Extrémní kombinace v ultratrailu, první část. V mém pojetí společenská akce s nepříliš podstatným sportovním rozměrem. Dohromady 170 km / 8000 m+ převýšení, první etapa (55 km) startovala v pátek v pět ráno, druhá etapa (115 km) startovala v pátek v jedenáct večer.

Datum: 20. 11. 2015

Vzdálenost: 55 km
Převýšení: 2500 m+

Čas: 11 hod 21 min
Průměrná rychlost: 4,843 km/h

Umístění: 45. (z 69 dokončivších a 70 startujících)
Umístění v ženách: 5. (z 12 dokončivších/startujících)

Webové stránky závodu ZDE, výsledky první etapy ZDE a celých 170 km ZDE, mapa ZDE.

Na start jsem dojela s jihočeskou výpravou. Byla to dobrá cesta, byť se časově trochu protáhla kvůli zácpám cestou do Kralup, ale na základnu v Ústí nad Labem jsme dojeli dostatečně včas, abychom si mohli ještě v tělocvičně dát dvě piva a pak se přesunout do hospody na večeři a další piva. Tam už nás byla hromada a tehdy jsem se rozhodla, že tato akce mi nebude ničím víc než společenskou událostí. Bylo to rozhodnutí částečně ovlivněné i pudem sebezáchovy, protože snažit se být rychlá na 170km trase bych nemusela přežít.

Velmi zodpovědně jsem odešla z hospody dříve, než jsem se stihla opít, a když jsem ráno viděla některé, kteří vůbec nešli spát (a po startu první etapy si zalezli ještě před první kontrolou někam mimo déšť a na tři hodiny tam usnuli a do cíle došli ve chvíli, kdy všichni ostatní odjížděli na start druhé etapy), byla jsem moc ráda za svou volbu. I když zase nemám tak skvělou historku k vypravování jako kupříkladu Martin Fojtík, že.

Ono to s tím spaním taky nebylo úplně horké. Po prvním usnutí v osvětlené, hlučné a přetopené tělocvičně mě atakoval miniaturní pes, a než si ho majitelka odvolala, tak si na mně zatančil kozáčka, když jsem zabírala podruhé, dostal Robert cestou do svého spacáku geniální nápad mě zlechtat na odkrytých nohou, o hodinu později šel spát i Vlaďa, který nezapomínal velmi hlasitě komentovat každý svůj krok, a protože tam byl konstantně dost velký hluk, udivilo mě, když mě ve tři ráno probudil budík z tvrdého spánku.

Čas potřebný k vypravení se na start jsem neodhadla, měla jsem ho přebytek, a tak jsem tam sbalená a nasnídaná ještě dobu polehávala, než nastal čas vyrazit na autobus, který nás odvezl na start do Těchlovic.

Nebyla jsem tou dobou úplně dobře naladěná, a dokonce to ani nesouviselo s nevyspáním (ještě aby! čekalo mě horší...), neboť mě po ránu rozbolel zub. Šestka vpravo nahoře. V autobuse mě velmi zdařile rozptyloval Tomáš Zaplatílek svými plány strávit jaro na kole v Asii, jenže zub bolel a nebyla to bolest, která by šla pominout. Sice jsem měla v batohu tolik analgetik, že by to složilo slona, ale přišlo mi divné začít zobat ještě před startem.

Jenže těžko to brát jako důvod, proč neodstartovat. Loni jsem si na sedmém kilometru zvrtla kotník a taky jsem došla do cíle. A je koneckonců jedno, jestli mě bude bolet zub na trati, nebo někde jinde.

Přestal na pátém kilometru.

Na startu mi byla taková zima, že jsem se ještě rychle přioblékala, ačkoliv jsem věděla, že v mikině a bundě dlouho nevydržím, neboť se hned po startu stoupalo do kopce na Vrabinec k první kontrole. Alespoň po několika dnech přestalo pršet a přes den maximálně lehce mrholilo.

Start!

Start!

Už cestou na první kopec jsem učinila dva poznatky.

1) Jsem vážně moc ráda, že jsem si vzala hůlky. Není mi jasné, jak to lidi mohli zvládat bez nich, protože jejich použití aka cepín bylo nenahraditelné. Jedinou jejich stinnou stárnkou bylo, že mě po Loučení dost bolela zápěstí, ale protože mě nebolelo nic jiného, tak se to dalo snést.

2) S těmi silničními botami jsem to tak docela nedomyslela. Jenže já chtěla mít na druhou etapu suché boty a dvoje trailovky nemám. Vždyť to bylo jen 55 km! Ale oproti ostatním mi to klouzalo děsně. Aspoň jsem si nepřipadala nepatřičně čistá.

Na kontrole jsme chvíli nemohli najít fixu, protože ji závodníci před námi položili na skálu několik metrů od kontroly, ale po úspěšném zaškrtnutí patřičného políčka jsem se konečně mohla rozběhnout z kopce. Protože terénní seběhy, to já umím, žejo. Kór na blátě!

Několik prvních podklouznutí jsem vymanévrovala hůlkami, ale pak mi to podjelo fest; záda mi příjemně odpružil batoh, ale hlavou jsem švihla do země tak, že mi odletěla čelovka. Hoho, dlouhé vlasy mají výhodu: sice jsem měla vlasy od bláta, ale culík mě ochránil od nárazu do hlavy. Pobolíval mě jenom loket, ale teprve o mnoho hodin později jsem zjistila, že se mi ten rozervaný rukáv nepřilepil k ruce blátem, ale krví.

Hledáme fixu na první kontrole

První dvě tajné kontroly byly blízko po sobě a na obou byl Olaf. Jak to stihnul?

Hele, jestli nevíte, kam na výlet, mám pro vás skvělý tip! Stříbrný Roh! Zní to poeticky, že? Je to moc prímovej kopec, sice na něj nevede žádná cesta, ale zase je to tak úžasný vrchol, že se na něj po dešti skoro nejde vyškrábat, protože po jednom kroku nahoru sjedete dva dolů. Vrchol byl od cesty nedaleko, takže mě překvapilo, když jsem dole potkala Liberečáky, kteří obsadili většinu předních pozic, ale po té hodině strávené cestou nahoru a cestou dolů jsem tomu začala rozumět.

To vám byla legrace! Kdo se nezmáčel v bahně do té doby, důkladně tak učinil nyní. Cestou nahoru jsem nemohla vymyslet, jak se sakra dostanu dolů, protože v hlíně bylo i dost kamenů, takže to nebylo možné sjet po zadku, ale nakonec se ukázalo, že to možné je. Moje elasťáky byly dost levné, takže v pohodě.

Nešla jsem sama, přidala jsem se k Petrovi Kotláři a Pepovi, hodně jsme šli i s Hankou Váchovou, a líbilo se mi, jak si nás Petr hlídá - když jsme byli v terénu a nebyla kapacita se ohlížet, nebo dokud ještě byla po ránu tma, tak volal jména a my se ohlašovali, že žijeme a jsme poblíž. Navíc měla cesta s Petrem ještě další zábavný aspekt, protože Petr při chůzi vydával zvuky. Různé. Nejdřív jsem se s tím nemohla sžít, ale pak jsem si je začala kategorizovat a hádat, co přijde příště, moji favoriti byla mašinka a kůň, a byla to velká legrace.

Když jsme se blížili k další kontrole na Vratech, kde jsme opět potkávali lidi z ní se vracející, bylo nám řečeno, že se nám to určitě bude moc líbit, jestli máme rádi ferraty. Mhmm... Petr Malý se s trasou vyřádil! Kontrola byla nahoře na skále samozřejmě až úplně vzadu, na tom stromě, co už skoro levitoval nad srázem. Nic pro slabší povahy!

Vzhůru, jen vzhůru!

Zde sestup. Mokrá skála, silniční boty, boty od bláta, mň mň mň!

Na Bukové hoře pod vysílačem byla další živá kontrola s občerstvením, jedna z mých nejoblíbenějších - Honza Sedlák se vším, co k němu patří. Samovar, koláčky, nepečené kuličky, zelí a mrkev, sypaný zelený čaj podávaný po turecku, naprostá fantazie.

Dál se pokračovalo na okruh dolů k řece a zase zpátky, a sotva jsme vyrazili na cestu, potkali jsme Aleše, který celé Loučení po velkých bojích se slovenskými a maďarskými borci vyhrál. Ještě aby ne, když naproti nám běžel - do kopce. Do toho, Aleši, do toho! U bývalé Thunovské lesovny jsme potkali ještě další lidi v protisměru, a kdybych měla nějaké závodní ambice, asi bych se musela hodně zamýšlet, kde vzali tak obrovský náskok. Možná to nešli jako výlet.

Na kontrole v Malém Březně byl zase Olaf a nabízel i banány. Och. Horký čaj jsem si ředila studenou kofolou, protože byla zrovna otevřená, a byla to lepší kombinace, než jsem čekala.

Dál jsme se vraceli k Honzovi Sedlákovi pod vysílač. Kousek před námi šel Martin Čapek s Vítkem Zahrádkou a s Petrem jsme kousek od kontroly pojali nápad, že je předběhneme, ale na sto metrech se nám šedesát stáhnout nepodařilo. Ovšem zasprintovat si na pětadvacátm kilometru bylo moc příjemné.

Kontrola pod vysílačem

Někde dole je další kontrola

Společenská akce

Vzhůru k vysílači!

Dál jsme vyrazili všichni pohromadě. Šla jsem trochu vepředu a chlapi za mnou, až za mnou najednou Petr s Pepou nešli. Kam se asi ztratili? Pak nás předběhla ještě Andy, tak jsem vyrazila za ní, protože měla příjemnější tempo, a spolu jsme došly až na Magnetovec. Protože Andy nezvládla kvůli závratím vylézt na tu ferratku na Vratech, velmi obětavě zde slezla až ke skalnímu hřibu, kde měla být kontrola, a chvíli ji tam hledala, než jsme usoudily, že bude dál po cestě.

Za Magnetovcem mi utekla a do cíle dorazila skoro o tři čtvrtě hodiny dřív než já. Když mně už se nechtělo běžet.

Nejvíc se mi líbily cestičky vysypané jehličím z modřínů

Andy u skalního hřibu na Magnetovci

Ve Velkém Březně na kontrole v hospodě jsem zaneřádila podlahu záchodů blátem, když jsem si tam vysypávala kámen z boty - odmítla jsem se do toho pustit dřív, protože jsem si potom musela bezpodmínečně umýt ruce. Ono to byla vůbec první možnost umýt si ruce od bláta, a protože jsem na Stříbrný Roh lezla navzdory hůlkám chvílemi po všech čtyřech, byla to dost úleva.

Poslední část první etapy vedla hodně po asfaltu a nakonec nás prohnali takovou divnou, částečně vybydlenou částí Ústí nad Labem, kde se mi akorát smrákalo a trochu jsem se tam bála. Ovšem ta motivace cíl - sprcha - čisté oblečení byla silná, takže jsem do cíle přece jen došla.

V hospodách nás museli vidět vysloveně rádi!

Ústí nad Labem, cíl první etapy

A jak to bylo na dalších sto patnácti kilometrech?

...pokračování...

Itinerář 1. etapy