Pokračování společenské akce se sportovním rozměrem.

Datum: 20. - 22. 11. 2015

Vzdálenost: 115 km
Převýšení: 5500 m+

Čas: 34 hod 18 min
Průměrná rychlost: 3,352 km/h

Umístění: 37. - 40. (z 49 dokončivších a 72 startujících)
Umístění v ženách: 5. - 6. (z 9 dokončivších a 11 startujících)

Webové stránky závodu ZDE, výsledky druhé etapy ZDE a celých 170 km ZDE, mapa první poloviny ZDE a druhé poloviny ZDE.

Reportáže:

Aleš Zavoral (170 km, 1. místo) ZDE
Patrik Hrotek (170 km, 4. místo) ZDE a ZDE
Jiří Zita (170 km, 14. místo) ZDE a ZDE
Franta Fait (170 km, 17. místo) ZDE
Dalík Hota (170 km, 20. místo) ZDE
Michael Novák (170. km, 22. místo) ZDE
Vláďa Kádner (170 km, 23. místo) ZDE a ZDE
Tonda Hejkrlík (170 km, 25. místo) ZDE
Iva Hejkrlíková (170 km, 43. místo) ZDE
Lubomír Nový (87 km) ZDE

Po první etapě jsem sice měla ještě několik hodin k dobru, ale nevěřila jsem, že bych v hlučné a osvětlené tělocvičně dokázala usnout, takže jsem si ani nenařizovala budík. Po dvou hodinách jsem se vzbudila s pocitem naprosté paniky, že nejsem sbalená a že už se určitě startuje. Příště připravit předem, ať můžu dospat!

Na start do Sebuzína jsme se přesouvali autobusem. Nebylo to bez půvabu, protože většina lidí si sice převlékla trička a mikiny, ale zablácené kalhoty a bundy po první etapě zůstaly, navíc přibyly čelovky, takže jsem vyslechla i šeptaný rozhovor dvou lidí: "Vidíš ty lampy? Ti určitě jedou z nějaké jeskyně!"

"Noční" tělocvična

Odstartovali jsme v jedenáct.

Začínalo se samozřejmě do kopce, na Krkavčí skálu. To je vrchol cestou na Varhošť, který jsem si pamatovala z předchozího roku, takže jsem si byla jistá, že je nedaleko a docela nízko. Jenže charakteristikou takhle dlouhých pochodů je, že si z nich pamatuju jenom málo, a to ještě většinou špatně, takže to vůbec nebylo nedaleko a docela nízko, ale naopak docela daleko a vysoko.

Mohla jsem aspoň pořádně docenit, jaká je slast mít na nohou trailovky. Mně se v nich chtělo tancovat, jak báječně držely na blátě!

Po osmi kilometrech byla první živá kontrola, takže první svačinka. Chleba, čaj, víc toho člověk k životu nepotřebuje.

Že je vrchol Varhoště od sedla blízko, jsem si naštěstí z loňska zapamatovala správně. Rozhled odtud byl v noci pěkný, světýlka všude dokola. Pak jsme sklesali do Kolibova a Rytinou soutěskou zase vystoupali nahoru do Čeřeniště a Němčí, abychom sklesali Průčelskou roklí do Brné, což je část Ústí. Zde podotýkám, že spojku 'abychom' píši zcela úmyslně, a to jsem češtinář. Zde nebyl účel se někam dostat, zde byl účel prohnat nás všemi pěknými klesáními a stoupáními tak, aby na sebe pěkně navazovala. Ale v pořádku, letos mi to nevadilo, protože jsem nemusela propadat panice, že půjdu poslední (jako loni), protože za mnou bylo ještě dobrých 14 lidí.

Na první kontrole

Na první živé kontrole

A na Varhošti. Chlapcům je veselo

V Brné byla další živá kontrola. Trochu jsme doufali, že bude uvnitř, ale organizátoři byli uznalí našim výkonům, a tak nás netahali do tepla, odkud by se nám nechtělo, a vydrželi venku. To tedy všechno čest! Kontrolu obhospodařovalo mé oblíbené duo Lenka Váchová - Honza Sedlák, takže jsem dostala všechno, co jsem si mohla přát: horkou griotku, želvičky a netopýrky a taky domácí koláčky. Jo. Být to v hospodě a mít tam tohle k jídlu, tak mě pryč nikdo nedostane.

Dalším vrcholem byl Vysoký Ostrý. Ten mi z loňska utkvěl velmi negativně... ono na něco s takovým názvem se nedá zapomenout, že áno. Hele ale nebylo to tak děsný! To asi ty trailovky, vždyť v tom se šlapalo samo. Nebo že jsem se neunavila při první etapě. Nebo ta společnost. Nebo se celé Středohoří od loňska nějak ponížilo, to je nejpravděpodobnější. Tak.

To už byl pětadvacátý kilometr. To to pěkně odsejpalo.

Horká griotka!

Moji parťáci pro celou druhou etapu - Honza Pačes a Martin Čapek na Vysokém Ostrém

Pak jsme zase sklesali do Ústí k řece, tentokrát ke zdymadlům TGM. Byl to pěkný kus po asfaltu a nebylo to nic moc, a o to lepší bylo, že tam stálo auto s další tajnou kontrolou. Byla děsná zima, od řeky táhl ledový vzduch, takže jsme se nezdrželi, stejně byl potom problém se zahřát, dooblékala jsem se, ačkoliv nás o kus dál na druhém břehu čekalo další stoupání. Nebeské schody a Pohádkový les, totiž. To je ta stezka, na které jsem loni několikrát málem dostala infarkt ze všech těch vodníků a medvědů, které po mnoha probdělých hodinách působily opravdičtěji, než by měly.

Ale co nesmím zapomenout! Před stoupáním na Nebeské schody tam je podél řeky udělaná rychlochodecká stezka, po které mají lidi šest minut jít a potom podle cedulek vedle vyhodnotit, kolik toho stihli ujít a jak rychle šli. Pustili jsme se do toho s vervou, a o to větší škoda byla, že nás už po třech minutách značka vyhnala pryč.

K snídani jsme si zde snědli čokoládu. Na stole bylo v louži zamrzlé podzimní listí.

Nu ano, ráno bylo toho dne půvabné

V údolí pod námi se válely cáry mraků

A sluníčko příjemně hřálo

Přes Mlynářův kříž jsme došli až do Dubiček (maratonská meta za námi!), kde byla první kontrola v teple restaurace. A jaké! Restaurace U Svaté Barbory je moje srdcovka, protože i letos tam byla slečna nesmírně milá a ochotná a kmitala mezi námi s obdivuhodným elánem. Navíc měli k pohledům i známky a mohla jsem si půjčit propisku, takže i této své povinnosti jsem mohla učinit zadost. No a hlavně! Polívku měli sice dobrou, ale byla to jenom polívka. A já měla hlad. Nad jídelákem tudíž nastalo rozhodování, jestli si mám dát lépe stravitelný kuřecí plátek s rýží, nebo oblíbené halušky, až se nějak stalo, že jsme před sebou já, Honza i Martin měli talíře s pečenými vepřovými žebry se zelím a se šesti. Ach. Celé hodování jsem zakončila vídeňskou kávou.

V tomhle gastronomickém aspektu mě pochody ohromně baví.

Poseděli jsme dlouze, kolem nás se mihlo více lidí, ale dál jsme vyráželi odpočatí. Což bylo dobře, protože po své ranní usínací krizi (umocněné rozhovorem kluků o autech, to je pomalu jak ukolébavka ve svahilštině) jsem se potřebovala zčilit (= učinit se čilou) jak sůl.

Moc krásný výhled byl i z Mlynářova kříže

Údolí Labe

Ach ach

Taky ach ach
(fotil Petr Luberda)

Pokračovali jsme na rozhlednu v Radejčíně, kde nás dohnal Vlaďa, který celou druhou etapu kolem naší skupinky porůznu kroužil, ale nikdy se s námi nezdržel dlouho (mohlo by to samozřejmě být námi, ale věřím jeho tvrzení, že ho vždycky v hospodě tak nakoplo kombo pivo-kafe-rum, že nás prostě dohnal, jenže jsme šli moc rychle, takže jsme mu před další hospodou zase utekli), a dál krajinou na vyhlídku Porta Bohemica. Tahle pasáž mě vůbec nezaujala, bylo to příliš placatých skoro deset kilometrů. Jediné, co mě udržovalo napjatou, byl výhled na velké kopce, které nás měly ještě čekat - Milešovku, Lovoš a Kletečnou. Které nemám příliš v lásce.

Pravda, trochu napjatou mě udržovali i ti myslivci, kteří kolem nás projeli na korbě náklaďáku, nechali se vyložit na louce vedle silnice, kde jsme procházeli, a pak tam stříleli různě hlučnými zbraněmi. Jak měl rozhovor v naší skupině (tč. docela velké) tendenci být tematický v závislosti na externích vlivech, tak teď o divokých (a mrtvých) zvířatech to byla vážně pecka.

Vzhůru na rozhlednu

Zase nás dohnal Vlaďa...

...to si asi dal v hospodě pivo a kafe a rum?

Myslivecká výprava v Litochovicích

Kdo asi projektoval ty schody?

Lovoš. To je taková moje malá noční můra. Loni jsem na jeho vrcholu stála třikrát (dvakrát v rámci Dnů cesty a jednou v rámci Loučení) a ani jednou se mi nahoru nešlo dobře. Teď jsme tam šplhali z nezvyklého směru (Opárenským údolím, což je úchvatná směs moderních prvků z víbůhjakých dotací na naprostém konci světa), tak jsem doufala, že to třeba bude lepší, ale nebylo.

Tak učebnicový příklad krize už jsem dlouho neměla. Fyzicky jsem mohla jít dál, ale psychicky jsem se úplně zasekla, takže jsem si tam sedla na nepříliš mokrý kousek asfaltu, vydolovala tyčinku a začala ji do sebe beze slova soukat. Teprve když Martin s Honzou a Petrem Luberdou zmizeli za zatáčkou, jsem se vydala dál. Neochotně. Vůbec jsem nahoru nechtěla, čas od času jsem si uvědomila, že stojím, ačkoliv nevím, proč jsem se zastavila, a bylo mi děsně.

Žejo. Než jít takhle dál, to radši skončit. Ale věřila jsem tomu, že je to jenom krize (no dobře, ale do cíle je to pořád ještě 55 km!) a že to přejde, že tomu musím dát čas a víc cukrů, a tak jsem čekala, co bude na vrcholu. Kromě kontroly. Koneckonců, jedna kontrola měla být cestou.

Klukům před sebou jsem pořád viděla na záda, a tak mě mírně udivilo, když jsem dolezla na lovošskou chatu a zjistila jsem, že kluci narozdíl ode mě tu kontrolu, kterou já jsem neviděla, mají.

Na vrcholu bylo plno, protože paralelně probíhal i Běh na Lovoš, a tak jsem se uklidila na vyhlídku o kousek dál, sedla si na zem a zavolala Olafovi, jestli tu kontrolu musím mít, když i kluci viděli, že jdu správnou cestou, a když to koneckonců mám natrackované v GPSce. Olaf to vzal velmi pragmaticky: "No tak se pro ni vrať, vždyť si nezajdeš, prostě půjdeš dolů stejnou cestou jako nahoru, dokonce si to o pár desítek metrů zkrátíš, zato budeš mít o pár metrů vyšší převýšení. Tu kontrolu mít musíš." V tu chvíli mi začaly z očí téct slzy. Tohle je běsný projev únavy, uá! A akorát se přihnali kluci, že co Olaf, a taky že se vyfotíme. Pak mi doporučili, abych šla s nimi, že ta kontrola je jen kousek od rozcestí modrá-žlutá, že si zajdu sotva sto metrů, jenže jsme se vůbec nepochopili, které rozcestí kdo myslí, takže jsem se vrátila podle Olafa a nechápala, jak to jako mysleli. Vždyť to je skoro kilometr od té křižovatky modré a žluté nahoře! Vždyť je to sotva sto metrů od té křižovatky modré a žluté dole, kde jsme se měli sejít... jo aha.

Ale fajn. Nejenže mě nezabili, ačkoliv jsem byla děsně protivná, ale dokonce na mě opravdu počkali a dál šli zase se mnou. Kromě Petra, který nahoře prohlásil, že má jenom dvě trička a že mu je zima a že musí běžet napřed - potkali jsme ho v Opárně, jak sedí na zahrádce restaurace a něčím se cpe, a tam taky skončil.

Mně ta kontrola na zemi pod šipkami přijde dostatečně přehlídnutelná, co vám?

Výhled z Lovoše

V Opárně před hradem byla další tajná kontrola. Martin zpozoroval auto a hned běžel prozkoumat, proč na nás nikdo nemává, a nezmýlil se ve svých předpokladech, že uvnitř organizátoři spí. A teď ta hlavní otázka: jak je vzbudíme? Náhlé otevření dveří, o které se opírali, se nám zdálo příliš drastické, a tak se chlapci postavili každý z jedné strany auta a společnými silami ho rozhoupali. Cheche. Egon i Petr se vzbudili se smíchem, takže dobrý.

Dali jsme si čaj, dali jsme si chleba a já zpozorovala i hroznový cukr, takže jsem si dvě tabletky slupla rovnou a zbytek zabavila do kapsy. Žejo, musela jsem nějak zamezit tomu, aby se opakovala lovošská krize. A skutečně mi pak několik kilometrů umdlévání nehrozilo, protože se mi chtělo zvracet. Joj!

Na Milešovku už to nebylo daleko, ale stejně se cestou setmělo. Ve Velemíně jsem si vyměnila v čelovce baterky, ale ještě dlouho jsem ji nerozsvěcela, protože ta úmorná cesta pod Milešovku byla rovná a přehledná (a nekonečná) a dvě čelovky na ni pohodlně stačily. Pak už dvě čelovky nestačily, tak jsem zapla svoji a zjistila, že nesvítí. Kluci mi ochotně posvítili na výměnu baterek (že bych tam dala prázdné?), jenže furt nic. To je jedna z těch nočních můr, že v noci přestane svítit baterka - ještěže jsem zrovna nešla sama, to bych asi panikařila trochu víc, protože jsem s sebou tentokrát nevzala náhradní čelovku, ale jen maličkou bludičku do ruky (na noční výměnu baterek). No. Chvíli jsem tam vedla pesimistické řeči a přitom všemožně manipulovala s různými částmi čelovky, až se najednou rozsvítila. Páni, jsem technický talent! A byla jsem spokojená a myslela jsem si, že mám vyhráno.

Na Milešovku byla cesta až podezřele easy. Furt se kroužilo po rovince pod ní, pak se začlo stoupat a to už jsme byli v podstatě nahoře. (Ostatní to vnímali odlišně.)

Hospoda nahoře byla úplně tragická. Tak nepříjemného hospodského aby pohledal! Svojí ochotou a obětavostí to sice vyvažovala organizátorka, která si nás tam odčipovávala, ale stejně. K jídlu jsme dostali polévku, a protože měli na výběr jenom klobásu a utopence, dojedla jsem se alespoň utopencem. Protože jsme tam zůstávali docela dlouho, měla jsem čas v mobilu projet esemesky a nepřijaté hovory a zjistila jsem, že mi volala babička, a tak jsem jí zavolala zpátky.

"Ahoj Eliško, já ti chtěla poděkovat za ten pohled z Turecka, udělal mi ohromnou radost! A co děláš, jsi doma?" Kluci naproti mně se během celého toho rozhovoru svíjeli smíchy - to když jsem říkala, že je pochod príma, že už do cíle chybí jenom maraton, že tu nesněží, protože nejsme na horách a protože zdejší kopečky jsou úplně nízké, že je to ohromně zábavné a jak si to celou dobu užívám... smích je přešel, když jsem babičku ujistila, že se mi nemůže nic stát, protože jdu se dvěma chlapy, a babička je mým prostřednictvím zavázala, aby na mě dávali pozor. Cheche.

U tajné kontroly v Opárně. Martin naznačuje, že uvnitř spí dva lidi. Dvojnásobná legrace!

Protože je Milešovka pěkný kopec, a protože v okolí vyšší nenajdete, naplánovali přes ni organizátoři cestu rovnou dvakrát. Restaurace byla bohužel otevřená jenom do osmi, takže když jsme se v půl zvedali k odchodu, věděli jsme, že příště už tu najdeme jenom fix na rozcestníku. Čekal nás třináctikilometrový okruh přes Pařez, a jak někdo obratem vyzvěděl, Aleš Zavoral prohlásil, že je to v pohodě, že je to celé běhatelné. To nás uspokojilo. Není to tak, že by Aleš běhal úplně všechno, a proto vyhrál, že...

Na okruh nás šla banda - vyrazili jsme s Martinem a Honzou, dohnali jsme Petra Kotláře s Pepou Novotným, potkali jsme Tomáše Vrzáčka a různě kolem se míhal i Braňo Gereg. A samozřejmě nás dohnal Vlaďa Šeda, který teprve šel jíst, když my odcházeli - asi si zase dal kafe a pivo a rum.

Okruh byl nakonec úplně v pohodě, žádné větší kopce, šlo se dobře. Akorát jsem několikrát málem dupla do louže, a teprve díky tomu mi došlo, že mi čelovka svítí na nejslabší mód (ten na čtení knížek). Tak jsem vyměnila baterky a myslela jsem, že se v té zimě prostě asi rychle vybily.

Druhý výstup na Milešovku už byl o poznání horší, byla to jiná cesta a tentokrát se stoupalo podezřele dlouho. A to podle profilu mělo být tohle stoupání mnohem kratší než to první. Nahoru jsme vylezli jenom s Honzou, ostatním jsem utekla ráda, protože mě v noci děsně rozčilovalo, že klapou hůlkami o asfalt, a když jsme nenašli fix, aspoň jsme si vyfotili vrcholovku. A protože už jsme byli dobrých dvacet kilometrů bez vody (na Milešovce neměli kohoutkovou pitnou a od protivného hostinského jsme nechtěli kupovat nic navíc), Honza obratem koupil od jediné živé duše nahoře dvě půllitrovky. Byl to nějaký skladník z vedlejší restaurace, který tam ještě přerovnával zboží.

Taková vysloveně povedená společná fotka u chybějící fixky

Pod Milešovkou (na další tajné kontrole, té skvělé, s horkou griotkou!) nás dohnal Martin, takže jsme šli dál zase ve třech. Čekal nás nejhorší kopec na trase, Kletečná. Při vzpomínkách z loňska mi naskakovala husí kůže, měla jsem tam tehdy hroznou krizi a zdolávání vrcholu mimo cesty napříč vrstevnicemi po kamenech a skrze mlhu byl učiněný očistec. Letos to tak zlé nebylo, asi že nebyla ta odporná mlha.

Nejlepší to ale bylo ve vesnici za Kletečnou. Žejo, už byla noc, něco po půlnoci, a my procházeli potemnělou vesnicí, když tu zevnitř na rozsvícené okno zaklepala nějaká paní a mávala na nás, ať jdeme dál, a pak vyběhla ven a že ať jdeme, že mají občerstvení a že jsme třicátí, kdo jde kolem, a tak to padlo na nás, a že slaví sedmdesátiny, takže nemůžeme odmítnout. Ha, a mně už v té době bylo hodinu a půl osmadvacet! Přes její naléhání jsme odmítli, že je to závod a že musíme do cíle, ale protože se Martin nechal zlákat, že by si dal pivo na cestu, tak jsme nafasovali všichni. ("Ale kelímky nezahazovat cestou, pěkně do popelnice!")

Na vrcholu Kletečné

Dalších devět kilometrů byla noční můra. Nevím, co jsem s tou čelovkou provedla, ale asi kvůli tomu poškozenému kontaktu žrala mnohem víc energie než normálně, takže mi zase začala svítit jenom na nejslabší mód. Jasně, nepřehlídla jsem díky tomu dva meteory, protože byly jasnější než ona, a četla jsem po závodě ve statusech u spousty lidí, že hvězdy svítily tak jasně, že by světlo skoro ani nebylo potřeba... jenže neměli pravdu, asi to nezkoušeli. Uá! No a protože jsem z naší trojice měla GPSku nejvíc po ruce, určovala jsem skoro celou dobu cestu, takže jsem šla vepředu a kluci za mnou, takže mi nikdo nesvítil na cestu. Zoufale jsem několikrát zkoušela počkat, aby mě o těch deset kroků došli, jenže když jsem se zastavila já, zastavili taky a začali se zmateně rozhlížet, že určitě zastavuju proto, že jdu špatně, a když jsem jim vysvětlila, co a jak, uvolili se jít vepředu se mnou, jenže protože napůl spali, tak vzápětí automaticky zpomalili a zavěsili se pár kroků za mě.

Bylo to k zbláznění. Byla jsem vzteklá a úplně bezmocná, chtěla jsem jít mnohem rychleji, jenže bez světla jsem utéct nemohla, a netušila jsem, co mám dělat. A byla mi zima a chtělo se mi spát a nekonečně jsem se těšila na další živou kontrolu v bistru v Moravanech.

Ta slast, když jsme tam došli! Uvnitř hřála kamna a spalo pár lidí, a protože několik organizátorů zrovna vyklízelo pozice, půjčila jsem si od Míry Hollmana jeho čelovku, která mi nejspíš zachránila když ne život, tak aspoň zdravý rozum. Pak jsem si dala džus s teplou vodou (tam byl jeden z těch hostinských, kteří byli úžasní) a chleba se sádlem a na moment jsem si položila hlavu na stůl, abych se vzpamatovala. Probudila jsem se o neurčitou dobu později úplně dezorientovaná - usnula jsem tak tvrdě, že jsem nebyla schopná určit, jak dlouho už tam jsem. Přes hodinu, řekla mi Andrea, která chtěla pokračovat s námi. Jejda. Ale zase jak dobře jsem se vyspala!

Předností této hospody byly záchodky, na které se chodilo venkem. Jejich návštěva mi dala jasně najevo, že ačkoliv jsem zpočátku této etapy měla dojem, že mám s sebou absurdně mnoho oblečení, tak že nyní je ho absurdně málo, a použila jsem svůj oblíbený trik s termofólií a vyrobila jsem si z ní pod mikinami slušivou vestičku. Stačilo to, v tomhle úboru mi bylo příjemně až do cíle.

Na kontrole v Moravanech panuje čilá zábava

Vyrazili jsme o nespecifikovaný časový úsek později - já, Martin, Honza a Andrea. Kluci se taky vyspali, takže už mi zase ochotně tolerovali rychlé turistické tempo - sice jsme neběželi, ale skoro. Utekli jsme tak Andree, ale protože vyrazilo v podobnou dobu víc lidí, pořád jsme se s někým potkávali, takže jí to snad moc nevadilo, později nás ještě zvládla dohnat, i když nemohla běhat. (Ty elasťáky z Lidlu z pár týdnů staré běhací akce jsou totiž pěkně na prd, mám je taky a taky mi nedrží v pase.)

Čekala nás poslední legrační atrakce: kontrola na Josefínce. To něžné dívčí jméno!

Josefínka je vyhlídka. Muselo se na ni jít po trojúhelníčku, který odbočil z modré značky, a naše velká skupina (a podle uježděných stop nejen ta) si to zpestřila ještě tím, že jsme z trojúhelníčku sešli a pokračovali po velmi svažité louce níž a níž v průseku pod elektrickým vedením, místo abychom odbočili do lesa. Měla jsem v průběhu druhé etapy velkou radost, že jsem čistá, že jsem se nikde nenatáhla a nejsem od bláta, takže hádejte, jak jsem dopadla - při pádu jsem se ještě otočila ze zad na bok a popojela o metr níž, než jsem se zarazila o kámen, takže jsem byla od bláta úplně kompletně celá.

Zdola jsem volala Petrovi Malému, protože jsme netušili, kam jít, a ten nás dobře odnavigoval na odbočku do lesa. Tudy už to bylo nedaleko na první skalky a po skalkách to bylo kousek na zadní skalky a tam to bylo pár metrů na kontrolu, a to mi trvalo zdaleka nejdéle. Celá ta ohromná skupina lidí, ve které jsem šla, se rozdělila na čtyři menší: první se neodvážila ani na uklouzanou cestu do lesa, druhá se zasekla na prvních skalkách, třetí se zasekla u zadních skalek, kam někdo přinesl od kontroly fix, a jenom pár se nás odvážilo až ke kontrole. Zde je na místě obdivovat odvahu nikoliv naši, ale odvahu organizátorů. Klepaly se mi tam svaly únavou po ujitých sto šedesáti kilometrech, ostrý kamenný hřbet klouzal a lesem se jít nedalo, protože byl příliš rozmáčený a svažitý. Ale výhled byl moc pěkný.

Výhled z Josefínky do údolí Labe

Později byl i lehký sněhový poprašek

Příchod do Ústí nad Labem

Pak už se rozednilo a do cíle to nebylo úplně daleko. Šli jsme po stráních vysoko nad Labem, z velké skupinky jsme se s Martinem a Honzou zase vyčlenili, někde před Větruší nás dohnala Andy a společně jsme pokračovali až do cíle. Kde si kluci vymysleli, že tam dosprintujeme, což se zdálo být naprosto pitomým nápadem, takže mě překvapilo, jak se mi příjemně rozproudila krev v těle. Akorátže jsem zvládla sotva třicet metrů, ono to bylo do kopce.

Víte, co je na Loučení naprosto senzační? Ta horká voda ve sprchách v cíli, a taky že se účastní málo holek, takže nikdo netrpělivě nečeká ve frontě.

Díky, díky! Ohromně se mi to líbilo.

Itinerář první půlky druhé etapy

Itinerář druhé půlky druhé etapy