Pražská stovka, poslední pochod v tomhle roce, mi dala pěkně zabrat. Prosincových sto třicet kilometrů blátem v promáčených botách - do cíle jsem dorazila šťastná, že už to mám za sebou a že jsem to zvládla, ačkoliv mi to trvalo déle než v nejpesimističtějších představách. Jenže skoro polovina lidí to vzdala a já to hodnotím jako svůj nejtěžší dosavadní dokončený pochod. A jeden z nejkrásnějších a nejzábavnějších, ale to mi stejně nikdo nebude věřit.

Datum: 5. - 7. 12. 2014

Vzdálenost: 130 Okm
Převýšení: 4400 m

Čas: 40:38
Průměrná rychlost: 3,2 km/h

Celkové umístění: 178. (ze 341 startujících a 183 dokončivších)
Umístění v ženách: 16. (z 18 dokončivších)
Umístění v EKUT: 44. (ze 77 startujících a 45 dokončivších)
Umístění v EKUTových ženách: 6. (z 6 dokončivších)

Oficiální stránky ZDE, facebooková stránka ZDE, mapa závodu ZDE, výsledky Pražské stovky ZDE, výsledky EKUTu ZDE.  Moje fotogalerie ZDE.

Reportáže:
Tomáš Bystřický (1. místo) ZDE
Martin Kais (3. místo) ZDE
Štěpán Skripnik (5. místo) ZDE
Petr Lukosz (8. místo) ZDE
Aleš Zavoral (9. místo) ZDE
Libor Eremka (16. místo) ZDE
Lukáš Masák (20. místo) ZDE
Jakub Hendrych (34. místo) ZDE
Patrice Perrin (60. místo) ZDE
Štěpán Boháček (63. místo) ZDE
David Rožek (77. místo) ZDE
Pavel Škabraha (82. místo) ZDE
Roman Dědic (93. místo) ZDE
Jiří Zelenka (97. místo) ZDE
Volker Rossberg (115. místo) ZDE
Jiří Římánek (122. místo) ZDE
Petr Kostka (125. místo) ZDE
Lukáš Podolák (133. místo) ZDE
Miro Uličný (134. místo) ZDE
Jiří Piechowicz (134. místo) ZDE
Pavlík Libor (141. místo) ZDE
Michael Novák (141. místo) ZDE
Martina Němečková (160. místo) ZDE
Jana Jindrová (183. místo, přes 76 hodin na trati) ZDE a ZDE
David Smrčka (DNF po 120 km) ZDE
Patrik Hrotek (DNF po 110 km) ZDE
Jan Hanousek (DNF po 91 km) ZDE
Pavel Kotúček (DNF po 80 km) ZDE
Pavel Fenyk (DNF po 80 km) ZDE
Honza Dušánek (DNF po 46 km) ZDE
Michal Marek (denní trasa) ZDE
Petra Mücková (občerstvovačka v Měříně) ZDE

Vypozorovala jsem, že se na pochodech socializuju velice sofistikovaně. Nejdřív jsem šla se samými Čechy. Ti mi ale brzy došli - buď předčasně skončili, nebo zmizeli vepředu. Tak jsem se začala připojovat k cizincům a půl dne a půl noci jsem si povídala anglicky, jenže pak mi došli i cizinci. Mě to ovšem nezastavilo a družit jsem se začala s náhodnými lidmi, kteří s pochodem neměli vůbec nic společného. Což teda překvapilo i mě, ale proč ne, čtyřicet hodin je spousta času, žejo.

Před startem to bylo hektické. Což o registraci, to jsem zvládla nedlouho po otevření, protože bydlím pět minut daleko. Jenže pak mě Peter vytáhl na pivo, a když konečně dorazil Martin po registraci na předstartovní zapečené těstoviny, byla jsem už v dobrém rozmaru. Sbaleno jsem naštěstí měla předem, takže mi cestou nic nechybělo, a na vlak jsme s Martinem dorazili s dobrou pětiminutovou rezervou. Takže dobrý!

Ve vlaku jsem potkala spoustu známých tváří, což mi přišlo trochu zvláštní, protože při studování startovní listiny jsem narážela na samá cizí jména. Ale cesta utekla rychle a vesele. Možná jsem se doma trošku bála, jestli se placatka vodky ve vlaku vážně vypije, když ji vezmu, jak se po mně v hospodě chtělo, ale nebyl s tím problém. Ehm.

Ve Staré Huti jsme pak vystupovali z vlaku a najednou jsem zjistila, že už závodíme. Netušila jsem, že Olafovo "start bude po příjezdu vlaku" bude tak doslovné.

Snažila jsem se nejdřív držet Sváti, ale vůbec to nešlo, byla moc rychlá, navíc ještě pořád jsem měla po Loučení (170 km, 7300m+) nohy jak z vaty. To mě překvapilo hodně nepříjemně, protože jsem se celé ty dva týdny mezi oběma akcemi snažila dát do pořádku vymklý kotník a vůbec mi nepřišlo na mysl, že by mohl být problém i jinde. Nicméně na kotník jsem došlápla na úvodní silnici špatně hned dvakrát, takže jsem se alespoň rozptýlila.

Nakonec jsem tedy na běh rezignovala a zpomalila do chůze, to bylo asi na druhém kilometru. A překvapilo mě, že až po nějaké době mě začali předcházet lidi, o kterých jsem si myslela, že budou už dávno za horami. To všichni pojali nějak moc na pohodu, ne?

Když mě předcházel Honza Suchomel s Jirkou Helleším, tak mi vysvětlili, že se zdrželi na startu, protože tam byly Peťa se Zuzkou převlečené za čerta a anděla a rozlévaly slivovici. Tak to pak jo... Ale jaktože jsem je tam neviděla?

Nicméně jsem o nic nepřišla. V půl jedné jsem si odškrtla první kontrolu a o tři čtvrtě hodiny později byla kontrola tajná, kde byly Peťa se Zuzkou a rozlévaly slivovici. (Já vím, že to nezní moc sportovně, ale byla to slivovice, kterou Zuzka vyhrála na Hostýnské osmě!)

Takové davy modřanské nádraží nepamatuje

Ve vlaku byly samé známé tváře

První tajná kontrola

Na osmnáctém kilometru byla první kontrola v hospodě. Dala jsem si čaj a vyškrábla jsem si do misky zbytky pudingu, co tam měli v hrnci vedle různého sypání. A pak slyším, jak organizátor stojící na židli volá, že je změna trasy, že dál nemáme jít podle itineráře, ale pokračovat po silnici až k autu, které nás nasměruje. Opakoval to pořád dokola, protože tam přicházeli noví lidé, divím se, že ještě nechraptěl. V nějaké drobné pauze akorát dodal, že lesáci těsně před startem strhali značení, to mi bylo fakt líto, protože mi bylo úplně jasné, jak moc by mě mrzelo, kdyby někdo zničil něco, s čím bych si dala takovou práci... no a ještě o tom důvodu samozřejmě vědělo málo lidí, takže jsem se pak setkávala s tím, že byli lidi naštvaní na organizátory.

Vyrazili jsme dál, těch prvních dvacet kilometrů jsem se hodně míjela s Johnym (Pradědovka), modřejším Pavlem (Den cesty) a Honzou Pačesem (Loučení), takže mi ani ta silnice tolik nevadila, zabavila jsem se.

Na trasu jsme se pak napojili z modré za Křepenicemi, a ačkoliv jsme vynechali dvě kontroly a kus cesty, která v mapě vypadala zajímavě, mnoho hezkého nás ještě čekalo.

Protože Olaf sliboval skály a úseky jištěné řetězy. Na to jsem se těšila velice, žejo, skály a řetězy, více takových a natrénuju a přihlásím se na Trofeo Kima a úplně to vyhraju, kam se bude hrabat Kilian, to je úplně jasný. Sice jsem si doma tuhle část cesty googlila a podle fotek to trochu vypadalo, že je to přijišťované pro matky s kočárky, ale to určitě jenom proto, že na těžších úsecích se fotograf bál fotit. Logický.

No a nakonec to teda asi bylo vážně pro ty matky s kočárky, nebo aspoň za sucha by bylo, my to měli příjemně zpestřené přírodními hliněnými schody, které byly rozmoklé a klouzaly.

Tam jsem šla už jenom s Honzou Pačesem, který šel s Ekim, a to jsem hodně zírala, jak si pes na skalách poradil. Dogtrekkerů bylo na Pražské stovce hodně, v téhle fázi jsem pravidelně vídala čtyři psy a fascinovalo mě, jak úchvatně jsou disciplinovaní a šikovní a jak se vůbec nenechají ničím rozptylovat.

Šli jsme tam po naučné stezce a na ceduli číslo šest měla být kontrola. Chvíli jsme se tam kvůli tomu zdrželi, když jsme ji hledali (teda, oni se zdrželi a já šla napřed, ale protože jsem byla do kopců pomalá, tak mě záhy dohnali, takže hodlám tvrdit, že jsem se tam zdržela s nimi, aby bylo vidět, jak hrozně zodpovědně beru to hledání kontrol po fiasku s kontrolou na Boreči na Loučení), ale nebyla tam. To mám teda volné políčko hodně brzo.

No ale nakonec byla jenom o dvě cedule dál.

Kontrola na ceduli č. 8

Skalní vracečka od kontroly a fronty lidí a psů na průchod

Cestou na Bartůňkovu vyhlídku začalo pršet. Nebo možná spíš jenom důsledně mrholit. Tak jako... seriózně. Při startu bylo vcelku teplo, že jsem vyrazila na lehko jenom ve flísové košili přes tričko a ještě mi bylo vedro (co budu dělat s tou náhradní mikinou a bundou v batohu? a proč jsem si vlastně oblékla ty teplejší elasťáky?!), ale teď už jsem ji musela vyměnit za bundu, abych neskončila úplně promočená.

Taky foťák putoval do igelitového pytlíku, takže následné focení bylo zkouškou trpělivosti.

Kontroly byly často na různých vyhlídkách, ze kterých se kus vracelo po stejné trase. No a já si celou dobu, už několik hodin, říkala, že jako jestli je šance, že ještě někdy doženu Sváťu? A naopak že jsem zvědavá, kdy mě dožene Peter a taky Vlaďa se Zdeňkem. No a tak si tak bádám, zrovna se vracím hodně dlouhou vracečkou z kontroly, a najednou jde proti mně vysmátá Sváťa. Cožee? Jaktože je jako za mnou? Já se ji snažila dohnat! No teda... ts ts...

(Za svůj velký úspěch považuju, že jsem na letošní Pražské stovce ani jednou nezabloudila. Zdá se, že naprostá většina lidí takové štěstí neměla.)

Pak se šlo moc krásnou cestou v údolí, myslím, že tím se nám Olaf snažil vykompenzovat, že letos nezařadil údolí Nazaret. Takže popadané stromy, přeskakování potoka, bláto, špatný terén, naprosto jsem si to užívala - a nejvíc se mi líbilo, že se celá ta taškařice zakončovala stromem přes řeku. Jako byl široký a na přechod hodně jednoduchý, ale bavilo mě to.

Tajná kontrola s úchvatným občerstvením. Taky jsem
cestou míjela sem tam někoho... a tady najednou dav.

Ve srovnání s BLK to nestálo za zmínku, ale stejně pobavilo

Někdo popisoval, jak fotil přecházející lidi a oni vždycky začali
předvádět podivné akrobatické kreace... a on vůbec nechápal
proč... než mu došlo, že by mohl dopředu upozornit na blesk.

Pokračovalo se nádhernou hliněnou cestičkou kolem vody, jen jen se rozběhnout, a asi tam jsem si nejpalčivěji uvědomovala, jak jsem na tom špatně. Kotník tou dobou byl zase docela v pořádku, ale svaly pořád z rosolu, na běh ani pomyšlení, už tou dobou jsem byla zralá si někam sednout a odpočívat. Jenže... do cíle zbývalo sto kilometrů.

Dojdu to? Nedojdu to?

Po nějaké době jsem dohnala Katku Šumberovou, kterou už jsem neviděla věky. Škrábaly jsme se společně na kontrolu na Psaných skalách, ten závěrečný výstup tam byl obzvlášť kvalitní, ještě když jsme se smekali dolů vstříc lidem, kteří šli teprve nahoru, a na blátě to klouzalo. Nahoře u kontroly jsem zjistila, že mám úplně rozervaný obal na itinerář a kontrolní lístek a všechno mi to vesele mokne a fixy se pomalu rozpíjejí... (Proč vlastně na kontrolách nebývají lihovky?) Katka mě zachránila, měla s sebou jeden obal náhradní - jinak vážně nevím, co bych z těch papírů dokázala donést do cíle.

Pak už začínalo svítat a pak mi zazvonil mobil: "Dobré ráno, začíná nám krásný den, nad Živohoští už vychází slunce... někde vysoko určitě..." Tou dobou lehce mrholilo, byla zima, boty už jsem měla dávno promočené, pořád jsem bádala, jestli mám šanci dojít dál než na nejbližší živou kontrolu... takže dobrý, Martin mě tím dobře rozchechtal.

Do Živohoště jsem docházela sama. Vlastně jsem tou dobou vůbec nevěděla, jak si vedu, netušila jsem, jak moc jdu na konci, a vybavuju si z téhle fáze pocit fascinace, že ačkoliv je to pro mě zatím jedna velká krize a táhnu se neskutečně pomalu, většina mých známých musí mít asi taky krizi, protože jsou za mnou.

No každopádně dojdu na kontrolu a kromě Katky, která dorazila asi pět minut přede mnou, tam vidím Honzu Dušánka. Co ten tam... Co? Jak? Proč? Došla jsem si pro gulášovku a čaj a teprve potom jsem zasedla ke stolu a začala zjišťovat, která bije. Tak prý tu končí, čeká na odvoz. A na to hned Katka - jé, nemáte ještě jedno místo? Tak jako moment. Já si myslela, že JÁ mám krizi! Nechte toho, vy všichni! Jak si tu pak má člověk postěžovat, když na tom očividně není ani zdaleka nejhůř? To je nefér! Jste zlí! A nepřejícní. A vůbec.

Každopádně jsem nebyla upozaděna. Sotva jsem ponořila lžíci do polévky, hned na mě Honza, ať to nejím, že mi to pak nepoběží, ať už jdu, ať nevysedávám, tak běž, ne? - ...a neměla bych si třeba dát ještě před cestou studenou sprchu, nebo tak něco?

Seděla jsem tam s nimi hodně dlouho, potřebovala jsem se vzpamatovat a dostat z krize, nebyla jsem daleka toho, abych si taky řekla o odvoz do Prahy. Ale zase jako čtyřicátý šestý kilometr... Každopádně Honzova přítomnost byla hodně nabíjející, nakonec jsem vyrážela s obnoveným elánem... a palačinkou jako bonusem. (Snědla jsem ji o hodinu a půl později a energii jsem z ní měla ještě hodně dlouho, to jsem netušila, že to bude taková pecka. Díky!)

Vyrážela jsem nedlouho poté, co do hospody dorazili Sváťa a Ondra, Vlaďa a Zdeněk... naprosto jsem nepochybovala, že teď už mě doženou hravě.

Svítání u řeky

Na selfies budu muset ještě asi trochu zapracovat

Kontrola na čtyřicátém šestém kilometru

Cesta vedla lesem a pozvolna stoupala, až jsem se dostala k vyhlídkám obsypaným kontrolami. Sice bylo pořád hnusně a silně mrholilo, ale něco vidět bylo.

Tou dobou ale - uá! Totiž: Koukla jsem se u jedné kontroly na telefon, že jako kolik je hodin, a koukám, že tam mám nepřijatý hovor z neznámého čísla. Celý týden jsem čekala důležitý telefon ("do konce týdne vám určitě zavoláme! pravděpodobně ještě mnohem dřív!"), takže ve mně hrklo, že jsem to přeslechla a co teď. Zavolat zpátky? Ale sobota dopoledne, to ze mě budou mít radost... A navíc to taky může být kdokoliv jiný, kdo se mi bude snažit chtít prodat kabelovku nebo rychlý internet... hm... Tak jsem napsala Sargo, ať mi to telefonní číslo projede googlem, abych si byla jistá, že je to ten, kdo si myslím - jenže google mlčel. To bylo divný. Ale co, tak zavolám zpátky... a nic, číslo bylo nedostupné, zavolejte prosím později. Inu, víc jsem toho udělat nemohla. ... A po hodině mi došlo, že jsem při příchodu na čipovou kontrolu potkala odcházejícího modřejšího Pavla a že si dáme vědět, jak na tom jsme, prozvoň mě, prosím, ať si uložím tvoje číslo. Ehm. Uá!

No nic. Takžee... jo, vyhlídky. Moc pěkné.

Pak jsem došla k lanovému parku (s cedulí 'občerstvení Na stovce', to utkvělo - ale měli zavřeno) a tam mě Olaf hodně zklamal, že nějaká šipka neukazovala po stromě vzhůru a po provazech, kladinách a lávkách dál. Aspoň na té dětské verzi!

Na následném stoupání jsem hodně zpomalila, vůbec mi to nešlo, jiní pochodníci mě tam předcházeli jeden za druhým. Z poslední čipovky na další občerstvení to celkově mělo být jen čtrnáct kilometrů, ale trvalo mi to čtyři hodiny, a to to byl zrovna hodně jednoduchý terén.

Výhled Na Vrchovnici

Výhled z Marjánky (asi) na živohošťský most

Průchod lanovým parkem

Nakonec jsem si tam u vody sedla na pohodlný placatý kámen a jala se přemítat, jestli to teda zabalím na tom šedesátém kilometru, když mi to tak nejde a když už to i začíná dost bolet, nebo jako co bude, a jestli se vůbec na tu kontrolu někdy doplazím, což asi těžko, když nejdu, ale sedím...

...a tehdy mě došel Can [džan].

Šli jsme spolu dalších osm hodin a v té době jsem přestala mít všechny krize, protože jsem se prostě celou dobu jenom divila, a na to, že jdu nějaký pochod, jsem úplně zapomněla.

Totiž, Can chtěl v létě na CCC (jedna s kratších tratí v rámci UTMB) a Pražská stovka je poslední závod, na kterém se tam lze pro rok 2015 kvalifikovat. No a proč si pro tyhle lehké české body nezajet... To jsem akorát pokývala hlavou, že jasně, lehké body na UTMB, rozhodně, a myslela si svoje. A zeptala se, co už má Can za sebou. Moc toho nebylo, vlastně jen dvě akce. Tohle je třetí a v únoru je přihlášený na čtvrtou. Hm, hm... Takže dva závody, lehké body na Pražské stovce a v létě na CCC. Hmm...

A pak začal Can povídat o těch svých ultra.

Když spustil o závodě v Cappadocii (web, FB, 24.-25.10.2015), nadchnul mě, tam asi příští rok nutně potřebuju. Protože já v Cappadocii byla a považuju to za jednu z nejúžasnějších krajin, jaká na světě existuje, a jestli se tam běhá ultra, tak jsem ochotná obětovat všechny své oblíbené říjnové akce (ach jo! zrovna říjen!), jen abych se tam dostala. Protože Cappadocia...

To druhé ultra, co má Can za sebou, je Everest Trail Race (web, FB, 8.-20.11.2015) v Nepálu. Během šesti etap v nadmořské výšce kolem čtyř tisíc uběhnete sto šedesát kilometrů s převýšením třicet kilometrů, v noci samozřejmě spíte ve stanech, je tam zima, protože je konec listopadu... aha. Najednou ty lehké body z Pražské stovky začaly dávat smysl.

No a to ultra, kam se chystá v únoru, je krásná pouštní záležitost Trans Arabia (web 1, web 2, FB, 22.-28.2.2015) v Jordánsku. Nezkoumala jsem ještě stránky, ale co jsem pochopila, tak to dělá stejný tým jako Marathon des Sables a 4 desert challenge. Takže to taky asi úplně nebude kroužení v blátě kolem Prahy...

Co mě ale zaujalo úplně nejvíc ze všeho, že je Can tady. A tím nemyslím tady jako v Česku, které je přece jen od Turecka docela daleko, ani tady jako na Pražské stovce, ale tady jako na dvouset dvacátém pátém místě z tří set třiceti osmi startujících. Tady, kde jsem já. Jestli je tady člověk, který se umístil uprostřed závodního pole na nepálském ultra, znamená to, že bych taky dokázala dokončit nepálské ultra?

Touhle otázkou se ještě chvíli hodlám zabývat :)

Tady byly ty pohodlné kameny, kde jsem seděla a melancholicky hleděla na bárku na přehradě

Kontrola v Měříně na 62. kilometru

Kontrolu měly na starosti Peťa se Zuzkou. Což je asi jediná
možnost, jak je můžu potkat ještě na šedesátém kilometru.

Na občerstvovačku na šedesátém kilometru jsme došli společně. Z téhle mám hodně ambivalentní pocity (teda to už ze skoro každé, ale tady to začalo): Peťa se Zuzkou tam skvělé, vysmáté, nabíjející energií, v pohodě; jenže obsluha hospody na zabití. Can se zasoukal za stůl do rohu, tak jsem okýnkem podala lístečky na polévku pro oba a jednu jsem dostala hned, ale o tu druhou jsem se musela třikrát připomínat, přestože ji nalili do talíře hned po prvním upomenutí. Tak jako prosimvás... Polévka mi navíc teda úplně nesedla, ale snědla jsem ji i tak celou, protože mám v zimě občas problémy s tím, že necítím hlad a pak se hrozně divím, jaktože nemám žádnou energii.

A dostala jsem ještě znovu od holek panáka slivovice, to mě potěšilo, že ještě zbylo, protože tak dobrou jsem ještě nepila. Mňam. Díky! (Společně jsme na panáka přemluvily i Cana a podle výrazu to asi není úplně tradiční turecký nápoj, che che.)

Když jsem dojedla polévku, začala jsem řešit, co dál. Buď bych to mohla vzdát (ano! ano!), nebo bych si aspoň mohla vzít suché ponožky (které by stejně suché nevydržely déle než do obutí bot), nebo bych se tu mohla chvíli natáhnout... (Těsně jsme se tu minuli s Martinem, moc mu to nešlapalo, a tak se tu na chvíli natáhnul a odešel prý pár minut předtím, než jsem dorazila.) ...no a nebo bych prostě mohla jít dál. Měla jít dál.

A tak jsem šla dál.

Can šel taky dál, takže jsem zase aspoň měla společnost.

Myslela jsem si, že teď už to bude dobré, protože se jde na vyhlídku Máj, kterou znám - a známé prostředí je polovina úspěchu. Ó, jak jsem se spletla!

Začátek byl ještě fajn, šlo se po pohodlných cestách, všechno dobré. Pak se Can odpojil ve Stromeči, že je tam domluvený, že ho přijede autem podpořit manželka, ale zanedlouho mě dohnal, že její GPSka tuhle vesnici vůbec nezná, takže se potkají jinde. A protože mi to zrovna vůbec nešlo (- není zajímavý, jak pokaždé píšu 'zrovna', ačkoliv mi to nešlo celou dobu? -), tak mě předehnal, a to jsem si myslela, že ho už neuvidím.

A pokračovala jsem dál sama, už zase byla tma, ale aspoň už nepršelo, ale moc optimisticky jsem se v tu chvíli necítila, být kde, tak to vzdám, svaly jak z vaty a vyhlídky černé. Navíc dvacet kilometrů bez tepla a občerstvení, to taky nic moc... mohla by tu být tajná kontrola, ne?

A jak si tak přemýšlím o tajné kontrole, spatřím před sebou silnici a na ní osvětlené auto s pozotvíranými dveřmi a kufrem, akorát se z něj zvedá závodník... jů, tajná kontrola! ... Aha, tak ne, Canova podpora. Týjo, to mu pěkně závidím, taky bych si poseděla pát minut v teple auta a nechala se opečovávat...

"Hi, Can!" zavolala jsem na něj aspoň, jak jsem šla kolem. Žejo, aspoň zas budu mít s kým jít. Nojo, jenže Can je charakter, a tak hned jestli něco nechci...
- ne, ne, díky, všechno mám...
- třeba vodu jestli nepotřebuju...
- ne, vážně díky, mám svoje zásoby...
- nebo banán tam nějaký zbyl...
- banán! já chci banán!
...a hned jsem si to šinula k autu, kde jsem od vysmáté manželky dostala banán. Doufám, že jsem aspoň poděkovala, nějak si z toho celého pamatuju jenom ten banán... protože žejo, já zbožňuju banány. A banány během dálkového pochodu, to je nebeská mana. Díky, díky!

Jo, a tehdy skončila ta pohodová část.

Krásné lesní pěšinky

Měla jsem úplně rozbitá chodidla - moje boty byly tak nacucané vodou, že vážily dvojnásobek
než normálně. Tady už jsem se příliš bála, že mi popraská rozmáčená kůže na chodidlech
(to pak už člověk neudělá jediný krok), že jsem se zastavila, abych si je namazala vazelínou.
Na ten pocit fascinace, když jsem sundala ty nechutně zabahněné návleky a spatřila pod nimi
zářivě čisté barvy ponožek, bot, elasťáků a kompresních návleků, asi jen tak nezapomenu.

Už se zase stmívá

Dál se vešlo do lesa, kde by se z fleku daly natáčet horory. Úzká pěšinka, bílé šipky, které tam organizátoři navěsili, bláto, bláto a všude hromady bláta, rozklouzaný jíl, mokro, tma, mlha, když se vydechlo, tak člověk přes kondenzující dech nic neviděl... Can si tam kvůli blátu sebral v lese dva klacky a pokračoval s nimi, a to to byla ještě ta jednoduchá část. Jak ale říkal, nepovedlo se mu o Pražské stovce najít na internetu moc konkrétních informací, takže výbavu netrefil úplně stoprocentně.

A pak jsme došli na vyhlídku Máj. Trochu mě to zmátlo, myslela jsem, že jsme ještě o jednu kontrolu pozadu, ale prima, teď už jenom na Střeblov, kde je poslední fixová kontrola... to bylo taky ještě docela v pohodě.

A pak už zbývaly jenom dva kilometry a sto metrů do hospody na živou kontrolu, a protože to bylo z kopce, tak bylo jasný, že to bude na dvacet minut, ani ne. Jupí! Zbožňuju seběhy! A ačkoliv jsem byla hin, seběh dolů byl zpočátku tak prudký a uklouzaný, že jsem neodolala a pustila to tryskem. (Takže jsem Cana nechala daleko za sebou, to jsem se trochu styděla, když na mě do kopce čekal. Ale když já si v takovém terénu vážně neumím pomoct. Vidím to tak, že jsem strašlivý člověk, a to tohle ani není moje nejhorší charakterová vada.) Nádherně to svištělo a klouzalo a smýkalo a byla to neuvěřitelná psina, dokonce jsem si tam ani moc nezničila kotník, vážně mi to hodně sedlo.

Teda, dokud to byl seběh kolmo dolů.

Protože potom se začalo traverzovat a začala ta nejvtipnější část pochodu, ze které asi bude mít většina lidí ještě dlouho noční můry. A tady se zase jednou ukázalo, jaká je výhoda chodit na konci závodního pole - protože ti na začátku to ještě vůbec neměli uklouzané a rozbahněné a vůbec si neužili všechnu tu zábavu, kterou my ano. Představte si hodně (hodně!) prudký kopec. Přidejte jíl. Posypte slabou vrstvou listí. Všechno to důkladně kropte několik dní. Pošlete tam dvě stě padesát lidí. A pak tudy zkuste projít.

Šla jsem tam s kluky a hrozně jsem si to užívala. Dost jsem tam vtipkovali na Olafův účet, že jako je nám úplně jasný, že kus nad námi vede silnice, protože jak jinak by tam Olaf dostal to hasicí auto, ze kterého to tu několik předchozích dní kropil... ale všechno v dobrým!

Nakonec mi ty dva kilometry trvaly přes hodinu, a to jsem si ještě připadala docela rychlá.

Can se svými provizorními holemi

Traverz po jílu

Více traverzů

Občas se nám do cesty postavila i nějaká rokle. Vidíte tu šipku vzadu, žejo?

Více jílu! Vážně super, doporučuju na výlet.

V hospodě na osmdesátém kilometru jsem se odčípla a dostala předposlední polévku, kterou měli. (A poslední jsem uhájila pro Cana, který přišel deset minut po mně, abych aspoň trochu odčinila svůj útěk.) A nastalo nejtěžší rozhodování: skončit, nebo neskončit?

Měla jsem toho dost. Už od šestačtyřicátého kilometru jsem měla myšlenky na ukončení, protože jsem byla nezvykle zesláblá (vážně jsem nevěřila, že mě těch sto mil tak semele), do toho jsem měla ještě úplně rozmáčená a neskutečně bolavá chodidla, bolel mě kotník a posledních deset kilometrů mě bolelo i koleno, které se naposledy ozvalo na BLK. A byla jsem unavená - vážně hodně unavená.

Ale sakra, vždyť jsem teprve na osmdesátém kilometru. Vždyť to nemůže být těžší než Malofatranská stovka, a i tu jsem vzdala až na jednadevadesátém kilometru.

Poslušna myšlenky, že ztráta elánu je důsledkem ztráty energie, jsem si objednala (podezřele drahý) smažený sýr a hranolky (na výběr ještě byla svíčková a klobása, dobrou chuť, sportovče), čaj do půllitru a kafe a začala jsem se dávat do pořádku.

Co mi úplně nepřidalo, bylo, že všichni známí, kteří tam dorazili, tam také končili. Klasika, jdu si vyrovnaným tempem sto míst od konce, a najednou zjistím, že jdu na konci, protože sto lidí vzdalo. Cana rozbolely vazy a úpony v koleni a před Jordánskem to nechtěl pokoušet, kluci měli v neděli nějakou oslavu, Ondra vlastně nevím proč končil... ale od toho jsem dostala na další cestu kofeinové tablety, které dostal od Sváti, a za ty ohromný dík, pomohly neuvěřitelně!

Seděla jsem tam přes hodinu, ale docela jsem se sebrala. Odcházela jsem se znovu promazanými nohami, přejedená, napitá a plná odhodlání.

Kontrola na osmdesátém kilometru. Tady (+ ve Štěchovicích) vzdalo sedmdesát devět lidí...

Kdo nepadal, málo si to užíval! A na Ondrově bílém oblečení to tak pěkně vyniklo...

Cesta dál vedla přes Svatojánské proudy. Ty mám ráda, znám je z Pražské stovky 2012 a tehdy mě nadchly, jak jsou krásné, a ani teď po tmě nezklamaly. Tam mě dohnal Péter, který se mnou měl nekonečnou trpělivost, protože už mi to šlapalo vážně pomalu, ale jeho přítomnost mě zrychlovala, takže jsem byla moc ráda, že jde se mnou, navíc lekce anglické konverzace mohla pokračovat!

A volal mi Martin, že to balí na devadesátém pátém kilometru. Chvíli jsme to rozebírali a mám pocit, že mě to mrzelo víc než jeho. Ale zase... když jsem já dokončila, tak můžu tvrdit, že jsem lepší, ne? To mi vydrží aspoň půl roku :)

Nakonec jsem si musela na chvíli sednout a Péter mi utekl - vypadal, jako by chytil druhý dech. (V cíli byl o čtyři a půl hodiny dříve než já, takže asi jo.) Pak se kolem mě mihlo pár dalších chodců a nakonec jsem se připojila k někomu dalšímu a zaboha si vůbec nemůžu vzpomenout, kdo to byl nebo o čem jsme mluvili... nebo cokoliv. Kudy jsme šli? A bylo tam něco zajímavého?

Stezka na Svatojánských proudech

A v tomhle altánu jsem taky chvíli seděla. Já vlastně posledních
padesát kilometrů nedělala nic jiného, než že jsem někde seděla.

Jediné, co mi utkvělo, bylo, jak jsem byla neuvěřitelně promrzlá a unavená. Těšila jsem se do Pikovic, že se tam na živé kontrole natáhnu a chvíli prospím, třeba půl hodiny... možná hodinu... a taky že se najím, protože mi díky tomu třeba nebude taková zima.

Takže jsem samozřejmě byla trochu zklamaná, když jsme přišli do Pikovic a hospoda byla už zavřená. Kontrolu obhospodařovával Tomáš a v autě měl naložené pití a ve várnici dokonce i zbytek polévky z hospody, ovšem neměl naběračku, takže naléval kelímkem, takže jsem v talíři měla jenom samotný vývar bez zeleniny, ale i ten mi hodně přišel k chuti - a navíc mám pocit, že se o mě nikde nikdo nestaral líp.

No ale co dál?

Samozřejmě protože jsme byli s kolegou plni elánu, tak jsme odmítli možnost zkrátit si trasu, která dělala v Pikovicích kličku kvůli hospodě. To si my drsňáci totiž mohli úplně v pohodě dovolit.

Na mostě jsme potom potkali další dvojici, a když jsme procházeli kolem nádraží, odpojila jsem se, protože jsem si doopravdy potřebovala odpočinout, hadrový panák by měl v tu chvíli větší vůli pokračovat než já. Trochu jsem doufala, že půjde zalézt někam pod střechu, protože mrholilo, ale když jsem zjistila, že ne, mávla jsem nad tím rukou a obsadila lavičku vedle kluka, který se to tu rozhodl zabalit a čekal na vlak, který měl jet za hodinu a půl. Sice jsem se zabalila do termofólie, ale úplně vedro mi nebylo a moc jsem nevěřila, že bych doopravdy usnula, ale každý odpočinek dobrý... no za dvacet minut jsem byla vážně ráda, že jsem si nařídila budík, protože jsem spala jak dřevo.

A pomohlo to.

Pikovice, restaurace U Dolejších. Víceméně.

Na další kontrolu to bylo deset kilometrů s pouze jednou fixovou kontrolou (na Ďáblu, což je geometrický střed Čech) a utekly mi snesitelně rychle, ještě jsem si cestou snědla chleba, který jsem s sebou měla jako jídlo poslední záchrany (Loučení mě dostatečně vyškolilo v tom, jak to bývá s otevírací dobou kontrol v hospodách).

Akorát mě překvapilo, že jsem cestou do Skochovic vešla do Vraného nad Vltavou, ačkoliv to bylo v itineráři psané až za nimi. Až dneska jsem se dozvěděla, že jsou Skochovice místní část Vraného - a to jsem do Vraného jezdila celé dětství na chatu.

Na kontrolu už to bylo jenom kousek podél řeky, zase už bylo světlo... potkávala jsem tam na stezce lidi venčící psy... no a pak velké oranžové K a kontrola, kterou už samozřejmě taky vyhodili z hospody, ale která se přesunula do kempového pokojíku, kde bylo úchvatné teplo! A volná postel! Ááách...

(Takže další hodina ztracená, ale nelituju ničeho!)

Zula jsem si tam na celou dobu boty, aby mi aspoň trochu proschla kůže na nohou, protože jsem se už hodně bála, že mi začne praskat, a pak jsem se ládovala chleby a sýrem a čajem a vším, co jsem dostala, a hrozně jsem si užívala, že si konečně mám co užívat. Pro mě subjektivně tohle byla zdaleka nejlepší kontrola, bez ní bych to asi nezvládla.

(Teda, vymyslela jsem, že jestli tahle kontrola nebude v teple, zavolám Martinovi a uprosím ho, aby přijel s hodně vytopeným autem, že bych si udělala pauzu uvnitř. Jenže samozřejmě Martin taky ušel sto kilometrů a domů se dostal až pozdě večer a nutit ho brzo ráno vstávat a řídit a mít se mnou trpělivost se mi úplně moc nechtělo; ačkoliv když jsem mu tenhle hypotetický plán do telefonu říkala, tak se tvářil vstřícně. Což mi teda není moc jasný, kde tu trpělivost bere, ale ještěže tak.)

Na kontrole mě došli Martin s Luccou a ještě další a všichni odešli dřív než já. Pak už mi to teda začalo být trochu hloupý, jak se tam celé osazentvo střídá a já furt jenom ležím na posteli a něco jím, tak jsem se teda taky zvedla, ale nechtělo se...

Jenže už se mi nechtělo ani vzdát. (Protože jsem si nebyla jistá, jestli odsud opravdu budu pokračovat dál, pořád to ještě bylo dvacet kilometrů a já už toho měla plné zuby. Sice jenom po fyzické stránce, jinak mě to pořád ještě bavilo, ale ono to stačilo.) A tak jsem vyrazila dál.

K26, nejužitečnější občerstvovačka na trase

Co bylo dobré, ba přímo skvělé, že dál už jsem trasu znala, několikrát jsem ji letos běžela. Takže jsem věděla, že mě ještě pár kopečků čeká, ale už tam nebudou žádné příliš těžké pasáže, orientační zádrhely nebo zpestření v podobě spartan race. A to bylo dobré.

A navíc jsem věděla, že je ta trasa dál krásná - a byla i tentokrát.

Čekal mě už jenom jeden zádrhel, když jsem slezla Ohrobskou cestou do Jarova a zjistila jsem, že nahoře na kopci měla být kontrola, kterou jsem přehlédla. A teď co s tím - jednu kontrolu jsem přehlédla na Loučení a jak mi to Olaf vyčetl! Nemůžu teď nemít další... Jenže vrátit se nedokážu. Kdybych se pro ni měla vrátit, tak bych to snad raději zabalila, sedla na vlak a jela domů. Takže... takže zůstanu bez kontroly. A dalších několik hodin jsem přemýšlela, jak to v cíli podat, abych nebyla za úplného idiota. Přitom mi bylo úplně jasné, jak se to stalo, protože už jsem zase několikrát špatně došlápla na kotník a ten bolel jako čert, takže jsem potřebovala celou dobu koukat pod nohy - to se pak kontrola snadno mine. Ještěže mám záznam na GPSce. A i nějaké fotky. Snad to bude stačit. Kdyby mě diskvalifikovali, tak bych si šla hodit mašli.

...no, pointa je taková, že tu kontrolu někdo ukradl, takže jsem z toho vyvázla nejlepším možným způsobem.

Značení trati bylo tradičně dokonalé

Moje oblíbené údolí

Konečně jsem byla u Arcibiskupského altánu za světla. Vevnitř je hrozně zajímavě
řešený nábytek, jsou tam dřevěná křesla s vysokými opěradly a mezi nimi stolky, celé
je to uspořádané podél stěn a vypadá to úplně jako nějaký středověký poradní kruh.

Tehdy začala poslední fáze socializace, kdy jsem se dávala do řeči s cizími lidmi.

Nejdřív to byl kluk, který vyjížděl Jarovské údolí na kole se zimními pneumatikami - zcela mimoděk jsem se ho zeptala, jestli na ně náhodou není málo sněhu. Jak ale jel, tak to nebyla dlouhá debata (ale i tak jsem z ní vyšla chytřejší, že se s nimi v tomhle marastu jezdí skvěle).

Pak jsem potkala dva bikery v Károvském údolí, kteří si tam tvořili hrozně prudký a technický sjezd. Že prý na silvestrovskou jízdu a ať si to jdu sjet... nebo seběhnout... s noblesou jsem odvětila, že po sto dvaceti kilometrech neběhám, což otevřelo mnohá nová témata k rozhovoru. Třeba že si najednou připadají nepatřičně, když si stěžují, jak si po těch několika hodinách práce připadají unaveně.

Na Závisti jsem se ptala chlapíka, který tam sundaval fáborky, co to bylo za běh, jehož konec jsem tam ještě potkala - připadalo mi, že je trať nějaká dlouhá, potkala jsem je třikrát. Tak prý pětikilometrový Zbraslavský běh. A já že jestli patřím k těm, co jdou těch sto kilometrů? Tak jako moment, sto třicet, ten rozdíl je větší, než se zdá!

No a na Šancích, respektive už jen kousek před Petrovou strouhou (tam už to znám úplně nazpaměť, tam běhávám často), proběhlo setkání nejvtipnější. Potkala jsem se tam s pěkně upraveným mladým párem, slečna načančaná, pán navoněný... akorát jsem musela zdolat několik metrů hluboký rygol, takže na hůlkách slevitovat dolů a pak se zase vyškrábat nahoru. A jak jsem ty dva míjela, slečna se na mě usmála, tak jsem se na ni taky chtěla usmát, ale vůbec se mi to nepovedlo, takže jsem to zkusila podruhé a furt bída... no nic, stejně už je v životě nepotkám. No a o deset metrů dál najednou slyším, jak na mě pán volá: "Můžu se zeptat, kolik už máte za sebou kilometrů?" A že prý dálkové pochody zpovzdálí sleduje, akorát si zatím sám netroufá, a že je to prima... a že když mě viděl, jak lezu z té strouhy zapřená o hůlky, tak že je mu jasné, že jdu Pražskou stovku. Hrozně mě to nakoplo.

Začátek mé oblíbené běžecké trasy přes Šance

Petrova strouha...

...a poslední kontrola.

Procházeli jsme mimo jiné i kolem letiště Točná. Za plotem tam jsou občas vidět různá letadla a vždycky tam je jedno žluté, pořád na stejném místě. Tentokrát tam byl docela frmol, tak jsem se tam ze zvyku koukla... a koukám, že žluté letadlo popojíždí! Páni, ono se hýbá! Ono ještě funguje! No ale jak jsem se pak otočila zpátky na cestu, tak jsem zjistila, že se hýbá i ta a tak trochu celý svět, takže zase nic.

To jsem totiž nezmínila, ale halucinace jsem měla na tomhle pochodu z těch mimořádně povedených.

Pak už to bylo krátké. I sídlištěm se dalo jít převážně po trávě (samozřejmě se trochu stydím, jak jsem kazila výchovný efekt maminky kázající svému dítku, ať nechodí na trávu, že se umaže)... no a pak už jsem byla u základní školy, kde byl cíl. Který se právě stěhoval jinam, ale stejně mi zatleskali a dali diplom a medaili za dokončený EKUT (jupííí!).

V cíli po 40 hodinách a 38 minutách. Fotku s Petrem a Olafem,
kteří jsou zodpovědní za celý EKUT, jsem si nemohla odpustit.

Ještě pár slov závěrem.

1 - Líbilo se mi to. Moc, moc a ještě jednou moc. Trasa byla skvělá, logická, promyšlená, z bodu A do bodu B skrze milion zajímavých míst, tady nemám jedinou výtku.

2 - Občerstvení bylo dost i pro nás na chvostu, takže další pochvala. Určitě by bylo super, kdyby šly hospody dohodnout nonstop, ale je mi jasné, že na nějaké delší držení kontrol je i málo organizátorů (vlastně mě hodně překvapilo, že jsem neměla žádnou kontrolu úplně zavřenou), a tak, jak to bylo, mi to vyhovovalo. Navíc veliké díky všem lidem na kontrolách, protože všichni do jednoho byli úžasní, nápomocní, rozesmátí a podporující. A ještě jedna pochvala za výběr jídla na občerstvovačkách, tentokrát mi to hodně sedlo.

3 - Byla jsem nadšená z lidí, kteří se mnou šli. Myslím si, že alespoň z poloviny mě letošní Pražská stovka tolik bavila právě díky nim, protože se mi povedlo natrefit na samé zajímavé lidi, kteří měli co povídat, a jak jsem se startovním polem propadala pořád dozadu a spoluchodce často měnila, nikdo se mi nestihl oposlouchat :) Takže díky za společnost!

4 - Veliký dík Olafovi a všem lidem, kteří nebyli při pochodu na očích, a přesto odvedli obrovský kus práce. Nemám jedinou připomínku, že by něco někdo drhlo. (A to značení trasy! Kolik hodin se muselo strávit jenom tím?)

5 - Ale teda bylo to strašně náročné. Na dně jsem se cítila posledních padesát kilometrů a vzdát jsem to chtěla už dříve; a jsem hrdá, že jsem i přesto došla do cíle. Ačkoliv je můj cílový čas úsměvný, bila jsem se o to, aby byl, jaký je, a jsem s ním spokojená. Koneckonců, vzdala to skoro polovina lidí a já mezi nimi nebyla. To už něco znamená, nebo ne? A jsem hrdá, že jsem svůj turistický rok zakončila právě takhle.

6 - ...díky! 

Kontrolní lístek

Itinerář první části trasy

Itinerář druhé části trasy

(Fotky jsem fotila já.)