Dvacet čtyři hodin pochodování po stanovené trase, v dálce zasněžené Krkonoše, na cestě Ještěd, pod nohama zelená tráva a červená hlína, modrá obloha nad hlavou a ostré slunce po těle. Bylo to moc pěkné.

Datum: 30. 4. - 1. 5. 2016, start 10:14

Oficiální ujitá vzdálenost: 105,5 km
Naměřená vzdálenost: 111 km
Poslední zaznačená kontrola: 101,6 km
Převýšení na mé trase: 3500 m+

Čas: 23 hod 59 min
Čas pohybu: 20 hod 23 min
Rychlost: 4,7 km/h
Rychlost pohybu: 5,5 km/h

Pořadí celkem: 31.
Pořadí v ženách: 7.

Stránky závodu jsou ZDE, facebookové stránky ZDE, trasa ZDE, výsledky ZDE, reportáže ZDE. Matějovo povídání ZDE.

Startovalo se z Nové Paky v sobotu ráno. (Konkrétně v 10:14, tuhle událost totiž organizují matfyzáci. "Tak to je k pravidlům všechno, a jestli nejsou žádné dotazy, tak to asi můžeme zahájit? Já mám na hodinkách 10:11, takže odstartujeme třeba v 10:14.")

Na startu jsem potkala spoustu známých, to bylo príma.

(Ondra při studování itineráře: "Jé, my půjdeme kolem místa, kde se budu v létě ženit!"
Matěj při Martinově úvodním proslovu: "To je můj matikář!")

Moje původní cíle byly ambiciózní. Každý Den cesty jsem se dosud zlepšovala o 10 km oproti předchozímu, tak že bych jako pokračovala v nastolené tradici. A teď co jsem všechno udělala špatně při přípravě:

• Boty, alfa a omega všeho. Klasické ženské "nemám co na sebe a ještě to všechno nemám kam dávat". Mám dvoje silničky, přičemž jedny mají papírovou podrážku a netroufla bych si s nimi ani na asfalt posypaný štěrkem a ty druhé jsou prastaré, prošlapané, sešmajdané a dělají mi puchýře na vnitřních stranách chodidel. Mám dvoje trailovky, přičemž jedny jsou prastaré, prošlapané, s odrbanými patami, je v nich cítit každý kamínek a odvykla jsem jejich nízkému dropu, a druhé jsou naprosto báječné, akorátže mi pravá ničí achillovku tak účinně, že jsem šla raději konec Letecké stovky bosa. Které boty byste si vzali vy? Já zvolila prastaré trailovky, Inov-8 Trailroc 246, a byla to obrovská chyba, měla jsem sáhnout po starých silničkách. Chodidla, kotníky a holeně mě rozbolely ještě v Nové Pace. Uá!
• Nevyspání. Jsem pitomá, tohle jsem mohla ovlivnit snadno, prostě odsunout všechno ostatní, jenže jsem dala Dni cesty příliš nízkou prioritu, takže jsem si po návratu ze Šumavy pěkně porovnala většinu jiných záležitostí, ale pořádně jsem se vyspala jen jednu noc v týdnu. Bohužel to nebyla ta poslední.
• Hlad. Vůbec jsem si v týdnu po návratu ze Šumavy nestíhala vařit, takže jsem jedla málo a ještě nesmysly, a v pátek jsem se naprala zeleninovým salátem a těstovinami s pestem a v sobotu ráno před startem jsem dostala průjem. Jakože fakt ach jo. Takže jsem nevyrážela s plným žaludkem, jak jsem chtěla, a bez všech těch navštívených hospod cestou bych tam asi někde padla hlady.
• Únava ze Šumavy. Ta tam asi taky figurovala? Těžko v tomhle případě už rozlišit, na jakých všech faktorech moje celková slabost závisela.

Vybíhali jsme z Nové Paky. Udělala jsem si předsevzetí, že po zkušenosti z loňského jara rozhodně nebudu přepalovat začátek a vůbec nebudu běhat po rovinách a taky nebudu běhat po asfaltkách, a vydrželo mi to skoro dvě stě metrů. Tam jsem se rozloučila s Ondrou, že se ještě potkáme, až mě předežene, a utekla jsem mu s běžci na čele, kteří to vzali špatně hned na té úplně první křižovatce. Ehm.

Nohy mě z bot rozbolely, ještě než jsem vyšla (už pomalu) z města. To byl necelý kilometr. Což je teda brzo i na mě. Ztvrdla mi lýtka (lidi tvrdili, že nízký drop neuvyklým lidem může dělat problémy, ale já to tak nikdy nevnímala, he he), začaly mě tahat achillovky, v obou kotnících střepy, i když zatím jen nenápadné. Takže... asi neujdu 135 km...

Z hlubokých úvah nad mým botníkem a Jesenickou stovkou, která se koná příští víkend, mě vytrhly výhledy do kraje. Jakože jsem ze Dnů cesty zvyklá na hodně, ale takovýhle kýč?? Zelené louky, červená pole, modrá obloha a na obzoru zasněžené Krkonoše. To by ani nešlo namalovat, protože by to nebylo věrohodné.

Předstartovní brífink

Křižáci táhnou na zříceninu

Krkonoše ještě jednou, pořád mi to přijde nepravděpodobné

První kontrola byla na 6. kilometru na zřícenině Kumburk. Nějaká rodinka si tam pekla buřty a tvářili se velmi neutrálně na ten nával kolem sebe. Je fakt smůla vybrat si pro piknik místo na trase nějakého pochodu. Jakože mně by to přišlo dobrý, ale chápu, že běžné populaci to asi jako taková výhra nepřijde.

O půl hodiny později jsme byli na další zřícenině a za další hodinu na kopci Tábor. Byla tam otevřená hospoda, a protože bylo asi milión stupňů (devatenáct, ale na sluníčku zhruba padesát zleva a čtyřicet zprava, aspoň soudě podle míry opálení různých míst paží a obličeje), trochu jsem zauvažovala, že bych si už šla doplnit vodu do láhve (je to jenom 24 hodin, to mi stačí jedna 750ml láhev), ale zavrhla jsem to, že se přece nebudu zdržovat někde po hospodách.

Nikdy.

Kumburk

Bradlec

Suverénně jsem se vydala v souladu s itinerářem po červené, ale zastavil mě Matěj, že tam červené vedou tři a že jdu po špatné. Jejda. Vyšli jsme dál spolu a pokračovali tak dalších osmnáct hodin. To je pro něj pomalu na metál, protože mi to chození vážně nešlo.

Třeba takový Kozákov. To byl kopec na 30. km, který je vysoký. Nahoru jsem sotva dolezla, a když jsem spatřila, že tam mají otevřenou hospodu, oživila jsem Matějův plán na malé občerstvení o vesnici dřív, protože jsem doufala, že mě nějaké jídlo trochu vzpruží. A malinovka. A pivo. Ve výsledku to nepomohlo tolik, jak jsem doufala, ale příjemné to bylo velice. Akorát mě vyděsilo, že už kulhám i cestou od stolu na záchod.

Oba patřičně osvěžení a zregenerovaní jsme zabloudili hned na první křižovatce za hospodou. Znáte takovou tu pohádku o křižovatce se třemi červenými značkami? Jenže naše cesta byla sice mnohem delší a náročnější, ale krásná! Ty skály tam, ten trail, ach och!

Vstříc horám

Tak ta divná značka přece jen nebyla spermie, ale pramen. Studna. Pumpa. Voda, prostě! Bylo načase.

Ještěd poprvé. Člověku se na něj až nechce.

Další kufr už se odehrál bez červené značky, ale zase jsme potkali svatbu. Zrovna řešili, jestli pojede na žluté koloběžce ženich, nebo nevěsta.

Moc krásné bylo skalní bludiště Chléviště, to se mi líbilo asi úplně nejvíc. (Navíc jsme ho procházeli se zmrzlinou, to je samo o sobě plus.) Bylo maličké, ale zabloudit jsme tam zvládli :) Kontrola byla na jedné z vyhlídek, kterých tam je nespočet, a ta propast mezi jednotlivými skalními věžemi byla úctyhodná. Pak jsme se nechali strhnout cizí rodinkou k nějaké jeskyni, ale žlutá byla za rohem, takže to bylo v pořádku. Veliká pochvala, že nás tam cesta zavedla!

(Do bludiště jedině s dostatečnou zásobou proviantu!)

Skalní bludiště

Bylo to tam báječné

Husníkova vyhlídka

V Malé Skále jsme si tak docela nechtěli sedat do hospody, ačkoliv jich tam bylo několik otevřených, a tak jsme si aspoň dali v cukrárně stáčený jablečný mošt. Ještěže tak, jinak bych na následné cestě vzhůru vypustila duši. Krok do schodu, vydýchat, krok do schodu, vydýchat... Nahoře měla být kontrola na vyhlídce Zahrádka, což nás dost zmátlo, protože jsme došli k odbočce na Pantheon, který byl podle mapy až za Zahrádkou, takže jsme začali dlouze zkoumat, jestli jsme to náhodou nepřešli, až jsme si všimli nepříliš výrazného nápisu zelenou fixou na rozcestníku "vyhlídka Zahrádka - K6", která nás posílala právě na Pantheon.

Když jsme se na Frýdštejně šli podívat na rozcestník a zříceninu (přičemž nejlíp se kouká vsedě z lavičky), ptali se nás starostlivně tamní vandráci, kteří už připravovali oheň na čarodky, jestli víme, že jsme svoji odbočku už přešli. Sympaťáci.

V Malé Skále si Matěj stěžoval, že je mu horko na hlavu, tak jsem ho poslala do řeky
a pro sebe jsem si našla tenhle pramen o sto metrů dál. Matěj nakonec využil obojí.

Takhle vypadá nekonečno

Frýdštejn

Další závodníci

Dál mi to neutkvělo, protože to bylo naprosto hrozný. Moje morálka zůstala ve stínu u cesty, moje vůle šlapat visela pouze na vědomí, že by byla ostuda nedojít ani na Ještěd, a celková chuť pokračovat v téhle taškařici s bolavýma nohama se limitně blížila nule. Ještěže vím, co je limita, takže jsem to nezabalila.

Cestou od dálnice na Javorník jsme šplhali do kopce, ze kterého byly krásně vidět kouře z čarodějnických ohňů, plazící se v každém údolí a po hřebenech kopců. Mělo to svoje kouzlo. Bohužel bodrý stařík, který od nás vyzvídal, co to je za akci, při které jdeme až do Teplic, jak mu řekl někdo před námi, pozval na grilované maso a pivo až několik lidí za námi.

Ještěd podruhé. Pořád se mi na něj nechce.

S blízkostí se to nelepšilo

Výhled do údolí, po kraji lidé pálí čarodějnice

Na Javorník jsem dolezla z posledních sil, takže jsem chvíli měla pocit, že halucinuji, když jsem tam spatřila Sud. Ten znám! Tam jsem v létě byla! To je restaurace, takže tam dělají jídlo, tam musím jít, všechno jim tam sním! Matěj nebyl proti, a tak jsme zažili naprosto absurdní hodinu a půl, kdy jsme se dávali dohromady, jedli, pili a přitom poslouchali "oblíbené hity posledních dekád v podání dua A&B". Spolu s neustále přibývajícími stovkaři tam byla ještě skupinka důchodců a skupinka o generaci mladší, leč přesto již zralých lidí, kteří se úchvatně odvazovali na parketu. A jak si užívali ploužáky!

Během této pauzy klesla naše průměrná rychlost z 5 km/h na 4 km/h. Mně to nevadilo.

Sud

Ach, jídlo, hluboký zážitek

Ještě hlubší zážitek

Venku mě rozklepala zima. Zatímco jsme seděli uvnitř, padla bezměsíčná noc a nad námi zářily nádherné hvězdy. Už dlouho jsem neviděla tak černou tmu. A dva meťasy! Ten první byl dlouhý a hodně jasný, ale druhý ho hravě přebil, sice byl kraťoučký, ale jasnější než Venuše, kdyby byla na obloze. Pořád ještě volám 'stop', když je vidím letět. Lidi kolem mě to mate.

Cesta na Ještěd byla dle předpokladu hrozná. Já ty zmedializovaný kopce prostě nemám ráda. Nahoře pěkně fučelo, takže jsme si dali krátkou přestávku na schodech do restaurace, pak jsme Matěje obrala o jeho merino triko, snědla jsem perník a zobla si kofeinovou tabletu (K-kofein, 100mg/tab, úchvatná účinnost) a vyběhli jsme do seběhu.

Mám tě, mrcho!

Odtud jezdí autobusy ke mně domů jen o chvíli déle než hodinu. Nemysli na to, nemysli na to...

Tam jsme si udělali štafetu s krizí místo kolíku. Cestou na Ještěd jsem byla úplně mimo já, cestou dolů Matěj, a protože jsem špatně hlídala cestu, sešli jsme na křižovatce na špatnou silnici a strhli za sebou ještě Tomáše Ulmu, který se radoval, že se konečně dostal na správnou cestu, protože zabloudil už předtím, a tím krize přešla na něj.

Největší motivační krizi měl ovšem pumpař v Jitravě na kvůli úklidu zamčené nonstop benzínce, kde na sklo postupně zaklepali úplně všichni, aby doplnili zásoby, zatímco on nechtěl nic víc než mít klid na úklid, než nastane ráno. Takže nás nenechal sedět uvnitř, ale měla jsem zrovna smířlivou náladu, tak jsem to kafe a krekry odklepala venku. Byla vážně hrozná zima.

Na dalších pěti kilometrech se nám rozednilo, a to je pro mě vždycky krizová doba. A kofein už vyprchal... táhla jsem se pomalu, zavíraly se mi oči, šněrovala jsem cestu, bylo mi hrozně, jen jsem musela dohnat Matěje, abych mu řekla, že si potřebuju zdřímnout a ať jde dál, až tam najednou stál a před dalším zavřením očí jsem si všimla, že stojí u kontroly. Tak jsem si napsala kontrolu, upadla na zem a usnula.

O nespecifikovatelný okamžik později mě probudil zvuk uzávěrky v mobilu. Ten spánek mi úžasně pomohl, byla jsem úplně čilá, stačilo mi deset minut! Nebo to bylo tou kofeinovou tabletou, kterou jsem to posichrovala? Matěj se mě zeptal, jestli by mi nevadilo, kdyby běžel napřed, že chytil druhý dech, a já se ze samé radosti taky rozběhla a nechala jsem ho utéct až na asfaltce, která vedla do kopce a kterou pořád běžel, ale vyrazila jsem dál svižně, s chutí a optimisticky.

(Myslím, že za dané rychlé tempo mohlo i vědomí, že pomalým tempem bych do limitu 24 hodin nestihla ani 100 km.)

Závodnice tělem i duší!
(fotil Matěj)

Sokol byl nejhorší kopec na trase, a navíc jsem na něm potkala několik lidí, kteří mi škodolibě sdělovali, jaká hrůza mě ještě čeká, aniž bych se jich ptala. Proboha, já taky nepokřikuju na náhodné lidi kolem sebe, kdo je River Song a co je mezi ní a Doctorem! Uá! Ale byly odtud hezké výhledy, i když mezi stromy, ale ta inverze v nedalekém údolí byla moc pěkná.

Skoro dole jsem potkala Matěje, jak se teprve škrábe nahoru. No... jejda? Nechtěl mi utéct? Prý si maličký kousek zašel, ale nečekal, že bych ho za tu dobu mohla předehnat. Ani já.

Pěkné lesní cesty

Po ránu nechytají krize jenom mě

Východ slunce

Sokol

Na 98. km byly Mařenice, odkud jel autobus do Prahy v 11:00, a na 108. km byl Svor, odkud jel autobus do Prahy v 10:40. Tohle jsem věděla od Matěje. Časový limit končil v 10:14. Poslední reálně zaznamenatelná kontrola byla na 101,6. km. Kam byste se vydali vy - zpátky, nebo dopředu?

Cesta z Mařenic ke kontrole u nádrže Naděje byla moc pěkná a hlavně začátek krásně trailový, ale představa, že bych ji šla znovu zpátky, mi nedělala dobře. Ve Svoru bylo jasné, že ten autobus nestihnu, ale zase bych šla opravdu až do limitu, což jsem chtěla, a bylo poměrně pravděpodobné, že to nebude jediný autobus toho dne, a tak jsem pokračovala dál.

Výhledy

Ještěd a Sokol (zleva)

Vodní nádrž Naděje

Limit končil v 10:14.
V 10:02 jsem se rozeběhla (8 km/h). Byla jsem uprostřed pustého lesa a jediná známka civilizace byl asfalt pod mýma nohama.
V 10:09 mě minulo auto, přibrzdilo a že prý jestli nechci hodit na nádraží. Bylo plné stovkařů.
V 10:09 běžel můj mozek na nouzový režim, takže jsem pohlédla na hodinky, pravila, že můžu ještě pět minut běžet, a nechala je odjet.
V 10:14 jsem pořád byla v pustém lese s asfaltkou pod nohama. Najednou jsem si vůbec nepřišla tak geniální, jak si o sobě většinu času myslím.
Ach jo.

Svalila jsem se na jehličí, stopla GPSku, přendala SIMku z hloupého mobilu se spoustou baterky do chytrého mobilu s málo baterky, natrackovala si místo, kde jsem skončila, abych doma podle mapy mohla odečíst vzdálenost, kterou jsem ušla, a zjistila jsem, že další autobus jede za hodinu a půl. Byly to tři nebo čtyři kilometry, stihla jsem to tak akorát. Z toho konečného běhu po asfaltu budu kulhat ještě dlouho.

Autobus byl přímák na Prahu, ze Svoru jsem jela s Hankou Váchovou a Tomášem Ulmou a v Novém Boru ještě přistoupil Matěj a Ondra, takže cesta proběhla i v kvalitní, byť povětšinou spící společnosti.

Tady jsem skončila v 10:14. Dost mizerně identifikovatelné místo.

Chtěla bych pochválit organizátory, letos se opravdu vytáhli.

Trasa, povrch cest, malebnost míst, počasí a zasněženost Krkonoš, to všechno jim počítám k dobru. To nemohla být náhoda, to všechno museli nějak zařídit. A taky celý start závodu byl skvěle provedený, prezence byla dobře zorganizovaná a odsejpala, předstartovní informace byly věcné a užitečné, veliké plus si taky zaslouží itinerář s rozepsaným seznamem kontrol a s barvičkami, byla jsem uchvácená, že je to poskládané tak, aby bylo to důležité vidět ve složeném stavu. Perfektně značená byla i terénní vsuvka.

Mně sice Den cesty vůbec nesedl a hodně jsem se trápila, ale všechno dobré to přebilo, takže jsem si ho ve výsledku moc užila.

Díky!