Nejtěžší a nekrásnější. Byla jsem poslední ze všech, kdo došli do cíle, což byla polovina startujících, a došla jsem v limitu. A jsem na to tak hrdá!

Datum: 4.-5.7.2015

Vzdálenost: 104 km
Nastoupáno metrů: 6956 m
Sklesáno: 6555 m

Čas: 32 h 30 min
Rychlost: 3,2 km/h

Pořadí: 76. ze 76 dokončivších (150 startujících, z toho 11 žen)

Malofatranská stovka je moje milenka. Je nádherná a žádoucí, celý rok jsem se na ni těšila, nemohla jsem dospat chvíle, kdy ji znovu okusím. Ale je to náročná mrcha, která nic nedává zadarmo, je náladová a nestálá, přichází pokaždé s jinými rozmary - a já jí je všechny trpím. Vždyť ona je tak krásná!

Loni mě Malofatranská stovka pokořila a já doufala, že jí to letos vrátím. Byla jsem připravená ze sebe vydat mnohé, abych odešla hrdá a nezlomená, a opravdu jsem na trase nechala všechno, nezůstalo mi nic, do cíle jsem došla vysátá do dna a s duší odhalenou, a ačkoliv jsem zvítězila (nad sebou, nad svými limity, nad svou vůlí, nad vším, nad čím se zvítězit dá), hory zůstaly stát pořád stejné.

Vím, že je to v pořádku, vím, že to tak mělo být, ale nesmírně mě to překvapilo. Jela jsem tam, abych Malou Fatru nakopala do zadku, abych jí ukázala, kdo jsem a že se jí nebojím, jela jsem tam se smíchem a s velkou sebedůvěrou. Během těch skoro 33 hodin mi ale hory daly jasně najevo, že naprosto nejsem schopná se jim rovnat.

Vrátila jsem se maličká a s pocitem pokory a taky velká a hrdá a nabitá elánem a s úsměvem. Jsem zase o kousek jiná. A jsem moc ráda, že jsem na trase strávila všechen čas, který se na ní strávit směl.

Štěstí v cíli
(fotil Martin Drozd)

Oficiální stránky ZDE, výsledky ZDE, facebooková skupina ZDE, mapa první poloviny ZDE, mapa druhé poloviny ZDE.

Rišo Pouš (100 km, 2. místo) ZDE
Petra Mücková (100 km, 18. místo) ZDE
Katarína Janurová (50 km, 74.-77. ) ZDE
Vláďa Tyger Martynek (50 km, 74.-77. místo) ZDE
Kateřina Bocková (50 km, 79.-80. místo) ZDE
Michal Miko (50 km, 92.-93. místo) ZDE
Pavel Škabraha (50 km) ZDE

 

Z Prahy jsem jela autem s Robertem, Vaškem a Kájou. Cesta byla dlouhá, leč zábavná ("Eliško, všimla sis, co máme s Karolínou společného?" zeptal se asi po hodině Robert. "Ona je ukecaná jako já!") a do Terchové jsme dojeli v devět večer, což bylo dost času na to, abychom se zaregistrovali, prokázali spoustou čelovek a pojištěním (pořád si nejsem jistá, jestli jsem ho loni měla), vypili jedno dvě piva ve společnosti ostatních a pak odjeli spát jinam, kde byla tma a klid.

Budíky zazvonily ve 4:30. Vyděsila jsem se - už v té době bylo venku na krátký rukáv. Sakra, sakra, sakra! Vedra nemiluji - před měsícem jsem kvůli vedru vzdala BVVŠ - a teď byly na víkend slibované teploty kolem 35 °C. A na hřebenech mnoho stínu nebývá... sakra!

Ranní přípravy proběhly hladce. Startovní oblouk byl letos umístěn přímo před tělocvičnou, kde spala většina účastníků, a když Martin Drozd uvedl letošní ročník a místní fujarník zadul na fujaru, mohli jsme vyběhnout.

Poslední minuty před startem

Po debaklu z loňska a po debaklu na BVVŠ jsem se rozhodla, že si ze soboty udělám procházku v pohodlném tempu, v noci tempo napálím a v neděli zkusím neumřít. A tak se také stalo.

Zatímco všichni ostatní po silnici vystřelili, jako kdyby nebylo zítřka, já si zlehka vyklusala, abych protáhla svaly, než mě začnou hnát do kopce, a když se ze silnice odbočilo na strmou pěšinku vzhůru do nebes, hájila jsem krásnou pozici 40 míst od konce. A bylo to skvělé, trefila jsem to úžasně - nejenže nikdo přede mnou moc nezdržoval mě, ale ani já nezdržovala ty za sebou! To se mi moc líbilo.

První fixová kontrola byla na Bobotách, necelé čtyři kilometry a 580 výškových metrů od startu, a mně to tam trvalo hodinu. Už tehdy ze mě lil pot a bylo mi vedro, a to sluníčko ještě nestihlo vylézt nad vršky skal a zasvítit k nám do údolí a prosvítit les, kterým jsme šli. Když jsem lovila itinerář, vypadla mi navíc náhradní baterka do čelovky a odhopkala strmým svahem o několik metrů níž. Vzápětí ji ještě následoval balíček papírových kapesníků... slezla jsem dolů pro obojí.

Stupání na Boboty

Lidský vláček

Na sedlo Medziholie to bylo ještě dalších 500 výškových metrů vzhůru. Ale ta občerstvovačka tam! Loni toho tam moc nebylo, myslela jsem, že je to proto, že je tak blízko od startu, ale letos tam bylo úplně všechno, na co lze dostat chuť! Ačkoliv jsem byla teprve na desátém kilometru, už jsem měla nastoupáno přes tisíc metrů, a tak jsem si natočila do láhve ionťák a zasedla k melounům a avokádům a spořádaně ukusovala tu z jednoho, tu z druhého... Těžko šlo vymyslet něco lepšího.

Když se na kontrole zaklonila hlava na jednu stranu, byl vidět Velký Rozsutec. Když se zaklonila na druhou stranu, byl vidět Stoh.

Nejprve se lezlo na Velký Rozsutec. Byla jsem pomalá, a jestli jsem na kontrole byla čtyřicátá od konce, tak mě tady předběhlo ještě aspoň dalších deset lidí. A spousta obyčejných turistů, někteří dokonce s krosnami a malými dětmi... Ale oproti loňskému roku jsem tu moc netrpěla. Jasně, byla jsem pomalá, lilo ze mě - ale mohla jsem stoupat pořád dál. A oproti BVVŠ jsem se nedusila.

Z Velkého Rozsutce se loni sbíhalo až do Zázrivé. Letos trasa vedla jinudy, ale neschůdná byla úplně stejně, a protože jsem si tu loni několikrát špatně došlápla na oba kotníky, rozhodla jsem se letos zvolnit a nikam se nehnat. Procházka. Na té se neběhá.

No... na levý kotník jsem jednou špatně došlápla i tak. Bolelo to dost, ale protože jsem inovovala výbavu o kompresní ponožky (mám je už dva roky, ale nemohla jsem je nosit kvůli zánětu v nártu; až teď mě to nebolí), tak mi moc nenatekl.

Kontrola na sedle Medziholie s výhledem na Velký Rozsutec

Medziholie z výšky

Medziholie z výšky jednou, tentokrát společně s hrozivým Stohem (vpravo)

Co se Malofatranské stovky týká, zapamatovala jsem si, že je strašně, nesmírně těžká. Nejtěžší ze všeho, co jsem kdy absolvovala. Jenže jsem si už nezapamatovala, na kolika různých úrovních byla tak obtížná. Zpětně jsem předpokládala, že mi loni vadilo jen převýšení a vedro, a úplně jsem vypustila ten obtížný terén Malé Fatry, kdy musíte hlídat každý jeden krok, abyste nešlápli vedle.

U Príslopu u kontroly čekal Peťo Cisár, který měl nedaleko sraz s bývalými spolužáky, a tak přišel alespoň zafandit, když už ne se zúčastnit. A že prý jestli nechci olivu. Zazírala jsem - olivu?? To jako vážně? Peťo? Já bych čekala spíš... -olivu a štamprličku, Eliška? - Jo aha, lepší! :)

Potom se mi povedlo zakufrovat, jsem si myslela. To jsem totiž šla s davem, potom se dav někde zasekl a já náhodně koukla do GPSky a zjistila jsem, že jsem úplně mimo trasu. Tak jsem se začala vracet, načež se z lesa vynořil dav a že prý jsme dobře, že máme jít podle itineráře po červené a na té jsme. Vypadali přesvědčivě a bylo jich hodně, tak jsem se rozhodla jim věřit. A dobře jsem udělala, protože měli pravdu. Ten GPX podklad tam decentně ujel...

Při druhém průchodu Medziholiemi sice už došla avokáda, ale zase tam byla čerstvě nakrájená vánočka a pořád se ještě dalo ukrást pár kousků melounu. To je dobré, když jde člověk mezi posledními, že se nemusí cítit jako sobec, když to tam do sebe láduje.

Zkouška morálky - přechod ze stínu lesa na prosluněné louky

A dál, hurá na Stoh.

Cestou byla kontrola a taky les a za kontrolou a za lesem už byla jen holá louka porostlá klečí a spoustou krásných barevných kytek, a kdybych na té louce vedrem vypustila duši, vůbec bych se nezlobila. Loni mě to tam hrozně sebralo, všichni kolemjdoucí se mě tam ptali, jestli jsem v pořádku, takže letos jsem se snažila tvářit statečně, a když jsem už už umírala, tak jsem se tvářila, že fotím, místo abych tam bezvládně visela na hůlkách.

Nejhorší na tom bylo, že to byl dvaadvacátý kilometr.

Nedovedla jsem si představit, jak bych v těchto podmínkách mohla zvládnout dalších osmdesát. Kolik bylo ve stínu stupňů? Třicet, třiatřicet, pětatřicet? Nemám odhad, byli jsme na hřebeni na sluníčku, které v horách umí smažit, a ačkoliv dopoledne oblohu brázdily ještě malé mráčky, které čas od času tvořily tolik kýžený stín, celé to bylo skutečně náročné.

Ale... loni jsem to chtěla vzdát už na desátém kilometru. Letošní dvacátý byl velký pokrok! Však jsem měla nastoupáno už dva a půl vertikálních kilometrů...

(Z esemesek přátelům: Tyjo drtím to nevídaným tempem. Vidět mě někdo ze Salomonu, tak vykopne Kiliana a nechá běhat ve svých barvách mě. Světlo je proti mně hadr, protože já, JÁ se limitně blížím rychlosti 3 km/h!! Jenom se bojím, že ten úvod dost přepaluju...)

Ta hřebenovka byla ubíjející. Odpočítávala jsem kilometry do chaty po Chlebom, radovala se z každého mráčku, který zakryl slunce, sledovala paraglidisty na modré obloze a potkávala se pořád se stejnými lidmi, kteří na sobě měli bez výjimky zelené náramky na znamení toho, že jdou jenom padesátikilometrovou trasu. Na sedle Medziholie za mnou bylo už jen třicet lidí. Loni jsem se vší silou snažila vyhnout tomu, abych šla poslední, protože jsem se pořád ještě bála, že nikdo nenajde moji mrtvolu, až se rozhodnu vypustit duši, ale letos mě to už přešlo. Vždyť ono by se mi uprostřed takových krásných hor tlelo moc pěkně.

Chata pod Chlebom byla na třicátém kilometru. Moc jsem se tam těšila a nebyla jsem zklamaná, měli na výběr ze tří polévek a z mé porce dokonce ochotně vybrali všechny kousky klobásy, takže jsem si čočkovku mohla patřičně vychutnat. Akorátže jsem si tam sedla ke stolu pod slunečník a za chvíli mi začala být zima, takže jsem se musela přesunout zpátky na sluníčko. Když jsem si uvědomila, co dělám, došlo mi, že mám lehký úpal, ale nemohla jsem si pomoct.

Stoupání na Stoh

Cestičky po hřebenech

Poludňový grúň přezdívaný Bídák, Velký Rozsutec přezdívaný Mrcha a Stoh přezdívaný Chcípni! (zleva)

Jak jsem pokračovala dál, začala jsem v hlavě řešit další problém. (Ono se jich najde spoustu, když jste tak moc vyřízení, jako jsem byla já.) Bylo velké vedro, takže jsem se hodně potila. Takže jsem i hodně pila. Jenže když jsem si spočetla, že pokud budu pít pořád stejným tempem, vypiju za těch 100 km 30 litrů tekutin, vzpomněla jsem si na reportáž z Transvulcanie od Honzy, kterému přestaly na trati pracovat ledviny. Jako... to se asi stává, když někdo pije moc? A já byla na třicátém kilometru na deseti litrech. Hm hm hm... odteď nebudu pít!

Jak jsem si předsevzala, tak jsem i učinila. Místo velkých hltů vody jsem si vždycky jen lokla a ještě většinu zpátky vyplivla a pořád mě ještě udivuje, že to tak bylo správně. Nebolela mě a nemotala se mi hlava z nedostatku pití, ale ani jsem do cíle nedorazila oteklá a těžší než na startu. Takže úspěch.

Co byl neúspěch - a to jsem se dozvídala až zpětně a po částech - byl můj omyl při mapování. Málo jsem koukala do itineráře, takže jsem si neuvědomila, že nemám jít po červené hřebenovce celou dobu až na Suchý, ale že se na sedlu Priehyb má odbočit na žlutou a jít traverzem níže, prý kvůli bezpečnosti. Až v neděli ráno jsem zjistila, že mi chybí jedna tajná kontrola, protože jsem si vůbec nevšimla, že jsou číslované a že jejich počet souhlasí s počtem kolonek v itineráři, a až doma jsem zjistila, kde jsem to vlastně šla špatně.

Nicméně - ta cesta po červené byla nádherná! To byly hory, skalnaté a vysoké, porostlé klečí, s výhledy do podvečerního oparu, se skálou vedenou po strmých cestičkách až do nebes, a když se už už zdálo, že skončí strmým srázem, objevilo se pokračování kolmo dolů... lezlo se tam po všech čtyřech, hůlky jsem házela napřed a lezla jsem čelem ke skále, protože to jinak nešlo... a když jsem míjela vandrovací skupinu, tak se podivovali, že tam jsem sama a že se nebojím. Byly to úseky, kde by měly být řetězy, ale nebyly, a bylo to tam nádherné a dechberoucí a právě tam jsem se znovu zamilovala do hor. Celou svojí bytostí, celým svým já, vždyť já nepotřebuju chlapa, já potřebuju jenom hory, nic víc mi ke štěstí nechybí.

(A proto jedu dneska do Rumunska na Retezat, hečte! - pozn. autora)

Zhruba čtyři hodiny před Nezbudskou Lúčkou, která byla v polovině trasy, mi přišla esemeska od Roberta, že to balí, že sleze zpátky dolů do Strečna (což je Nezbudská Lúčka), dojede pro auto a počká na nás v cíli. Já tou dobou byla hodně hin, takže jsem mu sice odpověděla, že je mi to líto, ale že já pokračuju dál, (a ať mi koupí pomerančový džus,) ale v hlavě jsem začala kalkulovat, jak dlouho mu to asi do toho Strečna bude trvat a jestli to nemám zabalit a jet s ním. Protože jakkoliv se mi to líbilo, byla jsem vyřízená, vyždímaná, na dně, nebyla jsem si jistá ani tím, jestli dolezu na padesátý kilometr, průměrnou rychlost jsem měla pořád pod tři kilometry za hodinu a umírala jsem, navíc jsem věděla, že bych si nevyčítala, kdybych to vzdala; tak moc těžké to bylo.

Naštěstí moje krize pominula se západem slunce přesně tak, jak jsem před startem plánovala. Nutno dodat, že Robert jel autem z Terchové do cíle přes Strečno, protože si byl jistý, že mě tam bude nabírat. Naštěstí už jsem byla patnáct minut pryč...

Nahoře na Suchém jsem se chvíli snažila najít kontrolu, než jsem to vzdala a vyfotila si rozcestník jako důkaz, že jsem tam byla, když se odnikud vynořil Milan Lepáček s parťákem a že prý i loni byla kontrola kousek pod vrcholem. A vážně jo.

Rozkvetlá Malá Fatra

Ostré horské hřebeny, kde se před sluncem neschováte

A úchvatná cesta na Suchý

Ten terén! Ty pěšinky!

Ty horolezecké vsuvky!

...dobyla jsem Suchý!

Dolů jsem scházela rozvážným tempem. Ačkoliv už to bylo přes deset hodin, kotník mě od ranního podvrtnutí pořád ještě pobolíval. Hlavně se nikam nehnat! Čas mám tak akorát...

...pak mi začal trochu docházet, takže jsem se přece jen rozběhla, ale to bylo už na té strmé louce nad Chatou po Suchým, kde jsem obratem hodila tlamu, ale nezpomalila jsem a na kontrolu jsem lehce udýchaná dorazila v krásných 19:59, minutu před limitem.

Nesmírně sympatické slečny mi doplnily láhve a daly čaj a ochotně se ptaly, co ještě chci, ačkoliv tam toho moc nebylo, a působily úchvatně pozitivně, takže jsem se brzy zase zvedla a vyrazila bojovat dál. Podle rozcestníku to mělo do Nezbudské Lúčky trvat dvě hodiny, podle itineráře to bylo sedm kilometrů a já se plánovala co nejvíc přiblížit limitu, který tam byl v devět, a tak jsem počkala na pěkné cesty a zase jsem se zlehka rozběhla.

(Vlastně zpočátku jsem odpovídala na fanouškovské esemesky. A jak jsem si tak šla, tak jsem zdvihla pohled od mobilu, abych se podívala kolem sebe, jestli jsem ještě na cestě... jé, tajná kontrola! Pak už jsem uklidila mobil a běžela.)

Ten seběh byl moc pěkný. Předběhla jsem pár padesátkařů a pak i Ondru Plašila, který šel stovku a tvrdil, že z Nezbudské Lúčky opravdu bude pokračovat dál, ale při stylu jeho chůze jsem tomu úplně moc nevěřila. Měl něco s vazy v koleni a z kopce trpěl.

Klesání ze Suchého nicméně na běh pořád moc nebylo

To až pak dál...

...navíc slunce zapadlo a mně konečně začala proudit žilami čirá energie a radost z pohybu...

...a tak jsem v euforii seběhla až do Nezbudské Loučky na 50.km, do cíle kratší trasy.

Cestou zapadlo slunce, ale na čelovku to ještě zdaleka nebylo, z loňského roku jsem si zapamatovala zákeřné vedení červené značky v údolí Váhu, čehož jsem pak málem litovala, protože to znamenalo, že jsem se prodírala nad hlavu vysokou trávou a kopřivami a zakopávala o pařezy vymýceným keřů, zatímco se to dalo pohodlně obejít po prašné cestě, ale na kontrolu jsem doběhla s elánem a skvělou náladou, které mi dodal západ slunce a nadcházející chladivá noc. Jo, konečně se do toho budu moct opřít! Už žádná hodinová vysedávání na občerstvovačkách, už žádné ploužení chůzí v sebězích, konečně mi bude dobře!

"Gratulujeme, vítej v cíli! Jsi skvělá!" přivítal mě potlesk, když jsem vstoupila pod stříšku kontroly.
"Děkuju," široce jsem se usmívala na všechny strany. "Ale já bych chtěla ještě pokračovat..."
"Jo jasně... ne, moment, vždyť jsi tu půl hodiny po limitu. To nejde. Máš itinerář?"
Vydala jsem itinerář, aby mi zapsali příchozí čas, a mírně jsem pravila: "Ale loni jste taky pouštěli po limitu... To jsem odcházela minutu před limitem a pak mě ještě deset lidí předešlo..."
"Letos to nejde! Ty jsi snad nečetla inovovaná pravidla?!"
Heh? "Ne... Ale já bych vážně moc, moc chtěla dál. Prosím."
Chvíli se tam radili. "Tak dobře. Podle pravidel můžeš dál, když si seženeš jiného stovkaře a půjdeš s ním. Ale už se nesmíte rozdělit, a když jeden z vás skončí, druhý bude diskvalifikovaný. A když se rozdělíte, tak budete taky diskvalifikovaní."
"Ale... kde toho stovkaře mám vzít? Za mnou ještě jeden jde, ale netuším, kdy dorazí..."
"Tak na něj počkej. Víš, my jsme loni pouštěli po limitu, ale pak ti lidi, kteří vyrazili pozdě, zdržovali organizátory na dalších kontrolách a ti tam museli být třeba o tři nebo o pět hodin déle... to prostě nejde."
To mě rozložilo nejvíc ze všeho, co mi tam bylo řečeno. Byl to psychický útok, nátlak na moji morálku - a já po padesáti kilometrech v pětatřiceti stupních na prudkém horském slunci byla náchylnější si věci brát k srdci víc, než by bylo zdrávo.
Zkusila jsem zavolat Ondrovi, ale ten měl vypnutý telefon.
A tak jsem se zeptala, jestli je v pořádku, když budu dál pokračovat mimo soutěž. Ať mě diskvalifikují, ale já jsem sem nejela kvůli půlce Fatry, já ji chtěla přejít celou, mně je jedno, jestli budu v nějaké tabulce na internetu, i sladkých tyčinek mám dost, kdybych tím přišla o občerstvovačky, a vodu vyřeším cestou, ale chci jít dál.
"Dobře, my ti přestřihneme červenou pásku a necháme si itinerář a na vlastní riziko si klidně pokračuj."
A tak jsem se začala hádat nanovo, tentokrát kvůli itineráři. Vždyť ten si mohli nechat úplně všichni, ať skončili kdekoliv!
Chvíli se tam mezi sebou bavili a že teda dobře, že mi jenom přestřihnou pásku.
Tak teda dobře, nastavila jsem ruku a bylo mi hrozně smutno. Ne kvůli tomu, že půjdu mimo závod, ale že vůbec něco takového musím řešit. Já bych neřekla ani slovo, kdyby mi to podali stylem, že je to moc mrzí, ale že bohužel pravidla a že to asi nedokáží nijak udělat, omlouváme se... ale oni se mnou jednali arogantně, oni se mnou jednali zle...
Jenže pak - kde se zjevil, tu se zjevil - anděl v organizátorském tričku - asi Zuzka? S nevěřícným výrazem se zeptala, co to tam řešíme, odvedla mě kousek vedle, poprosila mě, ať chvilku vydržím, že to zkusí vyřešit po telefonu, ať se zatím najím a napiju, a že to bude určitě v pořádku a že se moc omlouvá.

Na trasu jsem vyrážela s tím, že je dvacet minut přede mnou pět kluků a že je mám zkusit dohnat a držet se s nimi, že mám o sobě mobilem dávat vědět, že ať jsem opatrná a že mi přeje hodně štěstí. A taky jsem na trasu vyrážela pořád se svojí červenou páskou.

Hned za kontrolou jsem potkala Ondru, který se na ni vracel. Ani v itineráři, ani v mapových podkladech totiž nebylo zaznačeno, že není přímo na značce, takže pokračoval až na konec Strečna, než se rozhodl vrátit. Poradila jsem mu, ať jim slíbí, že mě dožene a že půjdeme spolu, a vydala se dál.

Čelovku jsem vytahovala až v lese, ale mrzelo mě, že musím - les byl plný světlušek. Lítaly mi pod nohama a vábily mě do noci, vzduch voněl létem a nad hlavou mi přeletěl netopýr. A když jsem čelovku přece jen rozsvítila, začalo na cestě nade mnou dělat hluk nějaké zvíře, načež se nedaleko ode mě přes cestu přehnalo něco docela velkého, šedého a ne nepodobného koze.

Pořád jsem čekala, kdy mě dožene Ondra, a bylo mi divné, že ještě nejde. Pak mi řekl, že ho tam taky pěkně zdrželi, protože musel počkat, až tam dořeší, koho vlastně mají ještě na trati. Poprvé jsem světlo za sebou uviděla až tam na té lesní mýtině, kde jsem loni sešla ze značky a pak se na ni vracela skrze les naslepo podle GPSky. Letošní scénář byl podobný: uvědomila jsem si, že jsem tu loni bloudila, koukla jsem do GPSky, zjistila jsem, že bloudím i teď, a vydala jsem se naslepo doprava, kde měla být cesta, přičemž jsem volala za sebe na Ondru, ať to taky střihne tím směrem.

V cestě mi stály mladé smrky, kterými jsem se musela prodírat, a mezi nimi byl spadlý strom, který se musela překročit, a na tom stromě byl suk, kterého jsem si nevšimla. Rozřízl mi nohu nad kolenem a vždycky je hrozně zajímavých těch prvních pár vteřin, kdy ještě neteče krev a člověk s napětím čeká, jestli poteče a jak moc. No, začala. Naštěstí jsem stihla obratem vylovit papírové kapesníky, ale teklo ze mě té krve absurdně hodně, na to, že to byl jenom škrábanec, snažila jsem se ochránit kompresní návleky a až později mě napadlo, že vlastně mají za úkol zlepšovat krevní oběh...

Když jsme se s Ondrou na cestě setkali, začali jsme domlouvat, jak se zachováme dál. Protože bychom měli jít spolu, aby nás nediskvalifikovali, jenže všechny ostatní argumenty byly proti: oba jsme chtěli jít samostatně (já bych se třeba na závod dvojic nepřihlásila), oba jsme si chtěli užít noc, já už byla schopná běhat jenom z kopce, zatímco Ondra svižně chodil do kopce a běhal po rovinách, ale z kopce chodil pomalu... ne, chtěli jsme jít samostatně.

A tak jsme vyrazili dál každý svým tempem.

Stoupání na hřeben bylo dlouhé a úmorné. Původně jsem počítala s tím, že bych mohla být na další kontrole o deset kilometrů dál třeba už kolem jedné v noci (ha ha), ale nakonec jsem byla ráda, když jsem tam dorazila v půl třetí. Byla to moje oblíbená Rotunda, odstavená kabina lanovky na Martinských Holích, a stejně jako loni se mi tam líbilo ze všech kontrol nejvíc. Spousta občerstvení, spousta pití, sympatičtí členové Horské služby... taky jsem tam dohnala Ondru... a taky tam na židli pospával Tomáš Zágoršek. Už tam byl několik hodin, a že to prý balí.

Moudře jsem pokývala hlavou, poseděla, popila a pak jsem ho přesvědčila, že chce jít dál se mnou. A šel.

Nepovedlo se mi vyfotit ani světlušky, ani netopýry, ani to šedé zvíře, tak přidávám aspoň můru

Můj oblíbený kámen na Minčolu. Takový placatý, hezky barevný a moc příjemně se na něm sedí.

A moje nejoblíbenější kontrola na trase

Jako... komu by se tam nelíbilo?

Na dalším kilometru jsem byla ráda, že jsem si s sebou vzala bundu. Ony v noci neměly klesat teploty pod sedmnáct stupňů a nejspíš opravdu neklesaly, ale opřel se tam do nás studený vítr, že jsme se zahřáli až mírným poklusem.

Další kontrola - pouze samoobslužná - byla u Grandhotelu Partizán, což je nově zbudovaná útulna, u které teče pramen. Tam mi utekl Tomáš, já tam na vracečce potkala Káju, o které jsem si myslela, že je hodiny přede mnou, a sama jsem při návratu viděla ještě Ondru. Úplný Václavák to tam byl.

Ačkoliv Kája vypadala už dost odepsaně, měla jsem problém ji dohnat, a to jsem tam ten kopec sbíhala. Pravda, v nějakém stoupání mě tam předehnal Ondra, takže jsem asi nebyla tak rychlá, jak jsem si myslela... ale zábavná historka, kterou bych tu asi vůbec neměla vytahovat, ale nemůžu si pomoct: Šla jsem lesem a slyšela jsem někde vepředu Ondru mluvit. A říkala jsem si, s kým se asi baví? Že by dohnal Tomáše? Když jsem vyšla zpoza zatáčky, spatřila jsem ho sedět na zemi zády ke mě a s telefonem do ucha - a akorát že 'jasně, je na dohled, jasně, jo, jdeme spolu, no, je na dohled...' Počkala jsem, až to položí, a zeptala jsem se, jestli to byli organizátoři, a Ondra když mě uviděl, tak se rozzářil, že jupí, že jim nekecal!

Káju jsme došli a předešli vzápětí a já pak v klesání na silnici na další kontrolu utekla Ondrovi. Ta cesta dál nebyla nic moc, dlouhá asfaltka, a příliš mě nebavila a nechtělo se mi po ní ani jít nějakým svižnějším tempem, natož běžet, když tu náhle jsem spatřila Tomáše, jak tam u kraje spí.

Pobavilo mě to, protože nacházet spícího Tomáše je taková obecně oblíbená kratochvíle všech stovkařů, takže jsem si cvakla fotku do sbírky a vzbudila ho a dál jsme šli spolu. Rychleji to tak utíkalo, navíc má Tomáš své přirozené tempo asi třikrát rychlejší než já, takže mě pěkně vyburcoval. Sice ještě byla zima - v téhle dolině obzvlášť - ale slunce už bylo nad obzorem a každou chvílí mělo začít další peklo v podobě sálavého vedra.

Na živé kontrole na 79. km ve Valčianské dolině u penzionu Pod Pivnicou jsme potkali dalšího účastníka, kterého jsem nečekala, že bych mohla ještě vidět - Tomáše Haničince. Čekal na odvoz... Pak to šlo ráz na ráz - na silnici se vynořila zbědovaná Kája, vzápětí přijelo auto pro Tomáše, ve kterém byl mj. i Jirka, který to zabalil, a všichni odjeli.

No. S Tomášem Z. jsme si dali polívku, pěkně si poseděli, vyjedli melouny a zvolna se vydali dál.

Úsvit, zatím bez slunce, ale s Měsícem

Nakonec ale došlo i na ranní červánky

Najdi si svého Tomáše

Kontrola na 79. km

Zanedlouho jsme potkali tajnou kontrolu a hned za ní jsme zakufrovali. Mělo se jít po vlastním značení, jenže to nebylo vidět (v noci to bylo určitě jednodušší, ale bez odrazek jsme byli bez šance), tak jsme se vydali dál podle GPSky, jenže ta byla naklikaná jinudy, než kudy vedl itinerář. Tak jsme jen hodně doufali, že jsme neminuli nějakou tajnou kontrolu.

A pak už se lezlo na závěrečný hřeben (zakončený Klakem). Joo, kopce... Jooo, kopce ve vedru... Poslala jsem Tomáše napřed, že tohle nemá cenu, že tady už se budu jenom ploužit, že se mnou by vůbec nemusel stihnout limit, a ať jde. A sama jsem si tam pomaličku stoupala po cestě, po níž tekl potok s úchvatně železitou vodou, pak mě předběhl i Ondra, pak jsem si v hlavě začala počítat, jestli limit stíhám, nebo ne, abych kdyžtak zavčasu organizátorům napsala, že končím a chci být DNF, aby na mě v cíli nečekali, abych je neobtěžovala tím, jak jsem pomalá, protože mi v hlavě pořád ležela slova z padesátého kilometru a nabývala obludných rozměrů, protože jsem byla unavenější a unavenější, a pořád jsem se plahočila dál, já, poslední závodník na trati, nejpomalejší, máslo, až do cíle už půjdu sama, dalších pět nekonečných hodin...

...a pak jsem před sebou na cestě uviděla spát Tomáše.

A jo vlastně.

Takže jsme zase šli chvíli spolu, jenže když rozcestníky začaly ukazovat údaje jako '4:00' a byly čtyři hodiny do limitu, vyslala jsem jej opět napřed, protože jsem nechtěla, abych kvůli mně byl DNF i on.

Tajná kontrola

Tomáš mizí ve stoupání

Najdi si svého Tomáše II.

A Tomášova záda naposledy

Stačí, že bude DNF Ondra, když tam přijde sám a když já navíc budu DNF za nestihnutí limitu. Tyjo, snad na mě nebude moc naštvaný. Zkazit pochod jinému závodíkovi... co já jsem to za člověka??

A navrch všeho jsem se podívala na telefon a spatřila jsem nepřijatý hovor od Roberta a ještě esemesku, že Martin - hlavní organizátor - v cíli povídal, že já už nezávodím, že jsem to zabalila, že se se mnou vůbec nepočítá. Obratem jsem mu zavolala a že si nevymýšlí, že to Martin opravdu říkal. A že prý kde jsem? Protože zrovna vykouknul Zlý Drak Klak zpoza hřebene a zpoza lesa, zaradovala jsem se, že už jsem od Klaku kousek, jupí, a že bych to do limitu měla stihnout. Kousek? ptal se Robert? Takže tě tu máme za půl hodinky čekat?

(Zlý Drak Klak mi utkvěl z komentářů k loňské reportáži o Malofatranské stovce. Nutno říct, že jsem díky tomuhle zvukomalebnému spojení zůstala i ke konci pochodu poměrně slušnou dívkou.)

Zanedlouho mi volal i Martin. A že jestli prý pokračuji? Ano, pokračuji! přisvědčila jsem do telefonu a přemýšlela jsem, jestli náhodou nejsem DNF, protože mě vyloučili, protože někde potkali Ondru samotného. Ale tak to by mi snad řekli, nebo ne? Nebo kvůli té vynechané tajné kontrole? Ale o té ještě ani neví! Pak se Martin zeptal, kdy zhruba dojdu do cíle, a já mu slíbila, že budu na konci hodně utíkat, abych stihla limit. A Martin se zeptal, jestli už jsem teda na vrcholu Klaku?

Tak já nevím, má slovo 'limit' víc významů? Mně do cíle (a do limitu) chyběly ještě čtyři hodiny! To se ode mě čeká, že mi to bude trvat čtyři hodiny z Klaku dolů? To jsem to dopracovala...

Samotný výstup na Klak byl ale méně hrozný, než jsem po pekelném loňském roku čekala. Letošní nepřepálený začátek opravdu nesl své ovoce... Byť pravda, když jsem se kolemjdoucích turistů - kteří bodře komentovali moji krvavou nohu - ptala, jak je to na Klak ještě daleko, zatvářili se pohřebně a vážně pravili, že ještě daleko, daleko, tak tři, čtyři kilometry... no, nebyly to ani dva.

Na vrcholu jsem potkala kluka, který v sobotu došel padesátku a teď si vylezl na Klak jen tak, s přítelkyní, tak jsem se aspoň nechala vyfotit, a pak jsem začala honit limit.

Tady jsem se hrozně zaradovala, že už jsem od Klaku kousek, když už je vidět

Zlý Drak Klak skoro zblízka

Zlý Drak Klak dobyt!

Dobyt!!

(A cíl je na dohled...)

Jako - já ho honila už poslední čtyři hodiny, protože jsem šla přesně podle údajů na rozcestnících a nechtěla si je nechat utéct. Kvůli tomu jsem poslední čtyři hodiny nic nejedla, protože bych nedokázala v tom vedru polykat, kdybych nezastavila, kvůli tomu jsem nemohla odpovídat na netrpělivé esemesky, jestli ještě žiju a jestli ještě pokračuju, kvůli tomu jsem byla úplně hin, a když mi chodilo esemesek zrovna příliš moc nebo se mi obsahově netrefily do nálady, nadávala jsem a uvědomovala jsem si, jak je to absurdní, ale zkrátka - teď jsem začala honit limit.

Limit se honí tak, že se běží. Z Klaku to bylo do cíle pět kilometrů převážně z kopce, a tak jsem pět závěrečných kilometrů na nejnáročnější československé stovce běžela. Ono to šlo, ačkoliv stehna bolela k zbláznění, šlo to, mohla jsem dýchat, čehož jsem se bála nejvíc, šlo to, svaly se rozhýbaly a nekřečovaly, šlo to, vysála jsem jediný svůj gel a měla jsem energii, šlo to, šlo to...

...pořád to šlo, i když už běh vysál poslední kapku energie, pořád to šlo, běžela jsem, až jsem zjistila, že při běhu vzlykám, ale nasucho, bez slz, byla to očista duše, běžet setrvačností, z hlavy mi odlétaly myšlenky jedna za druhou, přestala jsem myslet na to, že jestli nestihnu limit, budou na mě organizátoři v cíli muset čekat, i když je to třeba bude obtěžovat, přestala jsem myslet na to, že to zvládnu, že dokončím Malofatranskou stovku, přestala jsem myslet na všechno, zůstala jen ryzí bolest a utrpení a láska k pohybu i sobě samé, zůstalo jedno velké prázdno, ve kterém jsem byla jenom já a které se bojím, že už nikdy nezažiju, ale které bylo nádherné a povznášející a kompletně očistné.

Zajímavé bylo, když se proti mně na jinak úplně prázdné pěšince vynořil turista. Moje mysl se v jediném okamžiku přepla do přítomnosti, a když jsme se míjeli a on se na mě tázavě díval, protože jsem asi nevypadala úplně v pořádku, začala jsem se smát, protože jsem měla radost z celého světa. A když mi zmizel za zády, ten smích se změnil v další vzlyky a najednou jsem byla zpátky tam, kde jsem byla předtím, v prožívání své vlastní duše.

Poslední pět kilometrů Malofatranské stovky bylo to nejduchovnější, co jsem kdy v životě prožila.

Potom jsem se dostala do závěrečného klesání, kde už zase byly houfy lidí, a všechny jsem je předběhla a běžela jsem až na parkoviště ve Fačkovském sedle a teprve po té pekelné stoupající hliněné cestě na louce zalité slunečními paprsky jsem zpomalila do chůze.

V cíli jsem byla půl hodiny před limitem. A víte, co bylo úplně skvělé? Že se tam nikdo netvářil, že bych ho obtěžovala tím, že na mě musel čekat! A navíc mě ani Ondru vůbec nediskvalifikovali, ačkoliv jsme dorazili půl hodiny od sebe!

Jé jé jé, to se mi to celé líbilo!

Malofatranská stovka je moje milenka. Náročná, vysilující a nekonečně nádherná. Nikdo jiný mě nedokáže přinutit, abych se na sebe podívala novým pohledem, tak, jak to umí ona.

Tenhle dálkový pochod se nemá jak zlepšovat. Je organizátorsky bezchybně zvládnutý, má nádhernou trasu, je těžký k zbláznění a já se na něj budu vždycky ráda vracet. Děkuju!