martina Němečková (84.) ZDE
- Aneta Krausová (89.) ZDE

Loňské BLK se mi moc líbilo, takže jsem letos s přihláškou neváhala. Loňské BLK byl navíc můj první dálkový pochod, na který jsem vyrazila sama, a od té doby tak jezdím všude, protože mě baví ten seznamovací proces s dalšími závodníky přímo na trase.

(U mě nicméně socializace začíná už cestou z Prahy, dopočítala jsem se, že jsem letos jela na start stovek už sedmi různými auty, tentokrát s Honzou Dušánkem, Michalem Valentou a jejich supportativními přítelkyněmi. A psem.)

Na startu jsme byli před osmou. V hospodě bohužel měli jenom jídla, která bych nestrávila, takže jsem si dala aspoň dvě piva a jednu malinovku, zatímco jsem smutně vzpomínala na kuskus, který jsem si s sebou udělala k večeři... a snědla ho k obědu.

Znalá charakteru trasy, která se změnila jen částečně, jsem si vzala silniční boty a nechala doma hůlky, a udělala jsem dobře.

Předstartovní povídání

Odstartovalo se v deset večer.

Začátek trasy byl hodně rychlý, a kdybych nezabloudila, mohlo to vypadat... no, asi stejně, ale tehdy jsem si myslela, že jsem hodně ztratila. Začínalo se totiž nádherným trailem kolem řeky. Byla to pěšinka úzká akorát na jednoho člověka, a kdyby se tam někdo pokoušel předbíhat, mohl by taky skončit o několik desítek metrů níž ve Vltavě. Protože to byla rovina (a protože to byla rovina od začátku), měla jsem tam pěkné místo mezi běžci, docela s rezervou před chodci.

A pak jsem zabloudila. Bylo to na čtvrtém kilometru, a než jsem se znovu našla (a to ještě kdyby na mě Andrea nezavolala...), ocitla jsem se ve vláčku chodců. Jasně, šli hodně rychle, ale ta trať byla běhací - ne protože se dalo, ale protože byla tak nádherná. Takže jsem trpěla, snažila se předbíhat (takže jsem šla dalších sto kilometrů z půlky od bláta, protože jsem se tam natáhla do rozbahněné louže) a ještě znovu trpěla. A myslím, že jsem pár chodců i přiměla popobíhat, jak jsem za nimi netrpělivě podupávala.

Došli jsme až na Dívčí Kámen, chvíli popřemýšleli, jestli máme jít na hrad, nebo přes most, vyzvedli Tomáše Vrzáčka, který se rozhodl pro hrad, a pokračovali přes most a dál.

Jarda byl na kontrole u Dívčího Kamene v dobrém rozmaru

Pokračovalo se na Kleť. Cestou byla ještě kontrola v Holubově, před níž jsme vyzvedli nešťastného zabloudivšího s papírovou mapou a dovedli ho na cestu (nojo, myslím, že tam sešlo ze správné silnice na špatnou hodně lidí), a kus za kontrolou jsme potkali Moniku Vavrochovou, kterak se vrací ke kontrole, protože ji minula. Hodně si tím zašla, a přesto dokončila za šestnáct a čtvrt hodiny jako první žena, to teda všechna čest.

Pod Kletí byla první kontrola s občerstvením, kde jsem zjistila, že letos na BLK rozhodně nezhubnu. A těch banánů a jablek!

Stoupání na Kleť bylo prudké a ještě jsme davově sešli z cesty, takže ke konci i hodně zajímavé, a začalo mě v něm bolet koleno. Vzhledem k tomu, že mě koleno bolelo naposledy loni na téhle akci a na Kleti bylo dokonce tak nesnesitelné, že jsem ho zafačovala, vydedukovala jsem, že je to lokalitou. Tentokrát bylo cítit méně, ale při svižnějším tempu pobolívalo až do cíle.

Na Kleti kontrola a pak dlouhý, dlouhý, dlouhý modrý seběh dolů.

Občerstvení pod Kletí

S Lenkou, Slavem a Peterem jsem se nejdřív jenom náhodně potkávala - zde na Rozích

Já jako obecně proti seběhům nic nemám, ale nesmějí být asfaltové a nesmí mě bolet koleno. A nesmí být monotónní a já nevyspalá a vůbec. Někdy kolem druhé ranní jsem začala hrozně usínat. Chvíli jsem zkusila pospávat při chůzi, protože kolem cesty nebyly příkopy, ale ani tak se to neosvědčilo, pak jsem do sebe zkusila nalít Shlehu a zajíst ji gelem (ono jsem měla v nohách už dvacet pět kilometrů), ale to taky nepomohlo, pak jsem doběhla skupinku, že mě rozhovor určitě probere, ale skupinka byla mlčenlivá, a nakonec jsem skupince utekla, málem přeběhla odbočku ze silnice a definitivně mě zaplavil adrenalin, když se mi postavil do cesty Křemžský potok.

To je ten, který jsme po mostě přecházeli pod Dívčím Kamenem.

Tady přes něj vedla kladina.

Zůstala jsem jenom zírat. Peter pokrčil rameny a kladinu přešel. Tak jsem taky pokrčila rameny, nastoupila na kladinu, a pak se Slavovou pomocí odcouvala zpátky na betonový blok, ze kterého vedla. Ona se houpala! Slavo to chvíli vyhodnocoval a pak se rozhodl přebrodit. Tak jsem to další chvíli taky vyhodnocovala, a když jsem slyšela přicházet další skupinku, rozhodla jsem se to zkusit ještě jednou, a i když jsem se strašně bála, na druhý břeh jsem to přešla.

(Víteco, měla jsem v kapse hodně drahý foťák, v druhé kapse hodně drahou GPSku a ve třetí kapse sice levný, ale přesto oblíbený mobil.)

Chtěla jsem tam pak fotit další rozpačité pokusy o překročení vody, ale po mně přecházela Ivana, a jak byla pravila, kdysi dělala gymnastiku a na kladině strávila hodně času, takže jsem tím docílila jenom rychle se zmenšujícího sebevědomí.

Tomáš Vrzáček na tomhle místě zkoušel přecházet po nějaké kládě, ale ta pod ním praskla a on se vykoupal. Dalších pět minut tam pak pod vodou hledal GPSku, kterou nenašel, a pak musel dál běžet hodně rychle, aby nezmrzl. Příběh měl nicméně dobrý konec, Tomáš nezmrzl a dokonce kvůli tomu ani nevzdal a GPSka se v potoce o dva dny později taky našla, a co víc, dokonce stále fungovala.

On ten přechod po kladině byl i docela dlouhý

Ivana velmi suverénně

Na oficiálně třicátém osmém, leč podle mé GPSky třicátém druhém kilometru bylo občerstvení. Došla jsem tam se Slavem, kterého jsem přesvědčila, ať s přezouváním bot a ponožek počká až na kontrolu, a vzápětí přišel i Peter s Lenkou. Chvíli jsem zvažovala, že bych šla s nimi, ale protože jsem realista, bylo mi jasné, jak by to dopadlo - zbytečně bych s nimi vysedávala na kontrole a oni by mi pak utekli, protože jsou rychlejší. To teda tůdle.

A jít už jsem stejně musela, protože čím déle jsem tam vysedávala, tím horší záchvaty tubery se mě zmocňovaly. Tedaaa... víme jak. Jsem zdravá jak řípa, jsem naprosto neinfekční (ověřeno na malých dětech, které chodím hlídat... které už čtrnáct dní marodí... éé...), ale poslední měsíc a kus kašlu jak tuberák v posledním tažení. Skoro mě to už pustilo (nejhorší to bylo na Pradědovce, i když první půlka Dne cesty zdatně konkurovala), ale najednou...

Každopádně jsem teda vyrazila z občerstvovačky dál, protože jsem doufala, že se třeba zase přestanu dusit, a Peter mě vyprovodil slovy "za tou nepůjdeme po světle, ale po sluchu". A měl pravdu.

Další hodinu jsem se dusila. Kašlala jsem tak, že mi to hrozně škubalo kyčlí (ta mě bolí od léta, kdy jsem nosila balerínky), a tak trochu jsem čekala, kdy se z toho pozvracím. Ale jsem holka šikovná a nepozvracela jsem se, ba co víc, kašel postupně přestával (ačkoliv se mě ještě cestou několik lidí ptalo, jestli už jako umírám, nebo co) - a pak přestal úplně a najednou bylo dobře.

Takže v pohodě.

Hodování u kláštera v Kuklově

Někde cestou, nevím kde to bylo, jsem se taky sešla s Milanem Ševcem. To bylo příjemné, protože to je zaprvé sympaťák a zadruhé měl pochopení pro moji mizernou paměť na lidi, takže mi hned v úvodu řekl, kdo je a odkud se známe. Tohle byl jeho třetí pokus ujít stovku a viděli jsme se na obou letošních Dnech cesty, kde mu to nevyšlo. Pro BLK si stanovil cíl ujít pochod do dvaceti čtyř hodin a s trochou štěstí mě i předběhnout. (Zdá se, že vracečky z kontrol na Dni cesty, kde mě potkával, jak vysmátá běžím dolů, zatímco on se teprve škrábal nahoru, zanechaly určité následky.)

Nějakou dobu jsme šli spolu a docela jsem věřila, že zvládne všechny své vytyčené cíle, protože jsem mu stěží stačila. Navíc sbíhal i ty úplně kratičké kopce na silnicích, u kterých já se tvářím, že neexistují! A nejspíš by běhal i po rovině, kdybych hlasitě neprotestovala. Bohužel před Frantolami odpadl a hodně zpomalil, takže nakonec do cíle sice došel (velká gratulace!), ale za 24 hodin a 12 minut. To asi muselo zamrzet. No a navíc já už tam tři hodiny byla. Holt si to budeme muset rozdat někde jinde, ale já mu fandím! (Protože kdybych fandila sobě, musela bych pro to asi i něco udělat.) Pak si s námi dal v cíli panáka, než si ho manželka odvezla domů, a to je velké plus.

Svítání. Tentokrát jsem si zakázala fotit ve větším množství, takže nic lepšího z rána nemám.

Ve Lhenicích měla být podle itineráře kontrola číslo sedm. Sešlo se nás tam u rozcestníku víc, kdo jsme ji hledali, ale nakonec jsme usoudili, že bude až ve Frantolech, protože jsme ještě nebyli ani na kontrole číslo šest. A měli jsme pravdu. To protože jsme šikovní. Ačkoliv samozřejmě to hledání kontroly ve Frantolech...

Já jsem totiž byla sice pořád někde okolo Slava a Petera, ale nešla jsem s nimi. Což mě samozřejmě hrozně žralo, protože taková hvězdná společnost, a přemýšlela jsem, jak se vlísnout, aby si mě nechali a neutekli mi v nejbližším stoupání.

První pokus byl vysloveně chabý. Kluci se kolem mě v noci přehnali - samozřejmě v kopci - a já v nejhlubším zoufalství a bez lepšího nápadu na Slava zavolala, že má rozepnutý batoh. Takže kluci zastavili, Slavo sundal ze zad batoh, zapnul kapsu, já je mezitím došla a do nejbližšího dalšího kopce jsem šla s nimi. A tam mi zase utekli.

Takže jsem zosnovala pokus číslo dva, který už zafungoval - myslím, že se kluci prostě jenom báli, co bych zkusila příště.

Totiž, kontrola číslo sedm byla na rozcestníku kus za křižovatkou, na které jsme odbočovali do kopce do vesnice. Protože jsem kluky potřebovala před stoupáním trochu unavit, abych jim stačila, popoběhla jsem na křižovatku kupředu a začala jsem se tam na opačné straně silnice svlékat do trička. No a kluci samozřejmě koukali na mě a ne po rozcestnících, že jako jak moc mám v plánu se svlékat?, a vydali se do kopce - a až po sto metrech jim to seplo, a že jestli je dole kontrola?, na mě volali. Tak jsem se rozhlédla, souhlasně přitakala, a než kluci seběhli zpátky, byla jsem přichystaná na další cestu - a odpočatá.

Ho ho ho. (Ďábelský smích.)

Kontrola Frantoly

Úsek kolem Prachatic byl mimořádně nezábavný, hlavně když jsem viděla to veliké město a věděla, že ho na kontrolu musíme obejít. Tam se prý hodně bloudilo, ale kluci vedli dobře, takže jsme to měli bez problémů. Ve Vile Heleně byla kontrola a jako občerstvení polévka a bylo to poprvé, co jsem si sedla. Slavo polévku nechtěl, tak jsem si ji hned zamluvila (velké oči), a pak mě hrozně překvapilo, jak velké porce se tu rozdávají. Nakonec jsem snědla stěží svoji, pak do sebe natlačila ještě půlku Slavovy - a tu druhou půlku snědl vysoký chodec v zelené jako přídavek k polévce svojí a Peterově. (Pravda, zatvářil se trochu podezřívavě, když se mě tam zmocnil další záchvat kašle, ale jak jsem psala - jsem neinfekční!)

Nějakou dobu jsme tam seděli, ale přece jen jsou kluci zodpovědní, takže jsme se vykopali dál, ačkoliv vyhlídky nebyly růžové: z kontroly se rovnou šplhalo na Libín.

Tou dobou už jsem ale věřila, že mi kluci neutečou (místo toho jsme utekli Lence Váchové, asi jsem byla dostatečná náhrada), a tak jsem z toho nebyla zase až tak nervózní. A nakonec dobré, stoupání mělo příjemný charakter, že mi tepovka ani nešla moc nahoru, takže jsem spíš vedla, než ztrácela.

Výhled na Prachatice

Gesto "podzime, vítej" (ve skutečnosti prý '"já čekám, že mi padneš do náruče, a ty mě zatím fotíš")

Příchod na kontrolu s občerstvením ve Vile Helena

Hody
(fotil Peter Cisár)

A z Libína zase seběh.

Tam mi utkvěla krásná louka před Libínským sedlem a taky ten krásný trail, který měl úchvatně rozbahněný prostředek.

No a pak se došlo ke kontrole číslo deset v Albrechtovicích. Ta visela na stromě před vraty na pozemek, kde chlapi řezali na cirkulárce dříví, a tak si Peter odškrtl kontrolu a šel za nimi, jestli tam není občerstvovačka, že by si dal panáka. Chlapi řekli, že občerstvovačka tam není, ale že mají ferneta. Peter kontroval, že on má rum, ale že nebude pít sám, a tak nakonec chlap ze zahrady skončil s rumem a Peter, Slavo a Láďa s fernetem. (Já se schovala za foťák.) Rovnou jsme tam chlapům vysvětlili, co tam děláme a proč jim visí před domem žlutá cedule... jojo, družit se je třeba.

Výstup na Libín

Seběh do Libínského sedla

Krásný měkký technický terén

Společná fotka se Slavem a Láďou, nejstarším účastníkem
(fotil Peter Cisár)

Družit se je třeba

Teď by asi stálo za to zmínit se blíže o itineráři, který jsme od organizátorů dostali. Předem musím předestřít, že poctivěji zpracované materiály jsem ještě na žádné akci nedostala: měli jsme itinerář s rozepsanými turistickými značkami a kilometry, měli jsme barevnou mapu, měli jsme výseky map z měst, kde byly umístěné kontroly, a měli jsme kontrolní lístek na lepíky, které dohromady dávaly povzbuzující heslo.

Rozepsat se chci pouze o itineráři. Když jsme dorazili na kontrolu ve Vile Helena, měli jsme teoreticky průměrnou rychlost 6,2 km/h. To jsme borci, že? Když vůbec neběháme, maximálně občas popoběhneme z kopce.

Samozřejmě mi už tehdy elán trochu ubírala moje GPSka, podle níž jsme měli najito něco kolem osmapadesáti kilometrů, zatímco podle itineráře jsme byli na šestašedesátém kilometru. Ale jak to do té doby odsýpalo!

Jenže trasa doopravdy měla avizovaných sto tři kilometrů, což znamenalo, že se někde muselo nakroutit těch osm kilometrů navíc, co nebyly v itineráři. A to se dělo právě tam, kde jsme byli. Takže jsme si šlapali a šlapali a papírově zůstávali na místě. Peter nám původně spočítal, že budeme v cíli do devatenácti hodin, a propočty náhle taky začaly haprovat... nojo, ale zase jak bylo veselo! 

Vypuštěné rybníky jsou fotograficky velmi vděčné, toto je Křišťanovský rybník

A pak už tu byla zřícenina hradu Hus. Posledně jsem tam byla v noci, tak jsem úplně nedocenila, jak úchvatně exponovaná je. Když jsem tam teď ve dne popobíhala po uzoučkých pěšinkách, protože byly z kopce, občas mi bylo lehce nevolno, když jsem těsně vedle nohy viděla sráz dlouhý desítky metrů a končící Blanicí (což by pro případ pádu byla velmi nedostatečně hluboká řeka).

Ale hrádek byl krásný, rozvíjeli jsme tam teorie, kde asi byla jaká místnost, ale jak teď koukám na Wikipedii, tak jsme netrefili ani fakt, že to byl hrádek postavený pro královnu. A přitom to bylo úplně jasné, takových schovávacích místností pro milence!

Láďa v ložnici hradní paní

Rozcestník stál v předsálí

Ve Volarech byla další občerstvovačka, už bylo načase, docházela mi voda. (Poprvé. Spotřeba tři litry na sto kilometrů, kdo z vás to má?) Ta byla fajn, umístěná v požární zbrojnici. A toho jídla tam! A pití! Dokonce jsem si tam s chlapy dala i maličkého panáčka. K tomu několik krajíců chleba, spoustu vybublinkované kofoly a ještě mnohem větší spoustu banánů a jablek. Hrozně si vždycky užívám na pochodech ten pocit, jak do mě jídlo padá a já o něm v těle vůbec nevím - jako kdybych ho házela do černé díry, kde se beze zbytku rozloží. A kalorie pak znát samozřejmě jsou.

Na cestu jsem tam ještě vyžebrala od Ládi tatranku a od organizátorů delisu, protože původně nabízená fidorka měla hrozně nepraktický formát.

Seděli jsme tam dlouho, tři čtvrtě hodiny, ale odpočinula jsem si dobře, že mi to ani nebylo líto. Ono to před závěrečným stoupáním na ukrutný Bobík vážně chtělo... převýšení pět set metrů na sedmi kilometrech nijak zvlášť brutálně nezní, ale příjemné to nebylo.

Tohle vám byl tak krásný modřín...

S tímhle vysokým zeleným jsem se taky potkávala od začátku do konce

Volary, v hasičárně

No a stoupání na Bobík, co k tomu napsat. Držela jsem se Petera udatně, utekl mi až skoro nahoře. A na vracečce jsem potkala Sváťu s jejími nováčky, a to jsem byla přesvědčená, že už budou za horami, akorát odcházeli z kontroly ve Volarech, když my jsme přicházeli.

Petera jsem na vracečce taky potkala, a že prý jestli vím, co ode mě chce? Bylo mi to jasné, musím ho pak z kopce doběhnout - slíbila jsem mu to hodně suverénně, protože co je pro mě seběh, žejo.

Nahoře jsem se kvůli tomu ani nezdržovala a hned jsem valila dolů, dalších pět lidí jsem na vrcholu nechala bez povšimnutí.

A běžela jsem.

A běžela jsem.

Pořád jsem běžela.

...já si fakt myslela, že Peter dolů půjde! Safra! To určitě bude až se Sváťou, a ta měla hodně velký náskok.

Dohnala jsem je po dvaceti minutách. Moc mi to stahování nechutnalo, protože to byl běh po asfaltu, ale měla jsem radost, že jdu zase se svými. Navíc jsme se pak s Peterem zase oddělili a na Boubín šli separátně. Což byl hvězdný okamžik mého pochodu, protože i na Boubín z Bobíku se šlo pár set metrů do kopce, ale mně to šlo úplně samo! Peter naopak začal usínat, takže jsem šla o krok napřed a táhla a bylo to hrozně fajn, více takových chvil.

Na Boubíně nás došla Sváťa a rozhodla se, že konec dojde s námi, protože její nováčci už byli moc pomalí - a když jsem pak viděla puchýře, které měla na nohou, vůbec se jí nedivím, že na sobě nechtěla mít boty déle, než bylo nezbytně nutné.

Poslední půlkilometr na Bobík

Bobík (1264 m. n. m.) zdolán!

Dotahuju

Boubín, poslední kontrola na trase

No a to taky bylo zajímavé. Z Boubína jsme šli už zase na čelovky, bylo půl šesté večer, a ten začátek ještě moc běhací nebyl ani pro mě, protože tam byly umělé schody, ale když se pak slezlo na rozbočku modré a žlutočervené, bylo to mnohem lepší. Chvíli se ještě šlo po široké cestě, trochu jsme to rozběhli, pak jsem neminula (!!) odbočku na úzkou pěšinku do lesa -
("Já jsem tak dobrá! Pochvalte mě!" - a oni mě fakt pochválili! To se člověku nestane zas až tak často!)
- a pak tam byl ten nejlepší terén, a mít to za domem, jezdila bych na Boubín lanovkou (bych si ji tam postavila!) a celé dny bych nedělala nic jiného, než že bych sbíhala tenhle svah. Já si to tak užila! Tam to šlo opravdu pustit a nechat pracovat gravitaci a uvolněně padat o miliardu výškových metrů níž. Ach ach.

Akorát mě samozřejmě mrzelo, že jsem tam utekla Peterovi, Svátě a Slavovi, ale nemohla jsem jinak, to byla ta nejužívačnější část celé stovky. Ještě jsem předběhla tři další lidi... No a přece na ně dole nebudu čekat. Takže jsem vyrazila dál... a s údivem zjistila, že nedokážu nasadit tempo, kterým jsme celou dobu šli, když vedle sebe nemám stejně rychle jdoucí skupinku.

Takže netrvalo dlouho a všichni mě zase dohnali, dva z předběhlých se k nám připojili a třetí zmizel vepředu, a v šesti jsme pokračovali dál.

Ten konec už byl hodně nezáživný. Louky, asfaltky, dlouhý průchod městem... no a pak cíl za 21 hodin a 22 minut na sdíleném 54. až 59. místě.

Cílové pivo, cílový spacák, cílové zaterasení chodby do tělocvičny (to kvůli tomu koberci), cílové
povídání, cílové tleskání dalším dorazivším, cílové pojídání křupek z velkého kýble... Nechybělo nic.
Možná trochu teplá voda ve sprše, ale já jsem to zvládla v ledové a dokonce jsem i poté dokázala
s nadhledem poslouchat teorie Honzy Dušánka o přínosnosti ranní studené sprchy a běhu nalačno :)
(fotil Petr Luberda)

Já vám děkuji.

Každému za něco: Jardovi a zbytku týmu za bezchybnou organizaci, Honzovi za odvoz, Peterovi, Slavovi, Svátě, Milanovi a Láďovi za doprovod na trase, Sargo za tradičně úchvatné a literárně hodnotné povzbuzující esemesky, Martinovi za trpělivost při telefonních hovorech po čtyřiceti hodinách bdění, tamtěm připitým pánům za upozornění, že všichni ostatní jako my šli támhletudy, a všem ostatním za cokoliv, co učinilo BLK tak skvělou akcí.

Jů jů jů, to se mi to líbilo!

Itinerář

(Fotky jsem až na výjimky fotila já. U výjimek je to napsané.)